Štefan Pongo se narodil v roce 1972 v Chomutově a studoval střední vojenskou školu. Po sametové revoluci se však aspirací na kariéru v armádě musel vzdát, vyslechl si totiž, že by jej coby romského důstojníka bílí podřízení neposlouchali. "Pracoval tedy jako šéf logistiky ve státní firmě, ale opět narazil na to, že neměl autoritu kvůli barvě kůže. Začal proto podnikat, v 90. letech vozil ojetá auta a poté náhradní díly z Německa na východ. Dokázal si tím vydělat strašně moc peněz, byl zajištěný," vypráví režisér příběh muže, s nímž strávil při natáčení pět let.
Pongově rodině se v Česku dařilo, ale v roce 2005 emigrovala do Británie kvůli obavám o budoucnost dětí. "Jednou za nimi totiž přišla učitelka nejstaršího syna s tím, že je hrozně šikovný a inteligentní, ale že v Česku to asi daleko nedotáhne a bude mít problém se dostat na vysokou školu. Štefanovi zároveň podnikání končilo, převzaly jej spíše čínské firmy, které vyráběly neoriginální náhradní díly, navíc to již bylo přísněji legislativně ošetřeno," říká Kratochvíl.
Pongo v Británii nejprve dělal práce, které se namanuly, a připravil tam zázemí pro svou rodinu. Později začal pracovat jako řidič kamionu, jeho žena Iveta jako uklízečka a děti začaly chodit do škol. Dnes mají všechny tři vysokou. Podle režiséra jsou v zemi podmínky pro Romy diametrálně odlišné, mimo jiné díky přísnému antidiskriminačnímu zákonu.
"Romům v Británii navíc pomáhá, že vypadají podobně jako Pákistánci, což je velmi silná a důležitá komunita, která si vybojovala svá práva. Pokud jdu v Británii po ulici se svými romskými kamarády, je spíše pravděpodobné, že to schytám já," říká s tím, že nevraživost vzbuzují především Východoevropané, kteří byli jedním z důvodů, proč si tamní lidé odhlasovali brexit.
Řidič kamionu, který by byl skvělým důstojníkem
Přestože se Štefanu Pongovi a jeho rodině v Británii dařilo, osudy českých a slovenských Romů mu stále ležely na srdci. Poprvé se výrazněji angažoval v roce 2016, kdy po potyčce a zásahu policie v žatecké pizzerii zemřel mladý Rom, který byl pod vlivem drog. "V médiích se to prezentovalo tak, že to byl zfetovaný Rom, takže není co řešit. Štefan byl jedním z nejsilnějších hlasů, které říkaly, že je to incident, při němž zemřel člověk, proto je potřeba to standardně vyšetřit. Zdůrazňoval, že nezáleží na tom, jestli byl muž zfetovaný nebo jakou měl barvu kůže," vysvětluje režisér Kratochvíl. "Tím si udělal jméno, hodně lidí jeho vyjádření sdílelo."
Výraznou tváři aktivismu se Pongo stal, když vyzval ostatní Romy a Romky, aby se vyfotili v zaměstnání. Reagoval tak na slova bývalého prezidenta Zemana, který prohlásil, že 90 procent romské komunity nepracuje. Později také uspořádal demonstraci před Evropským parlamentem v Bruselu nebo vozil humanitární pomoc do romských osad na Slovensku. "Bylo fascinující sledovat chlapa, který řídí kamion nebo z něj něco vykládá a mezi tím je schopný řešit agendu, kterou se normálně zabývá tým lidí. Měl skvělý organizační a logistický talent, byl inteligentní. Byl by býval skvělým důstojníkem," vzpomíná Kratochvíl na hrdinu svého filmu.
Pongo se ještě stihl podívat na první hrubý střih dokumentu, v únoru loňského roku však náhle zemřel na rakovinu. Celou jeho rodinu událost zasáhla, ale autor snímku věří, že třem dětem s truchlením alespoň trochu pomáhá fakt, že se účastní některých promítání dokumentu. "Byli třeba v Sheffieldu, kde publikum na konci plakalo. Nejstarší syn s rodinou navštívil také promítání filmu v Evropském parlamentu, což je svým způsobem pokračování Štefanovy snahy téma na této půdě otevřít," říká.
Nudní středostavovští Romové
Štefana Ponga si nenašel filmový tvůrce, jak to obvykle bývá, ale naopak. V reakci na předchozí filmy s romskou tematikou, kterých Kratochvíl natočil hned několik, se mu ozval sám budoucí hlavní protagonista. "Asi v roce 2015 mi napsal na Messengeru s tím, že viděl můj film, nejspíš snímek Gadžo. Až někdy pojedu do Manchesteru, kde žil, mám se prý určitě ozvat. Nabídl mi, že u nich můžu přespat, najíst se, odpočinout si, přijet klidně i s rodinou, zkrátka typická romská pohostinnost," vzpomíná režisér.
V té době ještě netušil, že bude do Manchesteru jezdit pravidelně. Když si totiž Britové odhlasovali odchod z Evropské unie, rozhodl se sledovat návrat českých a slovenských Romů do vlasti. Exodus se ale nakonec nekonal, protože většina Romů žijících ve Spojeném království tam měla práci, a tak mohli zůstat. Filmař chtěl přesto natočit dokument o komunitě českých a slovenských Romů žijících ve Velké Británii, a dům Štefana Ponga mu posloužil jako základna a útočiště.
Stále však nenacházel to, co hledal. "Poznával jsem tam dost usedlé rodiny, a nenapadalo mě, jak natočit dokument o tom, že někdo bydlí ve středostavovském anglickém domečku, chodí do práce a vozí děti do školy. Připadalo mi to strašně nudné, proto jsem hledal někoho, kdo je v problémech, nějaké pouliční živly. I takové lidi jsem našel, ale nebyli tak otevření a ochotní nechat se natáčet," říká. Později si uvědomil, že ideálního protagonistu měl od začátku před sebou. Práce byla o to zajímavější, že se Pongo stal aktivistou až během natáčení.
Režisér sám bydlí v "Bronxu"
Kratochvíl se k romské tematice dostal před deseti lety přes své kamarády z DAMU. Ti připravovali představení Othello is black (Othello je černý), a s koňmi a maringotkou s ním objížděli vyloučené lokality. Režisér se rozhodl projekt filmově zpracovat. Jako rodák z vesnice na Vysočině, který se do té doby s romskou komunitou vůbec nesetkal, měl řadu předsudků, a představoval si výjezdy do "ghett" velmi dobrodružně. "Zjistil jsem ale, že jsou to normální lidé, jen v průměru přátelštější a vřelejší než běžný Středoevropan. Uvědomil jsem si také, že mě obohacuje být s Romy v kontaktu a zároveň mě fascinuje nepoměr mezi tím, jakou mají pověst a jací doopravdy jsou," přemýšlí.
Dnes sám bydlí v brněnském Bronxu, který veřejnost považuje za romskou čtvrť. "Bydlí tam ale také různí umělci a další zajímaví lidé," upozorňuje. Bydlení v této lokalitě podle něj může být výhodné a příjemné. "Je to hezká čtvrť blízko centra, ale majitelé mají problém byty obsadit, protože dost lidí nechce bydlet vedle Romů a vlastníci zase nechtějí ubytovat jen tak někoho. Tím pádem zbývá poměrně úzká skupina lidí, kteří si to mohou dovolit a zároveň nemají předsudky, což jsme třeba my se ženou," vysvětluje.
V Bronxu odpadá také problém nedostupností školek. Ve většině z nich je nedostatek míst, v těch "romských" však ne. "Stačilo se jen zeptat. Paní učitelka se nás opakovaně ptala, jestli víme, co je to za školku, aby nedošlo k mýlce. Přitom je to skvělá školka, kterou si nemůžeme vynachválit," říká režisér. Je proti neoficiálně segregovanému školství a sám jde v tomto příkladem.
Hovoří i tom, že problematika bydlení, školství a rasismu spolu úzce souvisí. "Dokud bílí nebudou chtít bydlet vedle Romů, budou Romové neustále odsouváni do čtvrtí, které na ně zůstanou, a pak budou muset spádově posílat děti do jedné školy. A to je velká škoda, považuju to za mrhání talenty. Spousta romských dětí je talentovaná, inteligentní a třeba by se i chtěla vymanit z podmínek své rodiny. Jak to ale mají udělat, když jsou na romské škole, kde všichni počítají s tím, že nebudou pokračovat dál?" ptá se.
Přiznává ale, že on sám si dá od romských témat pauzu. Když se totiž loni v létě snažil se skupinou dobrovolníků pomoct romským Ukrajinkám s dětmi, které utíkaly před válkou, vyhořel. "Nakonec musely jet buď dál na Západ, nebo zpět na Ukrajinu, protože tady je šmahem všichni včetně politiků a médií označili za podvodnice. Snažil jsme se rozjet nějakou pomoc v Brně, ale vydržel jsem to asi týden a pak jsem musel s dětmi odjet k rodičům na Vysočinu. Ten pocit, že stojíte jako malá skupinka proti tak obrovské ignoranci, byl frustrující," přiznává. Příštích pár projektů tak bude zřejmě věnovat popularizačním filmům o experimentální archeologii, které propadl.
