reklama
 
 

V 16 letech porazila nádor. Teď chce kreslířka v seriálu pomoct dalším nemocným dětem

9. 11. 2018 10:52
Začalo to docela nevinně. Najednou ji častěji bolela hlava, cítila se unavená, ale zároveň nemohla v noci usnout. Do toho jí svědilo celé tělo, a když už se konečně vypravila do říše snů, budila se ze spánku zalitá studeným potem. Když bylo ilustrátorce Elišce Podzimkové 16 let, diagnostikovali jí lékaři Hodgkinův lymfom – nádor roztroušený po všech místech lymfatického systému.

Typ rakoviny, který se nejčastěji vyskytuje právě u teenagerů, nelze operovat, ale jen léčit chemoterapií a radioterapií. Příčiny jeho vzniku vědci dosud neodhalili, ale úspěšnost léčby se jim od 50. a 60. let, kdy ho dokázalo překonat jen zhruba 35 procent pacientů, podařilo zvýšit na příznivějších 85 procent.

K pacientům, u kterých léčba zafungovala, se zařadila i Eliška.

"První příznaky bývají banální. Neděje se vlastně nic akutního, ale když to trvá třeba půl roku, může to být známka toho, že v těle něco zásadního nehraje. Proto se o nemoci lékaři ve většině případů dovídají pozdě, až když je nádor třeba ve čtvrtém či pátém stádiu z pěti. Sama jsem od pediatričky asi pětkrát slyšela radu, ať máma změní prací prášek a svědění přestane," upozorňuje dnes 26letá ilustrátorka.

V jejím případě odborníci nádor objevili asi deset měsíců po projevu prvních příznaků. Tehdy dostala meningokokovou infekci, a protože antibiotika nezabírala, poslali ji na ultrazvuk, odkud hned následující týden zamířila na onkologii. Přístup onkologů k dětským pacientům už byl podle kreslířky skvělý.

"Vědí, že dítě nepotřebuje slyšet, že na svou nemoc může umřít. Proto mu spíš řeknou, že se teď bude dlouhou dobu léčit, bude to náročné, ale že oni budou dělat všechno pro to, aby to šlo hladce. Jeho rodina samozřejmě ví, co je to rakovina a chemoterapie, ale dítěti je potřeba všechno přiblížit tak, aby ho to netrápilo. Já jsem v tomhle ohledu měla skvělou zkušenost s psycholožkou, která mi jednotlivá vyšetření začala ve zjednodušené podobě kreslit," popisuje Eliška.

Díky tomu se lidí v bílých pláštích, kteří kolem ní při léčbě neustále pobíhali a píchali jí injekce, přestala bát. Ukázat dětským onkologickým pacientům, co se s nimi bude dít, si teď Eliška dala za cíl ve svém chystaném audiovizuálním seriálu Plešouni, na jehož realizaci vybírá peníze na webu Plešouni.com.

"Ten název může lidem připadat kontroverzní, ale podle mě zaujme, ať už si pod ním někdo představí skinheady, nebo reklamu na obnovu vypadaných vlasů. Ztráta vlasů mi přišla symbolická, protože ji zpočátku řeší všichni onkologičtí pacienti, ale po chvíli zjistí, že v kontextu celé nemoci jde jen o marginální věc. Byla bych ráda, kdyby děti díky seriálu například pochopily, že chemoterapie není zlá a že jim pomáhá, přestože pro ně kvůli vedlejším účinkům rozhodně není příjemná," říká Eliška.

Cétéčko šíleně hučí a pípá. Děti se ho bojí, i když je nic nebolí

Vizuální stránka jednotlivých sedmiminutových dílů Plešounů si bude brát inspiraci z kreslené francouzské přírodovědné série Byl jednou jeden život, ve které krvinky a buňky pobíhají po lidském organismu jako roztomilí panáčci. Kromě animované složky, na které se Eliška jako ilustrátorka bude podílet, bude projekt pracovat i s hranými scénami. V nich bude autorka spolu s mladším vyléčeným onkologickým pacientem mluvit s odborníky, a jakmile dojde na složitější vědecké otázky, nastoupí kreslená část.

"Nějakým trikem se naše postavy zmenší a ocitnou se třeba uvnitř cév. Dobrý příklad je cétéčko, což pro dítě znamená, že musí asi 20 minut bez hnutí ležet ve strašidelném tunelu, který šíleně pípá a hučí. Děti se ho strašně bojí, i když je v něm vlastně nic nebolí, a animace je podle mě vhodná forma, jak jim vysvětlit, že ty divné zvuky souvisí s magnetickým polem, které kolem nich jezdí, a že musí být v klidu, aby se skenování povedlo," líčí Eliška.

V seriálu, který pak bude zdarma dostupný na všech českých onkologických odděleních, bude za lékaři, laboranty i známými osobnostmi, které bojovaly s rakovinou, jezdit ve starém broukovi. "Ten bude symbolem celého projektu, protože jsem ho dostala od jednoho rodinného kamaráda, který na rakovinu loni v dubnu zemřel. V mladším věku jsem se v tom autě hrozně toužila svézt a on mi ho pár týdnů před smrtí velkoryse věnoval. Řekla jsem si, že si v něm teď přece nemůžu jenom vozit zadek a že mu musím dát nějaký vyšší smysl," usmívá se Eliška navzdory těžkému období, kterým si sama prošla.

Přestože se její rodiče během něj o dceru strachovali, nedávali to před ní nijak najevo. "Pořád se mnou jezdili na nějaké výlety nebo k nám domů zvali kamarády, aby se pořád něco dělo a já díky tomu zapomněla, že jsem nemocná. Co se mámě s tátou tehdy doopravdy honilo hlavou, vlastně dodnes netuším," zamýšlí se Eliška.

Léčba rakoviny u ní trvala něco přes rok. Když nádor v některých místech nezmizel s chemoterapií, snažili se lékaři jeho zbytky cíleně ozařovat pomocí radioterapie.

Jak to s pacientkou vypadá, pak kontrolovali na počítačové tomografii, tedy Eliškou zmiňovaném cétéčku. "Nalijí do vás kontrastní látku, takže vypijete asi dva litry takové jedovaté hořké vody a na monitoru se díky ní rozsvítí vaše nádory. Když na konci léčby už nic nesvítí, můžete se radovat," dokazuje Eliška, že pro vysvětlování vyšetření malým dětem má dobré předpoklady.

Kamarád tatér mi po ztrátě vlasů pokreslil hlavu lihovkou

První dva měsíce léčby musela trávit jen na nemocničním lůžku. Později přešla na režim dva týdny v nemocnici a dva týdny doma. Ředitel Gymnázia Na Pražačce, kde tehdy studovala, jí nabídl individuální plán, takže se mohla učit mimo školu a chodit tam jen na přezkoušení. Spolužáci ji podrželi a jezdili za ní jak domů, tak do nemocnice.

"Párkrát za mnou místo tělocviku dorazila celá třída. Jasně že někteří spolužáci moc nevěděli, jak na moji nemoc reagovat, ale myslím, že nejhorší je lítost. Ta totiž člověku připomene, že nemůže být ve svém běžném kolektivu. Na druhou stranu není ideální přístup ani přehnané machrování ve stylu ‚co se tady válíš‘," směje se Eliška.

V souvislosti s jejím připravovaným seriálem Plešouni se nabízí otázka, jak se sama vyrovnávala se ztrátou vlasů. "Oplakávala jsem to asi jen první dva dny. Před chemoterapií jsem nosila kratší mikádo. Můžete si požádat o paruku, ale ta hrozně štípe, takže většina pacientů skončí bez ní a po chvíli si z toho spíš dělá srandu. Kamarád, který vlastní tetovací studio, mi tehdy holou hlavu pokreslil lihovkou. To bylo super," vzpomíná Eliška, která si po léčbě začala s vlasy více hrát a dnes nosí blonďatý rozcuch.

Z vedlejších účinků chemoterapie podle ní byly horší spíš bolesti hlavy a žaludku, ale ani ty nevidí optimisticky působící Eliška jako "nějakou hrůzu".

Přiznává ale, že když na jejím nemocničním pokoji chtěli optimismus šířit zdravotní klauni, občas ji pěkně štvali. "Byla jsem puberťák, který se s nikým moc nechtěl bavit a najednou na mě vybafli nějací blbí klauni, co si mysleli, že jsou vtipní. Když je teď ale potkám na chodbách v Motole, vidím je strašně ráda a chápu, že menším dětem můžou hodně pomáhat," vyzdvihuje Eliška.

Nekonečné hodiny proležené na nemocniční posteli si tak raději krátila sledováním seriálů, hraním počítačové hry The Sims a taky kreslením. Právě během léčby totiž začala rozvíjet svůj autorský rukopis postavený na dokreslování lehce surrealistických prvků do realistických fotek. Přivedl ji k němu tatínek, který jí pořídil tablet s jednou šikovnou ilustrátorskou aplikací.

"Trochu jsem tehdy fotila na analog, a tak jsem našla obrázek naší kočky, jak sedí na gauči a čumí dolů, a já jsem jí tam dokreslila malého vyděšeného ptáčka. Kočka nám totiž často nosívala mrtvé ptáky domů," přibližuje Eliška vznik svého prvního výtvoru ve stylu, který dnes díky jejímu instagramovému profilu znají tisíce lidí po celém světě. "Kreativita se ve mně probouzí, až když můžu na něco reagovat. Proto radši kreslím do fotky než na prázdnou stránku," dodává.

Po zkušenosti s rakovinou už nechci ztrácet čas

Umělecký talent zdědila po mamince výtvarnici, už na gymnáziu chodila do výtvarně zaměřené třídy a po maturitě ji to tedy logicky táhlo na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka, kde vystudovala animaci. Ještě před dokončením bakaláře dostala nabídku snů. "Strávila jsem letní prázdniny u americké kamarádky a v počítači jsem měla spoustu fotek z New Yorku, které jsem postupně dokreslovala a dávala je na Instagram. Můj profil tehdy šíleně rostl a všichni followeři si mysleli, že v New Yorku bydlím," vypráví Eliška.

Newyorský deník Metro s ní pak na dálku udělal rozhovor a článku si všiml ředitel New York Film Academy, který se jí zeptal, jestli by pro jeho školu nechtěla pracovat. "Míchaly se ve mně protichůdné pocity. Zároveň jsem tam strašně chtěla a zároveň jsem se bála, že to nezvládnu, a tak jsem mu řekla, že si chci nejdřív v Česku dodělat vysokou, i když kdokoli jiný by asi odpověděl ‚jo, přijedu hned zítra.‘ Naštěstí to pochopil a půl roku na mě počkal," vrací se Eliška do doby před třemi lety.

V New Yorku pokračovala v tvorbě, kterou publikovala na svém Instagramu, jenom ji dělala na zakázku pro marketingové účely instituce. "Dělala jsem třeba na vzdělávacím videu o drogách ve filmu. Musela jsem ale pořád sedět v kanclu a oni po mně přitom neustále chtěli nějaké nové nápady, které ke mně u stolu prostě nepřicházely. Naše spolupráce by fungovala, kdyby mě pustili ven a já se mohla potloukat po městě, ale to nešlo," uvádí Eliška hlavní důvod, proč se po roce a půl z "Velkého jablka" nakonec vrátila zpátky do Prahy.

Do její malebné historické architektury se jí sice nekreslí tak dobře jako do vysokých šedivých mrakodrapů ze skla a oceli, ale zase se v ní dokáže uživit jako umělkyně na volné noze a vyhne se tak svazujícímu kancelářskému prostředí.

"Díky zkušenosti s rakovinou si asi víc uvědomuju, že nemá smysl věnovat se něčemu, s čím nejsem stoprocentně spokojená. Je možné, že kdybych v New Yorku ještě dva roky vydržela, tak by se to zlepšilo, ale já už nechci ztratit ani ty dva roky," zdůrazňuje Eliška.

Svým pozitivním příběhem inspiruje i další onkologické pacienty. S fotografem Petrem Hrickem, který se s nádorem také léčil, obchází nemocnice a dodává naději jak nemocným dětem, tak jejich rodičům, pro které je její osobní zkušenost k nezaplacení. Sama však musí i po ukončení léčby chodit na pravidelné kontroly. "Když se do pěti let nic neobjeví, je to na dobré cestě, ale onemocnění se stejně může kdykoli vrátit. Tak to s tou mrchou prostě chodí," uzavírá.

Video: Mám dětské myšlení, proto fotky dokresluji, říká Eliška Podzimková

Sociální sítě mě ubíjí, toho tlaku už bylo moc, na instagram už dávám jen věci, které se líbí mně, nikoli to, co chtějí lidé, říká Podzimková. | Video: Martin Veselovský |  18:30

autor: Tomáš Maca | 9. 11. 2018 10:52

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama