Ve své nové knize Vrány vyprávíte příběh 12leté Báry, která žije ve zdánlivě fungující, nerozvedené rodině. Ta ale za vnější slupkou spořádanosti skrývá hluboké konflikty mezi rodiči i dětmi. Myslíte, že je taková rodina v současné české společnosti něčím typickým, nebo jde o extrém?
Rodina, kterou v knize vykresluju, poukazuje na ve společnosti zakořeněnou potřebu vypadat navenek dobře, žít alespoň naoko spořádaně. Tahle potřeba podle mě vychází z širšího společenského kontextu, například ze školského systému. Ten máme v Česku stále nastavený tak, že rozdává jedničky a trestá chyby, čímž děti unifikuje, a jakmile se objeví žák, který se vymyká, tak mu za to hrozí postih. Myslím, že jsme po revoluci školství strašně zanedbali, a ono tak stále pokračuje v kolejích, které nerespektují individualitu. Rodiče, kteří v takovém systému vyrostli, se sami mnohdy nenaučili mít k jedinečnosti úctu, a když se jim najednou narodí dítě, které je trochu odlišné, tak nevědí, co si s ním počít.
Právě o tom jsem Vrány napsala a taky v nich ukazuju, že vnější spořádanost vytváří kolem rodiny krustu, která ji chrání před tím, aby někdo odhalil, že se v ní děje něco velmi traumatizujícího. Pokud rodinu například zkontroluje někdo ze sociálky a vidí, že se dítě dobře učí, do školy přichází čisté a hezky oblečené, rodiče pravidelně navštěvují třídní schůzky a doma je uklizeno, tak si řekne, že je všechno v pořádku a žádný problém nepodchytí.
Postava Báry v novele působí jako nadaná dívka, která ze školy přichází s dobrými známkami. Přesto se své matce nikdy nezavděčí a schytává od ní jen výčitky, proč není taková jako její sestra. Kde se v matkách taková averze vůči vlastnímu dítěti může brát?
Na to odpovídá mnoho psychologických teorií. Podle jedné z nich bývá starší sourozenec odmalička více zaměřený na výkon, protože právě on je ten, u koho rodiče poprvé sledují první krůčky, první slova a tak dále, zatímco v případě dalšího dítěte už pro ně nic z tohohle není nové. Pokud tedy rodiče své první dítě odmalička za každý pokrok chválí, má mnohem větší tendenci reagovat na tohle ocenění poslušností a dál dokazovat, že je šikovné. Druhorozené dítě už rodiče mnohdy tolika pochvalami nezahrnují, takže nebývá tak poslušné a poslušnost je, jak už jsem zmínila, v naší společnosti velmi vyzdvihovaná hodnota.
Zároveň v knize naznačujete, že autoritářský styl výchovy může být u rodičů ventilem vlastní frustrace. Je to tak?
Ano, Bářinu matku frustruje, že nemá takový život, jaký by si přála, a ona navíc sama neví, co přesně by chtěla jinak, jenom se cítí být nespokojená. Jednak jí chybí stále uklizená domácnost, vzorná holčička, která sdílí stejné hodnoty, zároveň jí schází opora ze strany manžela, který je spíš pasivní a za její názory se nepostaví. Na nátlak své ženy reaguje až agresivitou vůči Báře, kterou ale netrestá z vlastní vůle. Je uštvaný svou manželkou, která do něj tak dlouho šije, až na Báru sám vyletí.
Setkala jsem se s případem jednoho starého pána, který působil jako nejklidnější člověk na světě, a přesto se dopustil domácího násilí na své manželce. Ta ho totiž zavalila takovým psychickým terorem, že to nezvládl a vybuchl. Bářin otec je trochu podobný případ. Dceru mlátí proto, že je podpantoflák, který se své manželce nikdy nepostaví a troufne si jenom na Báru.
Chtěla jste ve Vranách upozornit i na to, že fyzické trestání dětí česká společnost pořád bere jako něco úplně normálního, přestože může být příčinou psychických traumat?
