Rozhovor – Martin Břoušek říká, že se podruhé narodil. Když spadl ze třináctimetrové střechy, dávali mu lékaři jen tříprocentní šanci na život. Navíc se podle nich neměl už nikdy postavit na nohy.
V motolské nemocnici strávil čtyři měsíce, první dva ho lékaři udržovali v umělém spánku. "Pak mě přesunuli na normální pokoj. Tam to ale bylo hrozné. Bylo to někde ve sklepě a z malého okýnka jsem koukal v podstatě do země. To pro mě jako pro člověka, který byl zvyklý lézt po střechách a pracovat na vzduchu, bylo strašně depresivní. Vlastně jsem to nesl mnohem hůř než svůj zdravotní stav," vzpomíná Martin.
Nikdy se nevzdal a po měsících strávených v nemocnicích a rehabilitačním ústavu nakonec chodí.
Kvůli nešťastné náhodě se ze zdravého devětatřicetiletého muže stal handicapovaný. Je v invalidním důchodu a nemůže najít práci. Nevzdal to a plní si svůj sen. Rozhodl se, že si koupí dodávku a bude se živit jako řidič. "Mým snem je stát se tzv. helpdriverem – přepravcem handicapovaných a seniorů," říká.
Aktuálně.cz: Co si pamatujete ze dne, kdy jste spadl?
Martin Břoušek: Jenom to, jak jsme si ráno s parťákem koupili jako vždycky k snídani buřt. Pak už si vzpomínám na to, že jsem někde na lehátku a nade mnou stojí spousta postav v bílých pláštích.
A.cz: Z jaké výšky to bylo?
Ze třinácti. Podle lékařů jsem na té střeše omdlel. Měl jsem rozdrcenou kostrč a pánev, kterou jsem měl posunutou o 12 centimetrů. Zároveň jsem měl hodně vnitřních zranění.
A.cz: Lékaři vám prý dávali jen tříprocentní šanci na přežití.
Je to tak, alespoň tak mi to říkala moje maminka. Taky mi ale říkali, že už nikdy nebudu chodit.
A.cz: Pamatujete si první okamžik po probuzení?
Poprvé mě začali probouzet asi po týdnu. Já jsem si prý tehdy začal ze šoku rvát všechny ty trubičky k přístrojům z ruky. Takže mě zase uspali. Když jsem se vzbudil podruhé, měl jsem už ruce přikurtované. Byl jsem pod opiáty, takže je pro mě těžké říct, co byl sen a co realita.
A.cz: Takže vás nenapadlo, že úrazem končí život?
Nenapadlo. Bral jsem to, jak to je. S odstupem času si říkám, že to tak vlastně asi mělo být. Například bych bez toho nikdy nepoznal svoji současnou partnerku a taky velkou spoustu skvělých lidí a kamarádů.
A.cz: Nepotřeboval jste třeba psychologa?
Nikdy. Vlastně se tomu divil i jeden lékař z rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Když si prohlížel moji zdravotní dokumentaci, všiml si toho. Jen tak nevěřícně kroutil hlavou. Po pravdě ani nevím, co bych si s ním povídal.
A.cz: Kdy jste po úrazu udělal svůj první krok?
Úplně přesně si to nepamatuju. Nejprve mi rehabilitační sestry pomohly sednout si. Poprvé jsem to vydržel asi tak 30 sekund. Začala se mi totiž strašně točit hlava, zřejmě od toho, jak jsem dlouho ležel. Trvalo mi to tak dva týdny, než jsem se posadil. Pak jsme začali s chodítkem. A jednou takhle přišli s berlemi a povídají, že se jdeme projít na chodbu. Trochu jsem se zdráhal a tvrdil, že tak daleko se nedoplazím. Každý den jsem přidával krůček ke krůčku a nakonec jsem tu chodbu prošel celou.
A.cz: Co vás při fyzioterapii nejvíce motivovalo?
Hodně mi to v hlavě začalo šrotovat kvůli jednomu pánovi, který ležel vedle mě. Měl amputované obě dvě nohy. Když za ním jednou přišla jeho manželka, říká mu: "Dědku, koukej se zvednout a neválej se tady. Na auto se ti už doma práší a já už chci na nějaký výlet." Já tehdy třeba vůbec netušil, že člověk, který nemá nohy, může jezdit autem. A když jsem tak na něj koukal, říkal jsem si, když on to zvládne, já přece musím taky. Do té doby jsem o postižených vlastně nevěděl nic, až v těch nemocnicích jsem začal zjišťovat, co všechno můžou dělat. Například v Kladrubech jsem taky poznal organizaci Černé koně a začal jezdit na handbiku.
A.cz: Takže najednou se objevily důvody, pro co žít...
Já jsem pořád myslel na to, že bych se chtěl ještě dostat na střechu. Nechal jsem za sebou totiž spoustu nedodělané práce. A zároveň to byla rodina. Ani si neumím představit, jak těžké to muselo být pro moji mámu, když za mnou chodila a viděla mě tam připojeného na všechny ty přístroje.
A.cz: Máte v současnosti nějakou práci?
Bohužel ne. Dlouho jsem hledal, ale handicapovaní mají všeobecně problém si najít práci. A když už si nějakou najdeme, připadá mi podřadná. Jako by handicapovaní byli něco méněcenného. Chvíli jsem pracoval jako hlídač. Pak ale vyměnili ředitele a novému se nelíbilo, že mám berle. Takže mě ještě ve zkušební době propustili. Teď se snažím pomocí organizace New Life sehnat peníze na auto, dodávku. Chtěl bych se živit jako řidič a rozvážet jak handicapované, tak třeba i seniory.
A.cz: Jak jste na to přišel?
Na "taxi službu" sám, je to můj sen. Ale zapojit do toho New Life napadlo moji kamarádku Markétu. Ta vlastně i zorganizovala charitativní koncerty. Kapely hrají zadarmo a za peníze ze vstupného by se mělo pořídit auto.
A.cz: Jak vám nehoda změnila život?
Užiju si teď třeba i obyčejnou projížďku. Úraz mi sice zkomplikoval život, ale tím, že mám jednu nohu ochrnutou, mi přeci život nekončí. Já si vždycky říkám, dyť to není tak hrozné, mohlo by to být ještě horší.
A.cz: Vaše životní motto?
To by mělo být životní heslo všech. Zkrátka když nejde o život, jde o… Víte přeci, o čem mluvím.
A.cz: Vím. A musíte si to říkat často?
Nemusím. Vždycky přeci může být hůř. Našel jsem díky úrazu skvělé lidi.
