reklama
 
 

Dva roky po ničivém zemětřesení: malebné Castellucio leží v troskách, kolem vše kvete

4. 10. 2018 9:12
Toto je docela osobní reportáž. Z místa, o kterém se před dvěma lety popsala spousta papíru, protože ho zasáhlo ničivé zemětřesení. Brzy poté na něj svět zapomněl. Italská vesnice Castelluccio byla v samém epicentru otřesů. Dodneška leží v sutinách. A kolem nádherně kvetou horské louky a pole.

Ničivé zemětřesení zasáhlo Castelluccio v roce 2016 hned třikrát. Země se otřásla 24. srpna, 26. října a 30. října tak silně, až při tom pukaly okolní hory a hroutil se jeden dům za druhým. V roce 2017 byla celá oblast uzavřená, nesmělo se tam. Letos se nádherná náhorní planina Piano Grande opět otevřela návštěvníkům.

Když jsem tam v létě jel, samozřejmě jsem věděl, že oblast silně poničilo zemětřesení. Ale říkal jsem si, že to bude jako u nás po povodních. Dva roky po ničivé katastrofě už jsme většinou ani nepoznali, že se něco stalo. V přesvědčení, že v Itálii to bude podobné, mě ještě utvrdila návštěva blízkého poutního městečka Asissi. Opravené, nablýskané, po ničivé katastrofě ani stopy.

Jenže v Castellucciu je to jiné. Horská silnice, po které jsem tam jel, byla šest kilometrů před vesnicí zavřená. Ještě ji nespravili. Bylo potřeba dostat se tam z druhé strany - v horách to vydalo na padesátikilometrovou objížďku.

Ještě z dálky vypadá Castelluccio malebně. Nádherná vesnice na kopci, nad kvetoucími poli a loukami. Jenže když přijedete blíž, je to jen zmar a spoušť. Vesnice je obehnaná plotem, hlídají ji italští vojáci a carabinieri. Nesmí se tam.

Zbylo jen pár obyvatelných budov pod vesnicí. Pár domků a malých penzionů, jedna malá hospoda. To vše kolem parkoviště, které bylo kdysi postaveno pro turisty. Teď se z něj stalo provizorní nové centrum. Místní lidé buď odešli, nebo si pořídili obytná auta, postavili je u parkoviště a bydlí v nich. 

Na jídlo chodí do té jediné hospody v malém penzionu. Často si ho odnášejí na talířích do svých obytňáků a pak se vracejí s nádobím.

Opravy vesnice jdou pomalu. Nebo spíše nejdou. V troskách se líně rýpá jeden bagr. Na lidi, se kterými svět před dvěma lety soucítil, už všichni zapomněli. Přišly nové katastrofy. A co je starší než včerejší zprávy?

Tedy turisté, ti nezapomněli. Castelluccio bylo vždy známým turistickým cílem, zejména v době, kdy pod ním kvetou louky a čočková pole. Největší boom je na začátku léta, v období, kterému Italové říkají fioritura.

Turistů je tady plno, fotí si selfie mezi květy. Část místních z toho má radost, turistický ruch je živí. Část - především zemědělci - z toho moc šťastná není. Turisté zacpávají svými auty cesty v polích a někteří z nich ničí úrodu, tolik jich sem jezdí. Místo turistů by farmáři raději viděli znovu postavenou vesnici.

Když jsme u těch zemědělců, loni si prožili peklo s úřady (jako by nestačilo to zemětřesení, při kterém přišli o domovy). Úředníci nařídili, aby armáda oblast kompletně uzavřela. Farmáře nechtěli pustit na jejich pole. Jenže kdyby nezaseli a nesklízeli úrodu, znamenalo by to pro ně finanční katastrofu.

Vzepřeli se byrokratům. Protestovali.

Nakonec je na jejich pole pustili. V doprovodu obrněných transportérů - vyprávějí.

Ale ta doba je pryč. Planina Piano grande v pohoří Monti Sibillini je zase přístupná, alespoň tedy po silnici z městečka Norcia, které je známé mimo jiné tím, že se tam narodil svatý Benedikt z Nursie.

Ani Norcia na tom není dobře. Spousta staveb a mnoho kostelů je pobořených. Obehnali je plotem, do jejich blízkosti se nesmí. Místní supermarket, obvyklá velká plechová hala na kraji městečka, je prázdný. Asi taky hrozí, že by mohl spadnout. Lidé nakupují v několika provizorně pospojovaných stavebních buňkách. Dva roky po katastrofě.

Pole a louky pod Castellucciem letos rozkvetly tak, že i starousedlíci v regionálních novinách říkali: To už roky nepamatujeme. Jako by příroda chtěla lidem vynahradit ten zmar, který na ně padá, když hledí na svou naprosto zničenou a stále neopravenou vesnici.

Nedotčený obrázek madony, visící v jinak zcela pobořené kapličce nad vsí (i spousta kytek a svíček pod ním) však vyjadřuje to, co říkají lidé, kteří neodešli a zůstali:

Nechceme to vzdát. Jsme tady doma.

(Další snímky najdete na instagram.com/tomvocelka)

autor: Tomáš Vocelka | 4. 10. 2018 9:12

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama