Ano, i já jsem zabíjel. K válce to prostě patří, řekl můj průvodce krásnou Bosnou a Hercegovinou

Bosna a Hercegovina očima fotografky. Krásná země, temná minulost.
Tuzla. Nikde nebylo pomalu ani živáčka. Jako by se zde zastavil čas.
Tuzla. Potkat tu člověka bylo skoro neuvěřitelné. Město mělo socialistický kolorit.
Bosenský postsocialistický kolorit.
Sarajevo, město mostů.
Foto: Romana Marie Jokelová
Romana Marie Jokelová
27. 4. 2018 11:24
Sarajevo, Mostar, Srebrenica. Známá místa, která nejsou známá jen díky památkám, ale také kvůli válce a tisícům obětí. Jak to tam dnes vypadá a jaké to je, když vám průvodce dělá člověk, který se jako voják bojů v 90. letech sám účastnil?

Když mi bylo pět let, dědeček mi častokrát vyprávěl o Sarajevu, o krásném městě, milých lidech a nešťastné válce, která poznamenala životy milionů rodin. Soucítila jsem s nimi, ale neuměla si představit, jaká válka opravdu je. Tehdy jsem si slíbila, že se jednou do Bosny vydám…

V létě 2017 jsem to konečně udělala. Cestovní plány jsem neměla. Věděla jsem jen, že chci vidět Sarajevo a poznat místní lidi. Obvykle mi takové plány na cestu stačí. Zjistila jsem, že mě nelákají populární místa, že mi nic neříká přejíždění z místa na místo, a tak jsem se naučila nechávat všemu volný průběh.

Vždycky se mi to vyplatilo, protože jsem poznala místní lidi, další cestovatele a na rozdíl od běžného života plného stresu jsem díky tomu na cestách naprosto svobodná a uvolněná.

Samotná cesta nebyla nijak drahá, do Bosny a z ní jsem letěla z Bratislavy za 20 eur. V Bosně jsem strávila šest dní a neutratila více než 7000 Kč, a přitom jsem neměla pocit, že cestuji "lowcostově". Nejdražší položkou byly přejezdy autobusem mezi městy. Ubytování i se snídaní se tu dá sehnat za osm eur, a pokud se nestravujete v centrálních částech, můžete mít oběd za tři až pět eur. Nejvhodnější a nejpohodovější variantou je, když si půjčíte auto a zemi si procestujete podle svého.

Sarajevo: překvapily mě kaskádové hřbitovy nad městem

Mou první zastávkou byla Tuzla, kterou jsem opustila po krátké procházce, abych se vydala do Sarajeva. Okamžitě jsem si tam všimla jedné zvláštní věci. Byly to obrovské nad městem se rozkládající kaskádové hřbitovy…

Po příjezdu do Sarajeva jsem se ubytovala v hostelu Pansion Lion, kde jsem poznala ohromně milou obsluhu. Když jsem přijela, zjistila jsem, že v zabookovaném pokoji o 13 postelích bylo ubytováno 12 mužů. V hostelu mi s ohledem na to bez navýšení ceny přidělili pokoj pro dvě osoby. Okamžitě si mě "adoptovali", a já tak strávila příjemné chvíle s místními lidmi. Oproti Tuzle tu lidé mluvili anglicky zcela bez problému.

Ráno jsem od Bosňáků dostala kafe a několik příjemných úsměvů. Dopoledne jsem se vypravila na procházku. Jako první jsem šla na hřbitov umístěný na kopci nad městem. Z výšky jsem si prohlédla město a udělala si tak představu o tom, kam se podívat.

Miluji kostely, a tak jsem si udělala menší procházku po památkách, kostelech a mešitách. Navštívila jsem kostel sv. Antonína z Padovy, fontánu Sebilj, starý ortodoxní kostel ze 6. století, mešitu Gazi Husrev Bey’ a mešitu Ferhadija. Když jsem si to namířila k muzeu Sarajevo 1878-1918, narazila jsem na jednoho Bosňáka, který mi nabídl prohlídku města.

Věděla jsem, že tu mají mladí lidé nouzi o práci, a tak jsem souhlasila. Řekl mi, že mě provede zdarma, když ho pak doporučím svým známým. Vzala jsem ho na oběd a za tour jsem mu zaplatila. Pověděl mi vše o válce a místních lidech. Ke každému kostelu mi něco řekl, a i přestože byl muslim, i do kostelů se mnou chodil. 

Místa spojená s tragickými válečnými událostmi

Nejprve jsme se šli podívat do Obecního domu, který před pár lety sloužil jako knihovna. V této knihovně bylo uloženo bosenské knižní dědictví. Dnes z něj neexistuje zhola nic. Srbové tuto knihovnu, postavenou dvěma českými architekty, do základů vypálili.

Knihovna je unikátní svým stylem. Aby Bosňané utužovali vztahy s Turky, byla navržena v tureckém stylu. Z knihovny jsme se šli podívat do ortodoxní katedrály Srdce Ježíšova a k tržnici, kde byl v 90. letech spáchán brutální útok na místní obyvatele.

Tehdy to přežil jediný člověk. Dnes je mu přes devadesát a na tržnici chodí stále prodávat ovoce. Podívali jsme se též na památník věčného plamene, srebrenický památník a památník dětských obětí.

Večer jsem ještě rychle vyběhla na kopec, abych se podívala na západ slunce. Našla jsem si parádní místo a mohla si tak užít opravdu strhující podívanou.

Projet na kole starým Mostarem? Nemožné

Ráno jsem se vydala do Mostaru. Projížděli jsme nádhernou krajinou a mně bylo líto, že nemohu vystoupit a projít se tu. Když jsem dorazila do Mostaru, měla jsem pocit, jako bych byla v Dubrovníku před dvaceti lety.

Mostar je obklopen horami a byla to pro mě láska na první pohled. V hostelu Pansion Mirror mě přivítal majitel, který mi na mapce vyznačil vše potřebné, za pět eur mi půjčil kolo a na další den mi za 25 eur dohodl výlet do Kravice, Blagaje, Počitelje a Medžugorje. Průvodcem mi byl jeho strýc.

Půjčila jsem si kolo a vydala se na projížďku městem. Jízdu jsem si užívala, dokud jsem nedojela do starého města a nechtěla se tu naobědvat přímo u starého mostu. Zaparkovat tu kolo a vůbec zde projet se ukázalo jako cosi zcela nemožného. Po jídle jsem se vydala na Stari most, ale s kolem se to ukázalo jako nereálné.

Když si mě všiml muž, který tam za peníze skáče do vody, vzal moje kolo a přes most ho přenesl. Za mostem jsem se zastavila v mešitě Koski Mehmed Pašina džamija a vystoupala na minaret, ze kterého jsem viděla naprosto perfektně na celé město. Vstup stál šest eur, ale vyplatil se.

Válečný veterán průvodcem 

Čtvrtý den mě čekal výlet. Průvodce Ado byl milý a komunikativní. Vyprávěl mi o válce, během níž byl velitelem v armádě, a o situaci, která po válce vznikla. Kolik lidí je kvůli likvidaci fabrik bez práce, kolik mladých po vysoké škole nenajde uplatnění…

Také mi vyprávěl o dětství svého syna, který se narodil na počátku války a první čtyři roky svého života strávil ukrytý v bunkru. Až po čtyřech letech poprvé uviděl slunce a nadechl se čerstvého vzduchu.

Ado se netajil tím, že zabil několik lidí - prostě konstatoval, že k to válce patří.

Ve tvářích Bosňanů dnes válku nenajdete, ale uvidíte ji ve všudypřítomných dírách po kulkách v každém domě. Tyhle stopy války vás pronásledují na každém kroku. Každý pohled na tyto rozstřílené budovy mě bolel. Mrazilo mě. Mostar býval městem parků, které se po válce přeměnily ve hřbitovy. Zemřelo tu opravdu mnoho lidí.

Snipeři číhali všude a pálili to do bezbranných lidí. Ve válce je podle Ada dovoleno všechno a chyby se nepromíjí.

Jako první jsme se zastavili u města Blagaj, na místě zvaném "vrelo Bune" (pramen řeky Buna). Jedná se o původní dervišský klášter zasazený do skal obklopujících pramen dokonale čisté a průzračné řeky Buny. Odtud jsme jeli do Počitelje, kde se nachází stará otomanská citadela. Na toto místo se prý pravidelně sjíždějí umělci z celého světa, aby tu v rezidenčních ateliérech pracovali na své tvorbě. Každičký kámen této stavby byl původní. Starý bezmála 600 let. Věž byla postavena z kamenů vytesaných ze skály a posbíraných v řece.

Cesta do Kravice ubíhala rychle. Ado se pustil do dalšího vyprávění. S uctivostí a pokorou mluvil o místních lidech, tradicích, ovoci a zelenině, které tu pěstují, o rybách v řece, prostě o všem.

Úžasné vodopády i posvátné Medžugorje

Kravické vodopády byly těmi největšími, jaké jsem kdy viděla. Medžugorje, poslední místo mé cesty, bylo uzpůsobeno poutníkům. Všude se tu prodávaly náboženské předměty, autobusy měly na oknech svaté obrázky a hotely se tu mačkaly jeden vedle druhého.

Další a poslední den jsem strávila na cestě. Z Mostaru jsem jela do Sarajeva, kde jsem strávila čas se svými oblíbenci z hostelu Pansion Lion. Ve dvě ráno jsem se vydala na autobus do Tuzly, odkud jsem brzy ráno odlétala zpět do Bratislavy. Bosnu a Hercegovinu jsem si zamilovala asi úplně stejně jako před třiceti lety můj dědeček.

 

Právě se děje

před 23 minutami

Soud EU: Poláci musí ověřit nezávislost orgánu, který rozhoduje o penzionování soudců

Polský nejvyšší soud musí ověřit nezávislost svého nového kárného orgánu, který má rozhodovat o penzionování soudců. Stanovil to v úterý Soudní dvůr Evropské unie, na který se s žádostí o stanovisko obrátila polská justice.

Nové kolegium rozhoduje spory týkající se snížení důchodového věku soudců polského nejvyššího soudu. Soud EU v červnu konstatoval, že zákon stanovující jejich odchod do penze na 65 let je v rozporu s unijním právem. Varšava již loni zákon částečně upravila a někteří penzionovaní soudci se vrátili do práce. Část z nich však zpět přijata nebyla a o jejich sporech rozhoduje právě kárné kolegium.

Zdroj: ČTK
Další zprávy