Jako první člověk na světě přeletěl v ultralehkém letadle bez mezipřistání severní pól. Na cestě ze Špicberků čekalo třiasedmdesátiletého Jiřího Prušu téměř dvanáct hodin v kokpitu, 1400 kilometrů nad vodou a ledovými krami, rychle se měnící počasí i riziko, že jediný špatný mrak může let ukončit. Až když severního pólu dosáhl, zjistil, že to nejtěžší ho možná teprve čeká – dostat se zpátky.
Všude jen bílo a modro a nejbližší pevnina stovky kilometrů daleko. Riziko setkání s ledním medvědem, pád do ledové vody, rychle se měnící počasí.
Třiasedmdesátiletý Jiří Pruša se přesto vydal tam, kam před ním v ultralehkém letadle nikdo nedoletěl - jako první člověk na světě přeletěl bez mezipřistání severní pól. „Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli se tam dostanu. A když jsem se tam dostal, tak je pak ještě složitější otázka, a to, jak se dostat zpátky,“ popisuje.
Let nad Severním ledovým oceánem podle něj představuje jednu z nejnáročnějších výzev, které může pilot lehkého letounu absolvovat. Na rozdíl od velkých dopravních strojů má ultralehké letadlo jediný motor a také žádný systém, který by si dokázal poradit s námrazou.
V Arktidě se navíc počasí může měnit velmi rychle. „Čím víc letíte k pólu, tím větší je nebezpečí, že tam i v létě, v červenci, bude namrzající mlha,“ vysvětluje Pruša.
Téměř 1400 kilometrů bez místa k přistání
Trasu ze Špicberků tvoří zhruba 1400 kilometrů vody a ledových ker. Jak ale sám Pruša říká, nejnáročnější paradoxně nemusí být dostat se na severní pól, ale vrátit se zpátky. Právě několik minut po dosažení vrcholu světa patřilo k nejnapínavějším chvílím celé cesty.
Všechny poledníky se totiž na pólu sbíhají a navigační systémy mají problém určit správný směr. Pruša měl v letadle tři – a každý mu v jednu chvíli ukazoval něco jiného.
Chybu si přitom nemohl dovolit. Měl s sebou přibližně hodinu a půl palivové rezervy, takže let opačným směrem by mohl znamenat vážný problém. „Letíte třeba půl hodiny a pak vám systémy zase naskočí. Ale ta půlhodina, kdy poletíte na druhou stranu, bude blbá. Neměl jsem s sebou tolik benzinu,“ dodává.
Nakonec se orientoval podle slunce a čekal, až se navigační systémy znovu srovnají. I několik minut se mu ale v tu chvíli zdálo dlouhých. „Najednou Aljaška vlastně není tak daleko, ale já tam nedoletím, protože je to asi 2000 kilometrů a já mám palivo jen na 1500,“ dodává.
Do toho se přidala ještě nejistota ohledně počasí. Když se špatné podmínky objeví na cestě k pólu, pilot se může otočit. Ze severního pólu už ale tak jednoduché řešení neexistuje. „Letíte ze severního pólu do špatného počasí a už se nebudete moct vrátit, nemáte kam. Musíte letět,“ vysvětluje.
Námraza, která může znamenat konec
Pruša už má za sebou tisíce hodin ve vzduchu a lety nad Grónskem, Aljaškou, Saharou nebo aktivní islandskou sopkou. Nápad přeletět severní pól nosil v hlavě poslední dva roky. Na cestu se však musel připravit jinak než na většinu těch předchozích.
První žádost o povolení podal norskému úřadu civilního letectví v únoru. Musel splnit řadu podmínek, které měly prokázat, že je na cestu připravený nejen jako pilot, ale také na případné přežití v Arktidě. „Napsali mi tolik požadavků, že jsem si říkal, že doufali, že mě to přejde,“ dodává se smíchem.
Ono ho to ale nepřešlo. Absolvoval kurz přežití v arktických podmínkách, první pomoci v podmínkách, kdy je člověk sám, a také přípravu na případné setkání s ledním medvědem. „Říkají, že je to jediné zvíře na světě, které se na člověka dívá jako na potravu,“ vysvětluje.
Součástí přípravy bylo také skákání do studené vody a následné vylézání z ní nebo stavění stanu v podmínkách kolem nuly. Úřad po něm chtěl i podrobnou analýzu rizik a způsobů, jak jim předcházet. „Ty byrokratické požadavky byly možná podobně náročné jako ten samotný let,“ směje se.
Dvanáct hodin v nepohodlném obleku
Samotný let trval přibližně dvanáct hodin. Pruša byl po celou dobu oblečený ve speciálním obleku, který ho měl chránit před ledovou vodou v případě nouzového přistání. „Je v něm mizerně, protože je strašně velký,“ popisuje. „Máte na sobě tři vrstvy nějakého oblečení, abyste přežili eventuálně déle než ty dvě minuty v ledové vodě,“ dodal.
Pomohla mu ale technologie, kterou při svých starších expedicích neměl. Jen několik dní před letem si do letadla nainstaloval Starlink. Během cesty tak mohl komunikovat s lidmi na zemi, posílat zprávy a fotografie nebo se účastnit online reportáže. „To bylo opravdu skvělé. Já bych to odletěl i jinak, ale takhle to bylo příjemnější,“ říká.
Jaké výzvy ještě zbývají?
Severní pól je jednou z posledních velkých met, které si ve svém létání vytyčil. Už předtím přeletěl velkou část světa a drží také světový rekord v délce letu ultralehkým letadlem bez mezipřistání. S letounem Shark nejprve pokořil oficiální rekord a později si chtěl vyzkoušet, kolik dokáže skutečně uletět bez omezení pravidel. Místo druhého pilota proto vezl další palivo a díky polárnímu dni v severním Norsku zvládl let dlouhý téměř 3200 kilometrů.
Po návratu ze severního pólu ale přiznává, že hledání další podobné výzvy bude těžké. „Severní pól je asi to nejvíc, co můžete udělat,“ říká. Několik míst má přesto v hlavě, třeba Azorské ostrovy. Dlouho také snil o cestě kolem světa, tu mu ale zkomplikovala současná geopolitická situace a válka na Ukrajině, protože jedna z nejvhodnějších tras vedla přes Rusko.
„Najednou musím říct, že už vlastně nevím, co bych ještě mohl udělat, co bych mohl prezentovat jako takovouhle věc,“ přemýšlí. Pak ale dodává, že mu to vlastně nevadí. „Já mám z létání radost kdykoliv.“
Zdroj: autorský text
Sdílet
Nejnovější videa
