


Když vyrazil, bylo mu 29 let. Když letos vstupoval do Lamanšského průlivu, bylo mu 57. Mezitím Karl Bushby prošel desítky tisíc kilometrů přes čtyři kontinenty, prodíral se džunglí, přecházel rozpadající se led a plaval přes Kaspické moře. Přesto ho nakonec málem zastavilo místo, odkud už mohl Anglii vidět na vlastní oči.

Na francouzském pobřeží měl domov doslova na dohled. Jenže trajekt nepřipadal v úvahu, stejně jako vlak. Před 28 lety si totiž stanovil dvě pravidla: cestou domů se nesmí svézt žádným dopravním prostředkem a vrátit se do rodného Hullu, až když cestu dokončí.
Původně doufal, že dostane výjimku a projde servisním tunelem pod Lamanšským průlivem. Povolení ale nedostal. Zbývala tak jediná možnost: přeplavat.
A tak se muž bez pořádného plaveckého tréninku pustil do jednoho z nejrušnějších průlivů světa. „Vyzkoušel jsem si neopren, jestli mi sedí, a pak se prostě šlo,“ popsal později. Už po hodině ve vodě přišly křeče. „Říkal jsem si: Zvládnu to vůbec?“
Přeplav nakonec rozložil na etapy do tří dnů a ve vodě strávil přibližně dvacet hodin. Nejtěžší byly noční úseky. V jednu chvíli se otočil na záda a nad sebou uviděl oblohu bez světelného smogu. „Dalo mi to něco, na co jsem mohl myslet, a odvedlo to pozornost od bolesti,“ vzpomínal.
Nakonec vystoupil na pláž Shakespeare Beach nedaleko Doveru a po 28 letech znovu položil nohu na britskou půdu. „Nebylo to snadné a právě o to částečně šlo. Dokázat si, že jsem schopnější, než si sám připouštím,“ podotkl.
Jenže ani tím cesta neskončila. Do Hullu, kde stále žije jeho matka, mu ještě zbývá několik stovek kilometrů. Jeho matka Angela už mezitím ví, kde na něj bude čekat. „Budu tady v Hullu a počkám, až projde tou bránou. A až ho obejmu, řeknu mu: ‚No, Karle, kde ses tak dlouho coural?‘
Jeho cesta totiž původně měla trvat „jen“ dvanáct let. A jak se vůbec stalo, že člověk stráví cestou domů téměř tři desetiletí a ujde necelých 50 tisíc kilometrů?
Začalo to jen čárou na mapě. Bushby vyrůstal ve vojenské rodině a od šestnácti let sloužil v britské armádě. Postupně ho ale začaly přitahovat vzdálenosti, které na mapě vypadaly téměř absurdně.
„V určité chvíli jsem začal kreslit čáry do map a snít o obrovských vzdálenostech a vzdálených horizontech. A jedno vedlo k druhému,“ vzpomínal. Nakonec nakreslil trasu z Británie přes Evropu, Asii a Sibiř, Beringův průliv, Severní Ameriku až na jih Jižní Ameriky. Pak ji obrátil: právě odtud se vydá domů.
„Jakmile jsem to měl na mapě, už vlastně nebylo cesty zpět,“ popsal. 1. listopadu 1998 tak stál v chilském Punta Arenas. Bylo mu 29, měl u sebe asi 500 dolarů a vybavení pro přežití.



„Ten první den, kdy vykročíte na cestu, si zapamatujete. Jste strašně daleko od domova. Spálili jste za sebou všechny mosty,“ říkal později. Nevěděl, kde bude spát ani odkud přijdou další peníze. „Máte v kapse asi 500 dolarů, žádnou podporu, žádnou představu, jak to dopadne. Jen absolutní víru, že to nějak zvládnete.“
Jedna z nejnebezpečnějších částí přišla poměrně brzy. Na cestě z Jižní do Severní Ameriky musel projít Dariénem, neprostupným pásem džungle mezi Kolumbií a Panamou. Kromě hustého pralesa, řek a bažin tam tehdy hrozilo i nebezpečí od ozbrojených skupin.
Bushby proto udělal něco nečekaného: snažil se vypadat co nejméně jako dobrodruh. „Bezdomovci jsou v podstatě neviditelní. Nikdo si jich nevšímá, a přesně o to nám šlo,“ vysvětloval.
Nechtěl být, jak sám říká, „blonďatý, modrooký gringo s nejnovějším vybavením North Face“. Obarvil si proto vlasy i kůži, nechal oblečení zpustnout a věci nosil v obyčejných pytlích.
Přešel dál až k Aljašce. V roce 2006 pak přišla jedna z nejslavnějších etap výpravy: s dobrodruhem Dimitrim Kiefferem se vydal přes zamrzlý Beringův průliv do Ruska. Hned první dny málem skončily katastrofou. Proud dvojici odnášel na sever, kolem nich se otevíraly pásy vody a led pod nohama se propadal. Přesto se dostali na druhou stranu.
Za téměř tři desetiletí ho zadržely úřady, narážel na víza a uzavřené hranice, přišel o sponzory během finanční krize a na dlouho ho zastavila pandemie. Kvůli vízovým omezením nemohl v některých zemích zůstávat neomezeně dlouho, a mezi jednotlivými etapami se proto často vracel do Mexika, kde jsou nižší životní náklady a kde strávil i pandemii covidu. (Pravidlo mu umožňovalo cestu přerušit a odletět do levnějšího Mexika, podmínkou ale bylo vrátit se vždy na přesné souřadnice, kde skončil. - pozn. red.)
Na otázku, co bylo nejtěžší, však neodpovídá Beringův průliv, džungle ani hlad. „Jsou to vztahy. Dvakrát jsem se zamiloval, dvakrát jsem o ně přišel a zanechá to stopy,“ řekl. Fyzickou bolest považuje ve srovnání s tím za jednodušší. „Ta se zvládnout dá. Ale zamilovat se a pak prostě pokračovat dál v cestě? To vás semele.“
Se svou matkou Angelou se navíc naposledy osobně viděl v roce 2015. Když letos procházel Belgií, reportér BBC mu od ní přivezl dopis a několik balíčků jeho oblíbených sladkostí. „Maminka si pamatuje,“ rozesmál se.
V dopise se ho Angela ptala, zda opravdu musí přeplavat Lamanšský průliv. Pak přidala ještě jednu větu: „Kdysi sis myslel, že jsi k ničemu. Dokázal jsi, že nejsi.“
Bushby totiž později otevřeně mluvil o tom, že v dětství téměř postrádal sebevědomí. Kvůli nediagnostikované dyslexii se mu ve škole nedařilo a zažíval šikanu. I proto v jeho cestě nikdy nebyla jen touha dostat se z bodu A do bodu B.
„Určitě je v tom potřeba něco dokázat. Sobě i ostatním,“ dodal.
Zdroje: Karl Bushby, BBC, BBC







Čtení na chvíle, kdy chcete zvolnit. Vždy v úterý: životní styl, zajímavosti a příběhy lidí – slavných i těch, o kterých jste ještě neslyšeli.

Góly, rekordy i příběhy za nimi. Každé ráno vám pošleme výsledky, rozhovory a aktuální dění ze světa sportu přehledně na jednom místě.



Pardubická pobočka krajského soudu v Hradci Králové prohlásila zvolení Zdeňka Kociána (SNK Evropští demokraté) zastupitelem Slatiňan na Chrudimsku za neplatné. Po přepočítání hlasů v jednom z volebních okrsků ho v zastupitelstvu nahradí Martin Douša z kandidátky Lidovců a nezávislých.



Jednatřicetiletý muž, který pracoval v petrohradském obchodním řetězci Lenta, je podezřelý z nastražení bomby pod automobilem ruského armádního plukovníka. Podle informací ruského serveru Fontanka měl důstojníka nejméně měsíc sledovat, poté k jeho vozu připevnit výbušninu a krátce po explozi uprchnout ze země. Policie po něm pátrá.



Helen Oyeyemi patří k autorkám, u nichž se čtenář nemůže spolehnout na pevnou půdu pod nohama. Její prózy se rády pohybují na pomezí reality, pohádky, absurdity a metafikce; často vyprávějí o identitě, ženství i o tom, jak složitě se člověk vymezuje vůči očekávání okolí. Její nový román Moje nové nové já (Argo), který do češtiny přeložila Hana Zahradníková, tyto rysy přenáší do pražských kulis.



Začínali u kroužkových zbrojí a nadšení pro Pána prstenů. Dnes vyrábějí vlastní meče, zkoušejí spát ve sněhu při minus osmnácti stupních a studují, jak se před více než tisíci lety oblékali, bojovali a žili lidé na severu Evropy. Bratři ze skupiny Marobud patří k českým reenactorům, kteří se snaží přiblížit vikinskou dobu co nejvěrněji. Sami přiznávají, že o tehdejším světě znají sotva zlomek.



Důchodci dostanou od ledna přidáno. A díky jednorázovému příspěvku velmi významně. Některé návrhy se sice ještě schvalují, vládní koalice ale hodlá legislativní proces stihnout, aby vylepšila peněženky českých seniorů už příští rok. Deník Aktuálně.cz sestavil přehled, co se má od ledna měnit a s kolika penězi navíc mohou penzisté počítat.