Ano, jistě. I v dnešní době se člověk pořád setkává s názorem, že je normální dítěti nařezat. Mám dva syny, kterým je dnes už přes 20, na jejich výchovu jsem byla řadu let sama, a přesto můžu z vlastní zkušenosti říct, že jsem je zvládala vychovat i bez fyzických trestů. Samozřejmě dokážu pochopit situaci, kdy malému dítěti dáte přes plínku lehké plácnutí na zadek, ale je důležité nepřekročit míru. Když v Česku veřejně řeknete, že bít děti je špatné a způsobuje jim to traumata, tak se okamžitě ozvou hlasy, které budou tvrdit, že je rodiče řezali jak žito a vychovali z nich dobré lidi. Sami přitom mnohdy vůbec nemusí reflektovat, co to s nimi na podvědomé úrovni udělalo.
O Vranách jste řekla, že to pro vás byla jedna z knih, které se vám psaly velmi obtížně. Proč?
Strašně jsem chtěla, aby to byla knížka s dobrým koncem a čím víc jsem psala, tím víc jsem zjišťovala, že nejsem schopná pro Báru najít nějaké řešení, kterým bych jí pomohla. Dělala jsem si průzkum mezi učiteli i sociálními pracovníky a opravdu jsem přišla na to, že i když má dítě třeba modřiny, tak to rodiče mohou zamluvit tím, že někde spadlo, a když by měl učitel zavolat sociálku, musí zase přemýšlet, jestli tím dítěti prospěje, nebo uškodí. Takové situace bývají strašně složité a já jsem nakonec pro Báru našla jediné vysvobození, které teď čtenářům nechci prozrazovat.
Konflikty mezi rodiči a dětmi byly výrazným motivem i ve vašem dva roky starém románu Dědina, kde jste vylíčila vesnický život na Vysočině. Myslíte, že se mezigenerační propasti na venkově projevují ještě markantněji než ve městech?
Vycházím jenom z vlastních zkušeností z doby, kdy jsem na vesnici na Vysočině sama žila, nebo z momentů, kdy se tam vracím, ale zdá se mi, že se tam v některých rodinách skutečně nejde tak daleko pro ránu. Stejně tak tam ale už v jiných rodinách vidíte rodiče, kteří se při výchově řídí obyčejným selským rozumem a sahat k bití vůbec nepotřebují. Přijde mi, že na vesnici jsou tyhle mezigenerační rozdíly hlavně víc vidět, než že by se lišily od města.
Mezigenerační neporozumění se tam soudě dle vaší knihy hodně točí kolem vztahu k práci a k půdě. Zatímco mezi starší generací ještě najdeme dříče, kteří jsou ochotní od rána do večera makat na poli, mladším ročníkům už na vlastních pozemcích tolik nezáleží a chtějí si víc užívat. Došlo podle vás k této proměně pod vlivem totality, která vymýtila soukromé statkáře, nebo vidíte příčinu jinde?
Totalita pevnou vazbu k půdě určitě zpřetrhala. Lidé na vesnici dřív uvažovali o tom, že mají své pole, o které se musí starat, pěstovat tam plodiny a pást tam krávy. Byli na tom poli zcela závislí, museli řešit, jestli se jim urodí a jestli nepřijdou kroupy, které jim úrodu vezmou. Pak ale vznikla JZD, pole se vyvlastnila a všechno bylo všech. V době, kdy lidé pracovali na vlastním, starali se o to pořádně, ale po znárodnění na to spousta z nich kašlala.
Generace sedláků, kterým se pozemky po revoluci vracely, k nim ještě vztah měly, protože jim o nich vyprávěli jejich rodiče, ale svým dětem tyhle hodnoty už kolikrát předat nedokázaly, ta zkušenost závislosti jen na půdě je pro mladší ročníky příliš vzdálená. A současně ty první generace zemědělců po revoluci jsou ve věku, kdy jim dochází fyzické síly. Mladší generace vidí, že z vlastních polí budou mít jen minimální výdělek, budou závislí na počasí a současně si uvědomují, že půda je z minulých let zhuntovaná a odvodněná.
Současně se z vašeho románu zdá, že mladší ročníky vesničanů stále více přebírají městský životní styl, nebo do měst rovnou odcházejí, což jim rodiče a prarodiče vyčítají. Mizí tím rozdíly mezi městskými a venkovskými obyvateli?
Tyto rozdíly se opravdu začínají do jisté míry stírat. Na vesnicích vznikají satelity, kde mladí lidé žijí městským způsobem života, ale starousedlíci je mnohdy považují za cizáky a tenhle pohled přetrvává klidně dvě generace. Na druhou stranu to možná starší generace postupně začnou vnímat jinak. Když z jejich vesnice někdo odešel do města, brali to tak, že si jde za pohodlnějším životem. Zároveň na vesnice proudí lidi, které už nebaví žít ve městech. Někteří tam chtějí jen bydlet, užívat si čistý vzduch a s nikým se nestýkat. Takoví lidé nikdy nezapustí kořeny a kořeny jsou něco, co se na venkově strašně cení.
Jaké jste vlastně ve vesnici na Vysočině prožila dětství? Četl jsem, že váš vztah s rodiči taky nebyl v době dospívání zrovna idylický.
Dnes o tom hodně přemýšlím. S rodiči jsme věčně řešili problém, že nám chyběla voda. Vesnice neměla veřejný vodovod, na dvoře sice byla studna, která ale v létě vždycky vysychala. Oba rodiče pracovali v dělnických profesích, nevydělávali moc peněz, a tak nám nemohli kupovat to, co si mohly dovolit některé jiné děti kolem nás. Vyrostla jsem ale v takové skromnosti, že jsem si jim nedovolila zazlívat, že mi něco nemohou dopřát. Kvůli těžké životní situaci vznikaly u mých rodičů frustrace, které samozřejmě měly důsledky pro celou rodinu.
Přicházeli z práce úplně vyšťavení, netekla jim voda, báli se, že nebudou mít peníze na uhlí, abychom přečkali zimu a do toho se starali o tři děti. Sahali po starých výchovných metodách, kdy bylo hlavně důležité srovnat děcko do latě. Ale těžko jim to vyčítat, protože se na vesnici v té době nedostala žádná osvěta. Otázku, odkud se vzalo naše vzájemné neporozumění, dodnes nemám úplně zodpovězenou. Mohl to být jen konflikt odlišných osobností. Tím, jak jsem sama dospěla a rodiče zestárli, hrany mezi námi se postupně obrousily.
Ve 14 letech jste z domu odešla do kláštera. Byli vaši rodiče věřící?
Babička a dědeček byli věřící, ale s mými rodiči a sourozenci jsme v dětství do kostela nechodili, přestože jsme všichni byli pokřtění. Já a moje sestra jsme paradoxně byly na vesnici jediné děti, které nenavštěvovaly hodiny náboženství, a já dodnes nevím proč. Až těsně před revolucí nás máma zničehonic začala do kostela brát a to, že jsem ve 14 dobrovolně odešla do kláštera, byl podle mě výsledek nějaké citové frustrace v rodině.
Z dnešního pohledu si říkám, že pustit 14letou holku do kláštera je ze strany rodiče úplný nesmysl. V té chvíli se rodiče měli zamyslet a říct si: "Aha, tady je něco blbě." Když jim ale netekla voda z kohoutku, tak něco takového řešit neměli kdy a možná ani nedokázali. K náboženské konverzi člověka koneckonců z pohledu psychologů a sociologů vždycky dovede soubor nějakých emočních frustrací.
Petra Dvořáková (42)
Foto: Lucie Saláková
- Po dokončení střední zdravotnické školy pracovala jako zdravotní sestra a zkušenosti ze zdravotnictví pak využila i při psaní svého loňského románu Chirurg. Později vystudovala ještě filosofii na Masarykově univerzitě.
- Na literárním poli debutovala knihou Proměněné sny, v níž přinesla rozhovory s lidmi, kteří si prošli krizí víry. Toto téma zpracovala v době, kdy se její syn léčil s leukémií, a ona sama tak o své víře pochybovala. Za knihu pak získala cenu Magnesia Litera.
- Velmi osobní byla i její další kniha Já jsem hlad, ve které popsala vlastní zápas s mentální anorexií. V souboru povídek Sítě se zase na třech příbězích věnovala problému nízkého sebevědomí.
- V předloňském románu Dědina vycházela ze zkušeností s životem na vesnici na Vysočině, kde sama žila, než se odstěhovala do Znojma. Jejím zatím posledním dílem je letošní novela Vrány o komplikovaných vztazích ve zdánlivě funkční rodině.
Teenagerský věk bývá většinou spojený s potřebou bouřit se proti autoritám. Jak to šlo s životem v klášteře dohromady?
Pro mě byl v jistém smyslu projevem vzdoru právě odchod do kláštera. Přišla jsem tam v 90. letech, kdy život v klášteře vypadal jako jedna velká divočina. Byl to klášter v Rajhradě, kde před revolucí fungovala kasárna a po odchodu vojáků jsme tam žily v dost polních podmínkách, které uspořádaný život úplně neumožňovaly. Rebelství se u mě pochopitelně projevovalo i v klášteře, věci, na kterých starší sestry lpěly, mi kolikrát připadaly postavené na hlavu a s jednou z mladších sester jsem tam vedla takový dětinský odboj. V klášterech v porevoluční době úplně chyběla celá střední generace řeholnic. Byly tam jen ženy nad 70 let a pár holek kolem 25, které si ty starší za totality potají vychovávaly.
Tahle věková propast mezi vámi a staršími sestrami byla i důvodem, proč jste klášter posléze zase opustila?
Ne, starší sestry mě vyhodily a důvod jsem zjistila až po letech, kdy jsem se opět setkala s jednou z mladších sester. Ta se mi přiznala, že se mi tehdy chtěla za něco pomstít, tak ostatním řekla, že tajně chodím za nějakým klukem. Po těch letech jsme se tomu už jen zasmály.
Víra vám ale navzdory nucenému odchodu vydržela, a to i přesto, že jste si později prošla řadou těžkostí včetně vážné nemoci vlastního syna a úmrtí partnera. Jak takové životní zlomy promění způsob, jakým člověk o víře uvažuje?
Po náboženské konverzi se vám většinou nejdřív úplně změní hodnoty, najednou se pro vás stane nejvyšším dobrem Bůh a často při tom vypustíte kritické uvažování. Dřív nebo později se vám ale tahle nezralá víra začne rozpadat, a to třeba právě pod vlivem složité životní situace. Postupně zjišťujete, že něco, čemu jste věřili, nefunguje, že Pán Bůh jen tak neluskne prsty a neudělá zázrak. Na konci vám buď z víry něco zbyde, nebo ne.
Pro mě se i díky studiu filozofie víra stala velmi rozumovou záležitostí. Věřím, že Bůh dal člověku zdravý rozum, který by měl používat, přestože tenhle selský rozum u mnoha nadšených náboženských konvertitů mnohdy chybí. Současně přijímám, že rozumem nedokážu najít odpověď na všechny otázky, které si kladu, a tak je nechávám nevyřešené. Tedy aspoň prozatím.
Vaše knihy na mě každopádně působí dojmem, že si otázky kladete ráda a taky ráda čtenářům zprostředkováváte uvažování lidí, kteří jim na první pohled nemusí být blízcí. Projevuje se to ve vašem stylu psaní, kdy dáváte nahlédnout do myšlenkových pochodů více postav. Vnímáte literaturu jako prostředek, jak se vcítit do někoho, kdo je člověku zdánlivě cizí?
Ano, myslím, že literatura může u člověka rozvíjet empatii. Otevřít čtenáři jiný pohled na nějaký problém je podle mě jednou z jejích vůbec nejdůležitějších funkcí. Právě proto při psaní volím ich formu a dovoluju si být zároveň v kůži několika postav. Nedávno vyšel výborný článek Mirka Balaštíka, šéfredaktora nakladatelství Host, který si všímá toho, že čeští kritikové už dlouhé roky ignorují společenské aspekty literatury. Neberou příliš v úvahu, jestli knihy mají potenciál nějak rozšiřovat čtenářovy obzory a spíš je jen srovnávají se svými představami o tom, jak má literatura vypadat. Pro mě osobně je estetická stránka literatury taky důležitá, ale stejně tak kladu velký důraz na její výpovědní hodnotu pro člověka a společnost.
