reklama
 
 

Folklor je naší identitou. V zahraničí to pochopili už dávno

9. 11. 2014 11:22
Rozhovor s českým etnografem o budoucnosti tradic a období posvícení na českém venkově.

Praha – "Být folklorně činný je osobním i veřejným vyjádřením vztahu k určitému místu, kraji a kultuře. Jde o pozitivní signál: jsem hrdý na svou obec a své město,“ říká český etnograf, historik a zakladatel Folklorního sdružení České republiky František Synek.

Jsou opravdu nejkrásnější hodovní slavnosti jen na Moravě? Jak vypadalo posvícení za dob našich předků? A mají staré české tradice v současné době ještě své místo? Přečtěte si rozhovor s českým etnografem.

Aktuálně.cz: Je pro vás jako pro historika a milovníka starých českých tradic udržení kulturního dědictví pro další generace povinností?

František Synek: Nevím, jestli to beru jako povinnost. Spíše jako nezbytný prostředek zachování naší identity v prostředí moderní Evropy a globalizujícího se světa. Naši jižní i západní sousedé to pochopili již dávno. Naplno žijí svůj profesní i osobní život člověka 21. století, život Evropana, ale v určitý čas a moment naplno vyjádří svou podstatu: krojem, písní, hudbou mluvou, vzhledem a tvarem obydlí i spontánností a rázovitostí prožitku slavnostních chvil, užíváním požitků. Podání to bývají nezaměnitelná.

A.cz: Jak jsou na tom Češi s dodržováním tradic? Má o ně zájem i mladší generace?

Jsem etnograf a v oblasti národopisu jsem profesně pracoval více než 35 let. Poznal jsem, že tradice na tom dnes nejsou zase až tak špatně. Jsou oblasti, kde se dodržují lépe a více, v jiných méně. Všude jsou však nějaké odkazy tradic, pozůstatky, jež si možná ani neuvědomujeme, jsou součástí našeho moderního života.

Budoucnost tak vidím docela optimisticky. V odborné literatuře i ve starých časopiseckých článcích je mnoho povzdechů, jak tradice mizí, jak se mění, zanikají. Byly vysloveny a jsou datovány třeba i z druhé poloviny 19. století. Ano, již tehdy byly obavy a vidíte, mnohé zvyky stále žijí, píseň se zpívá, tančí se, nosí se kroj. Vše je možná trochu jinak, podle dnešních norem, ale i v současnosti folklor a lidové tradice žijí a mladí o ně mají také dosti velký zájem. Možná stejný jako v dávné minulosti; vždyť i tehdy možná ne všichni zpívali a tančili.

A.cz: Nyní je období posvícení a hodů. Jedná se o synonyma?

Ano, hody jsou regionálním pojmenováním slavnosti posvícení a slaví se především na Moravě.

A.cz: Co nesmí k takovému posvícení chybět?

Dnes se slavnosti posvícení nesou v duchu všeobecného veselí, spokojenosti, dostatku jídla, pití a zábavy a také vzájemné družnosti, pohostinnosti a vědomí pospolitosti a sounáležitosti k určitému místu.

Při slavnosti již nejde výhradně o připomínku vysvěcení kostela, ale spíše jde o udržení starých tradic konkrétní lokality, jejího regionálního charakteru. Ten bývá vyjádřen hojnou účastí v lidových krojích, dodržením určitého programu a formy. V otázce zábavy nejde jen o tancovačky, ale také o zábavu při kolotočích, střelnicích a podobných atrakcích lidové technické zábavy, dodávající slavnosti ten správný pouťový, posvícenský či hodový ráz.

A.cz: Proč se posvícení točí kolem takového množství jídla?

Základním předpokladem spokojenosti byl dostatek a hojnost podávaného jídla. Maso, v minulosti spíše výjimečné na jídelníčku našich předků, bylo vždy největším a nejvítanějším zpestřením hodové tabule. Byla podávána nejen husa, ale také kachna i jiná drůbež.

V bohatších rodinách byl k slavnosti posvícení porážen často vepř. Masité pokrmy doplňovalo pečivo. Byly to nejrůznější koláče a sladké dobroty. K pití bylo podáváno víno, medovina, pivo a různé sladké alkoholické nápoje.

Obsah a pestrost hodové tabule však byly svázány také s termínem hodů. Husy, kachny i vepřík byli vykrmeni až k podzimním termínům, na jaře a v létě byly na hodovním stole jiné dobroty – například drůbež a menší vepř.

A.cz: Jakou má souvislost posvícení s příjezdem svatého Martina na bílém koni? Říká se přeci Svatomartinská pouť, posvícení i husa.

Zde není žádná souvislost. Svatomartinské posvícení je novodobá spíše kulinářská a zábavná akce napojená na tradici ochutnávky nových vín a sousloví využilo slovo posvícení, které oprávněně vyvolává v lidech příslib dobrého a hojného jídla i zábavy. Podobně je to i s husou. Ta jako významný pokrm patří k posvícení, ale může být podávána samozřejmě i s vazbou na svátek svatého Martina a jeho oslavy.

A.cz: Proč neexistuje jednotné datum posvícení a každá obec či kraj ho slaví v jiný čas?

Jednotné datum neexistuje. V minulosti tu byly snahy císaře Josefa II. v roce 1786 sjednotit oslavy, tehdy již v podobě slavení farního kostela a řadou světských prvků lidové zábavy, do říjnového termínu po skončení důležitých polních prací. Císařské hody, jak se tomu říkalo, se ale příliš neujaly a někde se dokonce slavilo posvícení v původním i císařem stanoveném termínu.

A.cz: Jak moc se lišilo posvícení v minulosti od současných slavností?

Liší se velmi. Především co do rozličnosti obsahu a délky konání. V minulosti byl kladen důraz na duchovní rozměr slavnosti s bohoslužbami, průvody a žehnáními. Na ně pak navazovaly lidové zvyky a obřady místně odlišné, ale společného prapůvodu.

Byly to rozličné průvody s hudbou, různé formy zábavy a příležitostné hodové tance, volba představitelů slavnosti, jako byli stárci, sklepníci a hospodáři. Držely se také staré, často předkřesťanské zvyky v podobě vodění berana, mlácení kačera, shazování kozla či kohouta z věže apod. Slavnost se oproti dnešku konala i více dnů, obvykle od neděle do neděle.

A.cz: Jaké zvyky za tu dobu vymizely?

Slavnost posvícení se změnila, ale zásadní obsah je držen. Ten nevidím ani tak v oslavě vysvěcení kostela a v dodržování starých zvyků, ale v tom, že lidé, ať už místní, rodáci, přátelé i hosté, mají příležitost se setkat, společně pobavit, vzájemně se navštívit a pohostit, rozvíjet i navazovat přátelství a udržovat rodinné vazby.

Z těch zvyků, které zanikly, bych uvedl obchůzku s vybíráním darů. Obilí, peníze a potraviny byly prapůvodně zbytky předkřesťanských zvyků spojených s obřadním porážením obětních zvířat, beranů, kozlů, kačerů nebo kohoutů. Dnes jsou z darů hrazeny náklady slavnosti spojené s pronájmem sálů, úhrady hudby, občerstvením a poplatky.

Posvícení

  • v původní formě se jedná o církevní slavnost a připomínku památky svěcení kostela
  • v minulosti však naši předkové slavili různými formami významné chvíle svého světského i duchovního života. Ty první se vázaly k oslavě ukončení polních prací (dožínky, dočesná, vinobraní) nebo k ukončení zimy či vítání léta, ty druhé byly spojeny s výročím svěcení kostela nebo kaple
  • naši předkové slavili často a okázale, někdy dokonce celý týden, a to vedlo k snahám o redukci a nápravu. Tím později došlo k propojení mnoha zvyků až k spojení více slavností v jeden svátek s vazbou na duchovní akcent svěcení
  • na původně církevní slavnost se navázaly staré i novější světské zvyky a obřady, které svou četností a bohatostí nakonec vytlačily na okraj původní církevní obsah slavnosti

A.cz: Když se mluví o folkloru, člověk si spíše vybaví Moravu. Jsou ty nejkrásnější hody opravdu jen tam?

Z pohledu pestrosti a bohatosti zvyků má asi Morava opravdu zmíněnou prioritu s přívlastkem nejkrásnější. Zde se hodová slavnost velmi často koná za účasti většího počtu krojovaných účastníků s typickým folklorním programem, součástí jsou slavnostní průvody, taneční zábavy i obchůzky obcí.

V blízké době, konkrétně v první polovině měsíce listopadu, se okázalé a v regionu velmi známé hodové slavnosti budou konat v obcích v okolí Kyjova (okres Hodonín, pozn. red.) na jižní Moravě – Milotice, Skoronice, Bukovany, Kyjov, Bohuslavice, Svatobořice - Mistřín, Strážnice a další. Jejich program a přesný termín jistě najdete na webových stránkách uvedených obcí.

Zdejší hody jsou známé pečlivým dodržováním starých lidových hodových tradic, konají se průvody s velkou účastí krojovaných v krásných kyjovských krojích. Slavnost se koná až čtyři dny, kromě duchovní části, jakou je mše svatá, se koná nejméně jeden průvod a obvykle i několik tanečních zábav při moderní, dechové i cimbálové muzice.

A.cz: Jaký je zájem veřejnosti o takovéto slavnosti?

Mohu-li tuto otázku posoudit především z pohledu Moravana ze Slovácka, pak zájem veřejnosti je velmi velký a hody jsou největší kulturní i duchovní událostí každého roku. Jsou slavností celé obce, všech obyvatel, kteří se zapojují dle svých možností. Někdo si připraví jen dobré pohoštění pro své i nahodilé hosty a zúčastní se jako divák, jiný si připraví kroj, účastní se aktivně průvodů i zábav, zpívá, tančí. Všichni však uklízí svůj dům i blízké okolí kolem něj.

Termíny hodových slavností jsou známy širokému okolí a především v letních měsících se jich rádi účastní v hojném počtu také turisté.

A.cz: Není folklor poněkud drahým koníčkem? Například kroj asi není zrovna levnou záležitostí.

Jistě víte, že každý koníček něco stojí. Neřekl bych ale, že folklor je koníček. Být folklorně činný, ve smyslu mít kroj, zpívat, tančit, hrát na hudební nástroj, znát dialekt a podobně, je osobním veřejným vyjádřením vztahu k určitému místu, kraji a kultuře.

Jde o pozitivní signál, oznamující ostatním: jsem hrdý na svou obec, své město, mám je i jeho zvyky a kulturu rád, chci ji zachovat a rozvíjet. To je v dnešní době oznámení velmi silné! Ale neznamená to, že musím chodit a mít kroj. Způsobů vyjádření může být mnoho a formy jsou různé.

autor: Zuzana Mocková | 9. 11. 2014 11:22

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama