reklama
 
 

Čech šel 40 dní pěšky až do Jeruzaléma. Bál se, že zemře

30. 4. 2015 11:35
Ladislav Zibura se vloni v létě vypravil na pěší pouť přes Turecko a Izrael do Jeruzaléma, 1400 kilometrů absolvoval pouze s batohem. Jeho přednášky o putování do Jeruzaléma jsou vždy vyprodány.

Praha – Dvaadvacetiletý student a copywriter vyšel na svou první pěší pouť po maturitě. Po 900 km dlouhém pochodu do španělského Santiaga de Compostela následovalo v roce 2012 přes tisíc kilometrů do Říma. O dva roky později se vydal z Turecka do Jeruzaléma.

"Na 1400 kilometrů dlouhé cestě mě se světem očkovaných bělochů spojuje jen elektronická čtečka knih Amazon Kindle 3 s 3G internetem. Na cestě přicházím o předsudky, část sluchu a základní hygienické návyky," píše ve svém životopise.

O zážitky z pouti na Blízký východ se od nového roku dělí s obecenstvem po celé republice a téměř vždy mívá vyprodáno.

Aktuálně.cz: Během dvou dnů jste vyprodal pražské kino Bio Oko. Čím si to vysvětlujete?

Ladislav Zibura: Myslím, že lidi láká kampaň, kterou okolo toho mám na Facebooku. Dlouho jsme řešili, jak přednášku nazvat. Ale více než přednáška je to spíš stand up projekce anebo taky poutnický rock´n´roll. Já jsem vždycky chtěl hrát v kapele, ale jsem hrozně nešikovnej. Říkal jsem si, že bych hrozně rád poznal ten život, kdy se jezdí turné po republice a všude jsou ty pěkný holky a tak. (smích)

A.cz: Jste věřící?

Já jsem nikdy moc věřící člověk nebyl, v boha sice věřím, ale o církev se nezajímám. Pro mě byla spíš důležitá tradice, ve středověku byly poutě fenomén, dnes se na to zapomíná. Úplně na začátku všeho stál článek v časopise Ona DNES, který jsem četl zhruba ve čtrnácti, o paní na vozíčku, která putovala do Santiaga a mluvila o tom moc krásně – jak jí všichni pomáhali a tak. A já jsem řekl – ty jo, to je super, tohle mě zajímá. Našel jsem si o pouti něco na internetu a zjistil, že spojuje všechny věci, které mě baví – cizinci, historická tradice, chození pěšky. Chtěl jsem to zkusit, chtěl jsem to prožít.

A.cz: Proč jste se rozhodl pro Řím?

Vrátil jsem se nadšený ze Santiaga a řekl si, že bych příští rok chtěl jít zase. Santiago, Řím a Jeruzalém byla tři nejvýznamnější poutní místa historie. Z Budějovic do Říma jsem vyrazil v roce 2012, čekalo mě asi 1400 kilometrů pěšky, reálně to asi bylo ještě o trošku víc, protože se dost ztrácím, chodím bez mapy a tak.

Do Říma jsem došel po čtyřiceti dnech a říkal si, že bych další prázdniny měl zase něco podniknout. Jelikož mě chození už trošku štvalo, vyjel jsem na kole k Severnímu moři, kam jsem nakonec nedojel, protože jsem byl bez mapy, spletl jsem si to a dojel k moři Baltskému. Stane se.

A.cz: Jak jste se připravoval na cestu do Jeruzaléma?

Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, byl to hrozný úlet. Na rovinu, když jsem odjížděl z České republiky, počítal jsem s tím, že můžu na cestě umřít. Takže než jsem odešel, rozloučil jsem se s rodiči a řekl jim, jakým způsobem chci pohřbít. Beze srandy. Nakonec jsem zjistil, že jít do Jeruzaléma je úplně v pohodě.

A.cz: Takže jste se bál, když jste vycházel.

Já bych tomu neříkal strach, já strach moc nemívám. Spíš si vždycky řeknu, co se mi může stát, a nějak se s tím smířím. Byl jsem smířený s tím, že mě pokoušou psi, že mě tam můžou okrást, že mě může srazit auto...

A.cz: Z Brna do Jeruzaléma je to přes tři tisíce kilometrů.

Ono to nebylo úplně z Brna. To by bylo bestiálně daleko a navíc by se člověk musel vyhnout Sýrii. Naplánoval jsem si trasu na nějakých 1200 kilometrů, nakonec jsem ušel asi 1400. A šel jsem od hranic Bulharska a Turecka, prošel jsem celé Turecko do Antalye, odtud jsem přeletěl do Izraele a prošel jsem půlku Izraele.

A.cz: Jaký zážitek vám nejvíc utkvěl v paměti?

Musím říct, že pouť do Turecka pro mě byla poznáním úplně jiné kultury, která funguje naprosto jinak ve všech ohledech. Největším zážitkem pro mě ze začátku bylo, jak neuvěřitelně pohostinní ke mně ti lidé byli. Nechávali mě spát u sebe doma, úplně cizí lidi, se kterými jsem nesdílel ani stejný jazyk. K tomu se váže celá řada absurdních situací. Třeba mě pozval na kafe majitel bazaru stavebních strojů a elektroniky, tak moc mi něco chtěl dát na cestu, že mi řekl, ať si cokoliv vezmu zadarmo, že to mám na cestu. Tak jsem si prohlídl ty vrtačky, sbíječky, mikrovlnky…úplně jsem si nevybral.

Hodně rád mám příběh, kdy jsem šel středem Turecka – nekonečná pahorkatina, hrozný vedro, žádný stín, člověk má pořád žízeň. A po cestě jsem potkal motorkáře, který se zastavil, aby mě pozdravil. Já jsem ho poprosil o cigaretu. On se hrozně omlouval, že cigaretu bohužel zrovna nemá, ač sám kouří. Řekl jsem – děkuju, v pohodě, a rozloučili jsme se. Ušel jsem pak ještě asi deset patnáct kilometrů do vesnice, kde jsem se ubytoval v hostinském pokoji. Před ulehnutím mi někdo zabouchal a dveře. Byl to ten motorkář a říká mi – zajel jsem ti do města pro ty cigarety a tři hodiny se motám po vesnicích a hledám tě. Nepředstavitelné.

Velice intenzivní pro mě byl taky zážitek z oslav konce ramadánu. Okolo mě se začalo střílet, protože vesničani rádi oslavují se zbraní v ruce. A policajti ještě otevřeli zbrojnici a zbraně lidem rozdali.

A.cz: To zní docela hrůzostrašně. Jak to dopadlo?

Došlo k situaci, kdy jsem se ocitl v kroužku lidí se zbraní, kteří stříleli do vzduchu a nechali mi zahrát nějakou evropskou hudbu a měl jsem tancovat. To byl docela závažný střet kultur. Tehdy jsem měl docela strach. A dodneška mi kvůli tomu píská v uchu a léčím se s tím.

Ale pozitivní silný moment byl, když jsem v Izraeli úplně náhodou potkal českého Žida, který se tam odstěhoval po válce s rodinou. Bavili jsme se na pumpě deset minut anglicky a on se mě pak jen tak mimochodem zeptal, odkud jsem, a já jsem řekl, že jsem z České republiky, a on: No, to já taky!

A.cz: Jak jste se dorozumíval s lidmi, když neumíte ani turecky, ani hebrejsky?

Izrael je lepší v tom, že tam anglicky umí hodně lidí. Turecko je složitější, ale zase to ti lidé dohánějí svojí vstřícností. Řada z nich navíc v minulosti pracovala v Evropě. Obvykle to bylo tak, že když jsem někam přišel, snažili se místní sehnat někoho, kdo by mohl tlumočit. Taky jsem se naučil pár tureckých slov. Spoustu věcí lze taky naznačit.

A.cz: Měla pouť do Jeruzaléma nějaký vliv na vaše smýšlení?

Řada lidí si myslí, že se vrátí a řekne si – tak, teď už jsem navždycky jiný. Tak to ale není. Změny jsou spíše dlouhodobé. Pro mě to znamenalo, že kromě toho, že jsem definitivně přijal své smýšlení o multikulturalismu a humanismu, přestal jsem taky soudit. Protože jako poutník jsem se ocitl na okraji společnosti – byl jsem špinavý, otrhaný, smrděl jsem. Poznal jsem, jak je hrozně zlé hodnotit a soudit lidi. Taky jsem se uklidnil, dříve jsem byl impulzivní a vzteklý. Teď už se nenaštvu, přijímám věci tak, jak jsou.

(Zazvoní mu telefon. "Ne, na cyklojízdě nejsem, dělám rozhovor," odpovídá a pokládá telefon. "Většinou všude jezdím na kole, já vlastně hrozně nerad chodím pěšky," vysvětluje.)

A.cz: Údajně jste všechny poutě absolvoval v jedněch botách. Pořád je máte?

Jsou to italské boty, které kdysi stály asi šest tisíc. Na to, že jsem se o ně nikdy extra nestaral, toho vydržely docela hodně, přes čtyři tisíce kilometrů. Prochodil jsem podrážku, ale jinak jsou pořád v pohodě. Ale protože podrazit si boty je dost drahé, tak si na příští pouť budu muset koupit nové.

A.cz: A jaká bude příští pouť?

Nějaká určitě bude, míst je spousta. Chtěl bych procházet země, vracet se a povídat o tom lidem. O zážitky se chci podělit i proto, že je to odměna pro lidi, kteří mě pohostili a byli ke mně milí. A to je nejvíc, co jim můžu dát, že odbourám předsudky Evropanů.

autor: Magdaléna Daňková | 30. 4. 2015 11:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama