„Dochází mi dech.“ Dramatické video z Everestu vyvolalo obavy o život mladé horolezkyně

Strávila čtyři dny v takzvané zóně smrti. V místě, kde lidské tělo přestává fungovat tak, jak ho známe, a kde i drobná chyba může mít fatální následky. Sedmnáctiletá Australanka Bianca Adlerová byla jen pár set metrů od vrcholu Mount Everestu, když její organismus řekl dost. „Krk, hrdlo, plíce,“ vyjmenovává s obtížemi vyčerpaná horolezkyně na videu, které viděly miliony lidí, co všechno ji bolí.

Výstup na Mount Everest patří k nejnáročnějším fyzickým i psychickým zkouškám, jaké si člověk může dobrovolně vybrat. Nejde o jednorázový výkon, ale o měsíce příprav, tréninku, aklimatizace a postupného vystavování těla extrémním podmínkám. Přesto i ti nejlépe připravení horolezci narážejí na hranice, které nelze obejít vůlí ani ambicemi.

Své o tom ví i Bianca Adlerová, která je na svůj věk mimořádně zkušenou horolezkyní. O svých zážitcích mluví na sociálních sítích otevřeně a bez příkras. V pouhých sedmnácti letech se stala nejmladší ženou, která vystoupila na Manaslu, osmou nejvyšší horu světa s výškou 8163 metrů. Uspěla i při výstupu na vrchol Ama Dablam ve výšce 6812 metrů. Další cíl si stanovila neméně odvážně: Mount Everest, nejvyšší horu planety, tyčící se do výšky 8849 metrů.

Svou cestu dokumentovala na sociálních sítích. Sdílela záběry z base campu, pohled na nekonečné ledové pláně, provizorní nocoviště i tzv. ledové mosty, které musí horolezci při výstupu překonávat. Jedno z jejích videí vidělo na sociálních sítích více než 26 milionů uživatelů.

Everest je sice nejznámější, ale rozhodně ne jedinou nebezpečnou horou světa. Zkušení horolezci často upozorňují, že vrcholy jako K2 nebo Annapurna I mají ještě vyšší úmrtnost. To ale nic nemění na tom, že výstup na Everest představuje extrémní zátěž pro tělo i mysl. Ve výškách nad 8 tisíc metrů totiž začíná oblast přezdívaná „Death Zone“ – zóna smrti.

V takové výšce je vzduch tak řídký, že tu lidské tělo nedokáže dlouhodobě fungovat. Každý nádech přináší jen zlomek kyslíku, na který je organismus zvyklý. Pobyt v této zóně je tak vždy závodem s časem. V jednom ze svých videí Bianca otevřeně popisuje, co s ní čtyři dny v nebezpečné zóně udělaly. Kamera zachycuje vyčerpanou dívku, která se viditelně snaží popadnout dech. Mluví potichu, s námahou, každé slovo jako by ji stálo ohromné množství sil. „Je mi hrozně, dochází mi dech,“ přiznává. „Krk, hrdlo, plíce,“ vyjmenovává dívka, co všechno ji bolí.

Její tvář nese stopy mrazu a větru, rty má popraskané, hlas sotva slyšitelný. Přestože se snažila ve výstupu pokračovat, tělo odmítlo spolupracovat. Jen 400 metrů pod vrcholem se musela otočit. Objevily se u ní příznaky omrzlin a další zdravotní komplikace, které už nemohla ignorovat.

Reakce na sociálních sítích byly rozporuplné. Někteří uživatelé nešetřili ironií. „Skoro jako by se tomu místu neříkalo zóna smrti,“ napsal jeden z komentujících. Jiný se ptal: „Proč lidé vlastně na Everest lezou?“ Objevily se ale i podpůrné hlasy. „Jsem ráda, že jsi to přežila. Spousta lidí se ze zóny smrti nevrátí,“ stálo v jednom z komentářů.

Bianca na výpravu nevyrazila sama. Doprovázel ji její otec, který však musel výstup ukončit předčasně kvůli sněžné slepotě. Jak dívka popsala na Instagramu, návrat dolů byl vyčerpávající pro oba dva. „Cestou dolů byl táta pořád nemocný a já se cítila úplně na dně,“ uvedla.

Lékaři u obou diagnostikovali HAPE: High Altitude Pulmonary Edema, česky výškový plicní otok, a těžkou dehydrataci. „To je u horolezectví běžné,“ dodala Bianca. „Pořád se necítím dobře a jsem extrémně vyčerpaná, takže si dávám čas na zotavení.“

Výškový plicní otok patří mezi nejnebezpečnější komplikace spojené s pobytem ve vysokých nadmořských výškách. Doktor Harly Greenberg, šéf plicního, intenzivního a spánkového oddělení v nemocniční síti Northwell Health, vysvětlil deníku The New York Post, že hypoxie, tedy nedostatek kyslíku, narušuje tvorbu energie a klíčové buněčné procesy, což může vést až k selhání orgánů.

Výšková nemoc se podle něj často projevuje nejprve bolestmi hlavy a nevolností, následuje únava, závratě a nespavost. V těžších případech může dojít k otoku, kdy tekutina z cév prosakuje do plicní tkáně. Tím se výrazně snižuje schopnost mozku normálně fungovat, člověk může pociťovat zmatenost a ospalost. V krajních případech mohou nastat halucinace a ztráta vědomí.

„Výškový plicní otok se může rozvinout dva nebo více dnů po výstupu do vysoké nadmořské výšky a může být život ohrožující,“ varuje Greenberg. „Je to nejčastější příčina úmrtí spojených s vysokohorskou nemocí.“

Příběh Biancy Adlerové znovu připomíná, že hory si nelze podmanit odvahou ani ambicí. I ti nejmladší, nejsilnější a nejlépe připravení narážejí na limity lidského těla. Rozhodnutí otočit se, byť jen pár set metrů od vysněného cíle, tak může být tím největším vítězstvím ze všech.