„Dokázala odolat i té největší nenávisti.“ Nejbližší vzpomínají na Kláru Kolouchovou, jak ji veřejnost neznala

Když jsme několik Klářiných přátel požádali, aby na ni po roce zavzpomínali, málokdo začal horami. Nikdo nepsal o osmitisícovkách ani o horolezeckých rekordech. Místo toho vzpomínali na nakažlivý smích, spontánní nápady, nekonečnou energii nebo na ženu, která uměla být oporou ve chvílích, kdy se ostatním rozpadal svět.

Klára Kolouchová zahynula 3. července 2025 při sestupu z Nanga Parbat v Pákistánu. Bylo jí 46 let.

Ve spolupráci s horolezcem Janem Trávníčkem jsme oslovili lidi, kteří Kláru znali z různých etap života. Nechtěli jsme, aby vyprávěli o její poslední expedici. Požádali jsme je o něco mnohem prostšího: aby napsali, jakou Kláru si chtějí pamatovat.

Přestože se jejich vzpomínky liší, skládají se v překvapivě jednotný obraz ženy, která žila po svém. Dokázala být spontánní i tvrdohlavá, cílevědomá i bláznivá. Především pak opravdová.

Byla prostě svá

Právě to se ve vzpomínkách jejích blízkých opakuje nejčastěji. Klára Kolouchová podle nich nikdy nehrála žádnou roli.

„Byla prostě svá. Někdy rychlá jako vítr, někdy tvrdohlavá, někdy křehká, někdy úplně neřízená střela. Ale vždycky opravdová. A to jsem na ní měl rád,“ píše horolezec Jan „Tráva“ Trávníček.

Přestože se jejich cesty v horách příliš nekřížily, dlouhá léta se potkávali a vzájemně respektovali, že každý k horám přistupuje jinak.

„Nemuseli jsme dělat věci stejně, abychom si měli co říct. Nemuseli jsme se ve všem shodnout, abychom věděli, že hory pro nás znamenají něco hlubokého,“ dodává Trávníček.

Podobně na ni vzpomíná biolog, fotograf a cestovatel Petr Jan Juračka „Klára měla hned několik vrstev a tím nemyslím její milované péřové sukně,“ píše s nadsázkou. „Čím déle tu není, tím víc vnímám, že jsem měl rád asi všechny.“

Lidé ji podle Juračky znali jako veselou, společenskou ženu, která působila téměř bezstarostně. On sám ale poznal i její druhou tvář. „Měl jsem to štěstí poznat i to, co bylo pod touhle slupkou. Měla svoje starosti, ale dokázala je překonat. A i když stála na mačkách, vždycky to byla ta starostlivá máma.“

Právě její schopnost žít podle vlastních představ podle obou mužů vyvolávala silné reakce. „Jedni ji obdivovali, druzí soudili. Ale ona šla dál. Po svém,“ píše Trávníček. „Je mi hodně líto, že ji dost lidí odsuzovalo za to, že žila podle svého,“ doplňuje Juračka. „Pro mě osobně byla právě tahle její vrstva možná tou nejsilnější stránkou celé její osobnosti.“

Energie, která strhávala ostatní

Že Klára právě vstoupila do místnosti, bylo podle jejích přátel poznat téměř okamžitě. „Kdykoli si na tebe vzpomenu, zavřu oči a jsi tu. Odněkud se najednou přižene vlna radostný energie a jupí, jdeme na to,“ píše Klářina dlouholetá kamarádka Jana Nosková. Nevybavuje si přitom jedinou konkrétní událost. Spíš mozaiku okamžiků.

„Nazujeme lyže a mažeme do kopce. Je to strmý a trochu ledu? Nevadí, to dáme. Stoupáš s jistotou, dodáš mi odvahu. K chatě si najdeš svou vlastní cestu a je to fakt rychlejší. Skupinka dojde a ty už se směješ s pivem pro všechny. Po sauně se válíme ve sněhu a je nám všem fajn. Se stejným nadšením stopujeme, nakupujeme i tancujeme,“ vzpomíná Nosková.

Klára podle ní ke všemu přistupovala s lehkostí sobě vlastní. Vzpomíná také na chvíli, kdy omylem zorganizovala Kláře přednášku o den dříve.

„V pohodě, nic se neděje, uložím děti a něco vymyslíme,“ reagovala podle ní Klára. Nakonec zkrátila jinou pracovní akci, přiběhla do kavárny „jako vítr“ a podle Noskové svým nadšením strhla další tři desítky lidí. „Ztepilá divoženka, trochu navzdory, prostě svá.“

Podobnou zkušenost popisuje i Věra Komárová, spolumajitelka firmy Dermacol, která se s Kolouchovou seznámila po jedné z jejích přednášek. „Byla to okouzlující žena, která mě okamžitě nakazila svou překrásnou pozitivní energií.“ Vzpomíná, že stačilo něco společně naplánovat a brzy se to proměnilo ve skutečnost. Nejvíc jí ale v paměti zůstalo, jak dokázala působit na lidi kolem sebe. Stejně přirozeně, jako dokázala strhnout ostatní, se uměla nadchnout i pro věci, které by většinu lidí ani nenapadly.

Horolezec a cestovatel Zikmund ‚Síga‘ Schwarzkopf dodnes vzpomíná na večer v Káthmándú, kdy společně skočili oblečení do bazénu na střeše hotelu. „Pochopitelně jsme vzbudili pohoršení u personálu hotelu, ale její nakažlivý smích je brzy odzbrojil.“

Víc než horolezkyně

Právě Síga připomíná, že za spontánností a smyslem pro humor byla také mimořádně empatická žena. „Její přítomnost pro nás byla vzpruhou a radostí. Klára byla výjimečná, inteligentní, empatická, ochotná, cílevědomá a stále v dobré náladě.“

Na její obětavost on sám nikdy nezapomene. Když jeho rodinu zasáhla tragická smrt syna, Klára podle něj nepřijela jen vyjádřit soustrast. Zůstala s nimi tři dny, pomáhala v domácnosti a byla jim oporou v jedné z nejtěžších životních situací.

Nikdo z oslovených nepíše o vrcholech, které zdolala. Místo toho vzpomínají na ženu, která dokázala druhé strhnout svým nadšením, rozesmát je i ve chvílích, kdy do smíchu nebylo, a která se nebála žít podle vlastních pravidel.

I proto ani Trávníček nechce, aby se na ni vzpomínalo především skrze její poslední expedici. „Je mi líto, že už tu není. Ale nechci na ni vzpomínat přes tragédii. Chci si ji pamatovat jako člověka, který žil naplno, po svém a s obrovskou chutí překračovat hranice – nejen ty horské.“

Podobnou myšlenkou končí i Petr Jan Juračka. „Za všechny Klářiny vrstvy jsem moc rád, že mi vstoupila do života. Byla to čest.“ A právě v tom se vzpomínky všech oslovených znovu potkávají. Nechybí jim horolezkyně. Chybí jim Klára.

Zdroj: autorský text