Mezi střípky smutných osudů vězňů vyčnívá příběh patnáctileté Marcely Hurtové z Měchenic a osmnáctiletého Théa Thomase, mezi nimiž se i v době neustálého strachu ze smrti zrodil milostný cit. „Když jsem v roce 1944 dokončila v Davli školu, bylo mi čtrnáct let a nastoupila jsem do práce v Měchenicích na traťové správě. Na nádraží přijížděl každý den nákladák se skupinou tak dvaceti vězňů z koncentračního tábora z Hradištka, kteří z vagónů vykládali materiál a zase nakládali to, co se vyrobilo v davelských tunelech. Jednou jsem si všimla v železničním kiosku, kam se chodili občerstvit a kde jsme jim dávali jídlo, které pro ně místní obyvatelé uvařili. Byla tam řada mladých vězňů. A mezi nimi byl jeden Francouz, takový tmavý, hubený a okatý. Jmenoval se Théo, ale všichni jsme mu říkali Lucky. V lednu roku 1945 slavil osmnáctiny, tak jsme mu udělali dort a připravili dárky k oslavě. Měl takovou radost, až se dojetím rozplakal. Ten den nad námi létali Američani a já mu říkala, že tím letadlem píšu na nebi „Lucky – 18“. A když jsem měla v únoru patnáctiny, udělal zase on oslavu mně. Dostala jsem od něj bačkůrky ze zajetí klacku a látky i malou miniaturu Davle. Jako ve špíně třeba z modelíny model lodí, tak on udělal z rozbitých krabiček a dřívek model Davle. Doma jsem dostala strašnou práci. A ještě mi nakreslil obrázek, kde byla Sněhurka s trpaslíky a napsal tam: tvá Luckyho a Sněhurka měla moji tvář. Byla to nádherná kresba. V březnu jsem od Théa dostala milostný dopis. Plánoval, že až bude po válce, vezme si mě za ženu a odveze do Francie. To už jsme se ale neviděli. Jednoho dne přijel prázdný vlak bez vězňů a my jsme pochopili, že je odvezli na pochod smrti. Théo mi slíbil, že mi napíše první dopis z Francie, ale ten nikdy nepřišel. Jeho rodiče mi později napsali z Francie zprávu o jeho smrti na pochodu smrti. S Thémem jsme se znovu setkali až v roce 1966, to už jsem byla rozvedená a měla dvě děti. Přijel za mnou do Davle s kyticí růží a já mu přišla naproti na most přes Vltavu. Od té doby jsme si psali a občas se viděli při mých návštěvách Francie. Dodnes spolu vzpomínáme na chvíle štěstí. Sešli jsme se i k Vánocům nebo k narozeninám. Jsme jako staří dobří přátelé, kteří nikdy nezapomenou.“ Z vyprávění Marcely Hurtové. Na snímku: Marcela a Théo, Koláž
Foto: Aktuálně.cz / Archiv Lucie Hašková, obec Hradištko / Se souhlasem k užití