Už jako malá holka toužila Zuzana Nemčíková po vojenské kariéře. To u dívek na konci komunistické éry nebylo moc obvyklé, zatímco dnes už nás nepřekvapí ani ženy na nebezpečných zahraničních misích.
"Mám staršího bráchu a měla jsem ho vždy jako vzor. Také jsem byla hodně temperamentní, dělala jsem sice gymnastiku, ale milovala jsem fotbal. A navíc jsem měla ráda uniformy na těch krásných chlapech se skvělými postavami. Když šel brácha na střední leteckou školu, definitivně mě tohle prostředí okouzlilo," líčí žena, která nemá ráda, když se jí říká Zuzana. Tak tedy Zuzka.
Armáda, děti a studium. A stres
U vojáků začínala v roce 1981 v Liberci na tajné spisovně a po absolutoriu na Vojenské politické akademii v roce 1989 nastoupila k útvaru protivzdušné obrany státu doma v Žatci. Po pár letech odešla na mateřskou. Děti se narodily třináct měsíců po sobě a nastal frmol. Během rodičovské dovolené jí zrušili posádku a nebylo se kam vracet. Odešla tedy do civilu a začala z domova podnikat v marketingu a ve službách, byla i poradkyní v oblasti osobního rozvoje.
Když ji ale v roce 2001 oslovili s možností vrátit se k vojákům, příliš neváhala. Nastoupila jako psycholog k protiletadlovému pluku v Žatci. Měli rozděleny rodiny vojáků a coby styčné osoby jim podávali nezbytné informace. Postupně se dostala až na post velitele baterie, útvar se však přesunul do Strakonic.
"A tak jsem začala pendlovat mezi rodinou v Žatci, prací ve Strakonicích a vysokou školou v Olomouci, kde jsem studovala jednooborovou psychologii. Bylo to náročné, ale řídila jsem se podle otcova hesla 'Když už si myslíš, že jsi na dně, ještě pořád máš dost sil'!"
Měla na starosti poslední vojáky základní vojenské služby, ten historicky úplně poslední byl z její jednotky. Pak přibyla zahraniční cvičení, státnice a stresu přibývalo. Toužila pracovat znovu doma v Žatci.
Musela sdělovat špatné zprávy. A pak se je i naučit poslouchat
A povedlo se, nastoupila do Velitelství 4. brigády rychlého nasazení jako psycholog.
"Několik let jsem byla ve stálé pohotovosti jako styčný psycholog pro zahraniční operace ISAF v Lógaru v Afghánistánu. To znamenalo v případě dotazů, žádostí či potřeby psychologické intervence být k dispozici rodinám vojáků, kteří vyjeli do zahraničí. Nebo v případě nějakého incidentu zodpovědět dotazy a rozptýlit jejich obavy."
V případě, že na misi došlo k vážnému zranění či úmrtí českého vojáka, následoval rychlý sled nezbytných kroků k rychlé informovanosti rodiny, kterých byla účastna coby psycholog někdy ještě spolu s kaplanem, lékařem a velitelem, jenž zprávu oznamoval. "Museli jsme být rychlejší než televize Nova," glosuje to.
Zuzka se stala profesionálem ve sdělování špatných zpráv. Jenže v roce 2005 se ocitla na opačné straně - ona byla tou, které se má co nejšetrněji sdělit "jobovka". Lékaři jí oznámili, že trpí karcinomem prsu. A to byl teprve začátek.
"Byla jsem zrovna tak, ale tak spokojená! Doma i v práci. Jenže život se mi začal ubírat úplně jiným směrem. Přišla operace, při níž jsem přišla o prso, navíc mi zjistili agresivní typ rakoviny a zahájila jsem aplikaci osmi cyklů chemoterapií.
Máš červený baret, to dáš!
Tenkrát už byla bakalář v oboru psychologie a pokračovala v navazujícím studiu. Obklopila se nejrůznějšími knihami o psychoterapii, psychologii bolesti, o smrti, o zkušenostech druhých, kteří si prošli nějakou těžkou nemocí.
"Když jsem se dočetla o lidech, kteří měli tak silné bolesti, že mlátili hlavou do zdi, uvědomila jsem si, že jsem na tom vlastně ještě dobře. Mně bolest po několika dnech ustoupí a ani chemoterapie neubližuje mému tělu tolik. Zkrátka si ještě ‚nevyzvracím střeva‘ jako třeba cyklista Lance Armstrong," líčí.
Pomáhala jí také jakási stavovská čest coby vojenské psycholožky. "Říkala jsem si: ‚To dáš! To dáš, nosíš přece červený baret, jsi kapitánka 'elitního' útvaru!‘" směje se dnes při té vzpomínce.
Pro stovky žen hrdinka, doma rozložená na šroubečky
Hodně jí prý také pomohl generál Aleš Opata, tehdy velitel brigády, jenž ji přijímal. V té době zrovna probíhalo velké cvičení. A ona najednou místo plnění povinností měla být doma a marodit.
"Cítila jsem to jako osobní selhání. Jenže on řekl pro mě zcela kouzelnou a zásadní větu: ‚Zuzano, uzdravte se, počkáme na vás.‘ Ten pocit, že se se mnou počítá, že jsem dostala důvěru, že to zvládnu, to bylo tehdy velmi silné," vzpomíná.
Jako další důležitý pilíř svého uzdravování zmiňuje láskyplnou oporu manžela. Podpora ze strany milující osoby i zaměstnavatele jsou prý dvě nejdůležitější věci, které onkologickým pacientkám pomáhají. A zapomínat se nemá ani na dobře nastavenou mysl a dostatek pohybu.
Stovky žen s podobnými zdravotními zkušenostmi ji mají za hrdinku hodnou následování, kterou nic nepoloží. Jak ale přiznává, často je zcela "rozložená na šroubečky" a musí se složitě dávat dohromady. "Jenže o tom nikdo neví, protože ve chvílích, kdy jsem ve stavu, jenž nedokážu pojmenovat jinak než slovem s.ačky, tak nevylézám ven, doma si pobrečím a lížu rány."
Musela jsem zůstat silná. Kvůli dalším pacientkám
Těch ran zažila dost a dost. A sotva se znovu postavila na nohy, přišla další. Rakovina se jí vrátila podruhé, potřetí a pak i po čtvrté. Jenže Zuzka přesto působí dojmem věčně rozesmáté, silné a možná i trochu "střelené" ženské.
Cítí totiž značnou odpovědnost za ostatní pacientky, které se inspirovaly její statečností a schopností jít znovu a znovu do boje se zrádným karcinomem. Stala se totiž jakousi mediální tváří metastatických pacientek, tedy žen s rakovinou, které mají druhotné ložisko nádorových buněk.
"Taková metastatická pacientka jako já, to je trochu unikát - nadšený běžec, a navíc takový prdlouš!" směje se Zuzka. "Ostatně i naše brigáda rychlého nasazení má heslo ‚Tam, kde jiní nestačí‘. Snažím se mu být věrná i v záloze," dodává.
Neustálý životní optimismus této podplukovnice pramení z jednoduché filozofie: "Když si někdo řekne, že to bude těžké a nezvládne to, naprogramuje se tak a pak to pravdu těžké bude a nezvládne to. Já se snažím dívat na věci ze světlejší stránky. Protože tma je absence světla. Takže když je aspoň trochu světlo, nemůže být tma. Jednoduché, že?"
Vrátila se. Naučila se řídit náklaďák i tank a závodně běhat
Po první léčbě si invalidní důchod absolutně nepřipouštěla. A ve spojení se sebou si ho ani nedokázala představit. Dokázala se vrátit jako psycholog na Velitelství brigády rychlého nasazení, jezdila na vojenská cvičení do terénu. Věděla však, že už se nikdy nepodívá na zahraniční misi, neboť ji tam žádný vojenský lékař s takovouto diagnózou nepustí. Trápilo ji, jak má radit vojákům, kteří na misi míří, když ona tam v životě nebyla.
"Ale pak jsem si řekla, že to, čím jsem si prošla během léčby chemoterapiemi, byla v podstatě velmi náročná mise. A navíc - mě taky dvakrát rodil porodník, tedy chlap, jenž v životě nerodil a rodit nebude. Přitom můj porod zvládl skvěle," vysvětluje svou teorii, kterou prý vojáci přijali výborně.
Jinak ale odmítala cokoliv z vojenství jen teoreticky "šprtat", vše si potřebovala ozkoušet. Takže si postupně udělala i řidičák na náklaďák či traktor a absolvovala výcvik jízd bojovým vozidlem pěchoty, obrněným transportérem i tankem. "Můj vztah k vojenské technice je jasný. Miluju ji!" rozzáří se.
Svůj zdravotní stav se snaží upevňovat speciálními dýchacími, relaxačními či antistresovými technikami, zdravým životním stylem, jógou. Po padesátce začala běhat. Ale to by nebyla ona, aby i do této nové výzvy nešla naplno. Začala závodit v rámci běžeckého seriálu RunTour, pětkrát získala titul Zlatý RunTour Master pro běžce, kteří se v daném ročníku zúčastní závodů alespoň v sedmi městech.
Po třetí recidivě přišla deprese. Nechtělo se mi už vůbec nic
Asi největší krize u ní nastala mezi druhou a třetí recidivou nemoci, kdy ji postihly střední depresivní stavy. To už byla v invalidním důchodu. "Nechtělo se mi vůbec nic, ztratila jsem jakékoliv sebevědomí. Připadala jsem si úplně marná, nanicovatá."
Ale znovu se dokázala zvednout, a to velmi originální metodou, která však na ni zafungovala skvěle. Vyrobila pro manžela deset stravenek, každou v hodnotě sto korun. Manžel si je za tisícovku koupil a chodil k ní z práce na obědy. "Někomu to může připadat bláznivé, ale já díky tomu znovu cítila, že moje práce má smysl, že mohu vytvářet nějaké hodnoty."
Vrátilo se jí sebevědomí a pocit vlastní užitečnosti.
Znovu se oklepala. A dnes pomáhá stovkám pacientů
V roce 2017 se stala tváří Srdcerváčů, pak ji na částečný úvazek zaměstnala organizace Revenium, která pomáhá handicapovaným s návratem do práce. Působí zde jako psycholožka a konzultantka. Pořádá přednášky pro organizace i veřejnost, píše články na web Inspirante.cz, v nichž radí i povzbuzuje.
Co je Revenium
- Spolek Revenium usiluje o to, aby každý bez ohledu na svůj viditelný či neviditelný handicap mohl pracovat na tom, v čem je nejlepší.
- V roce 2017 ho založili lidé z byznysu, neziskového sektoru, médií i školství. Tým tvoří z devadesáti procent lidé se zdravotním znevýhodněním nebo postižením.
- Propojuje osoby se zdravotním postižením se zaměstnavateli, pomáhá lidem se zdravotním či jiným znevýhodněním v rozvoji podnikatelských aktivit.
- Snaží se měnit přístup mladých lidí s handicapem k jejich budoucí kariéře, přístup většinové společnosti k seniorům, k dobrovolnictví či k filantropii.
"Jsem Reveniu vděčná, že mi dali tuto zajímavou příležitost. Mám svoji poradnu v Žatci, kde pomáhám onkologickým pacientkám znovu nalézt svoje kompetence. Tím opět stoupla má sebedůvěra a cítím se být platná."
Vysvětluje, že může opakovaně překonat rakovinu, operaci i chemoterapie, ale mnohem těžší je zvládnout následky léčby. Člověk se prý má tendenci více prohlížet a pozorovat. Stačí málo a už začne mít obavy, zda je vše v pořádku. I proto jsou podle ní důležité dýchací techniky, jimiž se pacient dostane do klidu.
Nyní byl na Zuzčině pomyslném zdravotním kolbišti klid. Až podezřelý klid. Tak si v únoru vyrazila na lyžování do Alp. A přišel těžký úraz kolene.
"Nyní přes měsíc chodím jen o berlích, což je nápor na podpaží, protože v levé ruce mám odoperované uzliny a nemohu v ní nosit těžké věci. A teď tou rukou tahám celé tělo. Objevily se lymfatické otoky i mezi jizvami a ty člověka vždycky vyplaší. Najednou se objeví něco, co předtím mělo za následek operaci a léčbu," vypráví.
My vojáci víme, že cvičit se má v míru
Přes to všechno se dnes považuje za zdravou, jen s "určitými zkušenostmi", jak eufemisticky říká.
Na dotaz, co by poradila lidem, které položí i mnohem menší těžkosti, než které překonala ona, říká: "My vojáci víme, že cvičit se má v míru." Tedy když je klid zbraní. Myslím tím v době klidu trénovat správné dýchání, antistresové techniky a myslet na svou regeneraci. Ne až když nám hoří za patami," radí.
Podle ní by měl člověk vnímat, jak se právě cítí, a poslouchat signály těla. Dbát by měl hlavně na mysl, pohyb a stravu a vědomě dýchat.
"Důležité je, o čem a jak přemýšlíme, jak pravidelně se hýbeme, jak pečujeme o svou kondici a také čím živíme své tělo i svou duši, vyjmenovává. Tenhle recept ale nestačí jenom znát, ale také se musí aktivně používat. "Každodenně jej musíme zařadit do svého běžného života, jinak je to na houby," dodává se svým humorem a temperamentem.
Obě vlastnosti během rozhovoru prokáže několikrát. Třeba když v legraci líčí, jak si při čtvrtém zhoubném onemocnění říkala, že si tentokrát "užije" holou hlavu. "Těšila jsem se, že se pořádně výrazně nalíčím a nafotím. Jenže představte si - ony mi tentokrát ty vlasy neslezly! No není to k vzteku?"
