reklama
 
 

Při dopravní nehodě málem zemřel. Teď je úspěšný sportovec

24. 8. 2015 11:03
Když Janu Tománkovi bylo 15 let, srazil je s kamarádem nepozorný řidič. Kamarád nehodu nepřežil, Jan zůstal odkázaný na invalidní vozík. Svůj boj však nevzdal a znovu se začal věnovat sportu.

Brno - Jan Tománek se v dětství a mládí intenzivně věnoval cyklistice, jako čtrnáctiletý začal závodně jezdit na horském kole. Osud mu však dopřál na závodění jen několik měsíců. Všechno změnil rok 2002, kdy se stal ve svých patnácti letech obětí dopravní nehody, kvůli níž zůstal trvale odkázaný na invalidní vozík. Jeho kamarád nehodu nepřežil.

Jan svůj život nevzdal, a to ani ten sportovní. Po necelých dvou letech se dokázal ke sportu vrátit. Jeho mottem ostatně je "Když nesportuju, tak nežiju." Závodí na ručním kole i na závodním běžeckém vozíku, nově zkouší triatlon. V zimě se věnuje běžeckému lyžování na sledgi a závodí s běžkaři v maratonech. 

"Byl bych pokrytec, kdybych říkal, že vše bylo snadné. Samozřejmě že jsem měl i slabší a plačtivé dny, ale nikdy to netrvalo déle než jeden den. Během prvních dvou let má diagnóza nabrala radikálnější směr a šance na jakékoli zlepšení již byla minimální. V tomto období sehrál rozhodující roli můj návrat ke sportu," vypráví o svých nelehkých chvilkách v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Co se stalo toho osudného roku 2002?

Z počátku to byl den jako každý jiný. Šel jsem na dvě hodiny na kolo a cestou zpět jsem ho byl umýt u benzinky. Po obědě jsme spolu s kamarádem vyrazili na fotbalový trénink a během cesty z fotbalu nás srazil nepozorný řidič. Kamarád na místě zraněním podlehl. Já jsem měl to štěstí, že jsem přežil. Můj stav byl poměrně vážný a do nemocnice jsem byl transportován vrtulníkem. Silný otřes mozku s krvácením, zlomené obě nohy, zhmožděná páteř, nefunkční ledvina, to je zhruba výčet mých zranění, jejichž léčba si vyžádala několik měsíců v nemocnici.

A.cz: Co napadá člověka, když leží nekonečné hodiny v nemocnici a rozvažuje, co bude dělat za týden, za měsíc, za rok?

První týdny, když jsem byl na ARO, jsem byl jako ve snu, z kterého mě občas něco probudilo. Několik týdnů se mi smrsklo do několika hodin, které si pamatuji. Mou jedinou starostí bylo, kdy půjdu domů. Představa delšího setrvání v nemocnici mi nebyla příjemná. Prosté a pochopitelné. Postupem času jsem byl již plně při vědomí. Situaci jsem bral takovou, jaká byla. Má diagnóza nebyla zprvu zcela jasná, a i když jsem byl ochrnutý, nikdo zcela nevyloučil možnost, že bude vše v pořádku.

A.cz: Kde jste bral motivaci, abyste neupadl do zoufalství či do apatie?

Cílevědomě jsem se upnul k rehabilitaci a dával si dílčí cíle. Byl bych pokrytec, kdybych říkal, že vše bylo snadné. Samozřejmě že jsem měl i slabší a plačtivé dny, ale nikdy to netrvalo déle než jeden den. Během prvních dvou let má diagnóza nabrala radikálnější směr a šance na jakékoli zlepšení již byla minimální. V tomto období sehrál rozhodující roli můj návrat ke sportu.

A.cz: Jak jste se dostal z tohoto dna zpět k vrcholovému sportu?

Šance na zlepšení mého stavu byly mizivé. O sport jsem se zajímal již dříve. Začal jsem aktivně plavat a posilovat, ale stále jsem si nepřipouštěl možnost, že budu trvale na vozíčku. Zlom nastal, když jsem se poprvé svezl na handbiku, protože jsem se cítil naprosto stejně, jako když jsem byl zdravý a jezdil na biku. Po pořízení vlastního handbiku jsem se střídavě upnul na trénink a stále i na rehabilitaci, ale postupem času sport zvítězil a nyní vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli můžu, nebo nemůžu chodit. Úroveň, na které nyní sport provozuji, byla přirozeným vygradováním mé výkonnosti a úsilí, s jakým se sportu věnuji a kolik mu obětuji.

A.cz: Vy však bravurně ovládáte ještě jeden stroj – závodní běžecký vozík, též zvaný formulka. Jak vlastně funguje?

Běžecká formule je v podstatě modifikace klasického invalidního vozíku. Konstrukčně jde sice o něco úplně jiného, ale zásadní je způsob pohonu, který je totožný. Hnací obruč poháním záběrem rukou. Formule má tři kola a jezdci na ní zpravidla poloklečí.

A.cz: Jak je to náročné? Dá se to přirovnat k běhu?

Pokud pro mě představuje jízda na vozíčku chůzi, tak formule se běhu podobá asi nejvíce. Ve srovnání s klasickým během ale žádnou podobnost neshledáme, jde o jiný a zcela odlišný biomechanický pohyb. Jízda na formuli je náročná především správnou technikou a specifickou pozicí. Pohonem je stejně jako u invalidního vozíčku hnací obruč, ale technika jízdy je zcela odlišná a její zvládnutí a optimalizace není jednoduchá.

A.cz: Jaké jsou vaše sportovní plány a cíle?

Mým favorizovaným sportem je handcycling, disciplína silniční paracyklistiky,
které se věnuji na vrcholové úrovni. V cyklistice mám také největší sportovní cíle, ale je pravda, že v současné době čím dál tím častěji koketuji s myšlenkou zabývat se trošku více i triatlonem. V triatlonu už sice nejsem žádný nováček, ale doposud jsem ho dělal jen pro zábavu a ambice moc neřešil. V zimních měsících se věnuji běžeckému lyžování na sledgi a soustředím se především na běžkařské maratony.

A.cz: Co byste poradil lidem, kteří se dostali do podobně svízelné situace jako vy před lety a které napadají ty nejčernější myšlenky?

Je těžké někomu poradit, každý jsme jiný. Pro mě je daleko snazší smířit se s radikálním problémem než žít v nejistotě a nevědět, co bude. Když se skutečně něco stane, je dobré začít co nejdříve fungovat. Dávat si dílčí cíle a třeba i osobní výzvy, kterými jsou pro mě převážně sportovní ambice, ale zprvu to klidně může být i schopnost přesunout se sám na vozík nebo naložit si vozík do auta. Další zlepšení zdravotního stavu je dobré brát spíše jen jako příjemný bonus.

autor: Zuzana Hronová | 24. 8. 2015 11:03

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama