Aktuálně.cz: Co říkáte tomu, že jste získala titul Senior roku 2015?
Anneliese Přikrylová: Je to hlavně velmi zavazující. Už jsem toho chtěla nechat, tak teď budu muset ještě nějakou chvíli vydržet. Ale záleží na zdraví, už je nám sedm desítek let, a to je už hodně. Pořád se mluví o mně, ale je to i o mých dvanácti spolupracovnících, mezi nimiž je nejvytíženější můj manžel. Velkou řadu organizačních věcí děláme doma, konzultujeme, vymýšlíme, připravujeme, pěkně spolu u jednoho počítače.
A.cz: Bylo těžké vás zastihnout a rozhovor uskutečnit, jste stále pracovně vytížená...
Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.
Je toho opravdu hodně, někdy máme i dvě nebo tři akce v jednom dni. Například dnešní den (pondělí 19. října - pozn. red.) mám úřední hodiny v kanceláři, lidé se mi chodí hlásit na různé akce, pak máme ještě několik pracovních schůzek a odpoledne sborové zpívání. Zítra, tedy v úterý, je vycházkový den, tedy turistika a pečení buřtů, ale my s mužem většinou turistujeme po úřadech, abychom vše zajistili. Ve středu mám úřední hodiny, odpoledne máme dva kurzy angličtiny, večer jedeme do divadla.
A.cz: Jak to všechno stíháte?
Na úkor naší domácnosti, ta je v ruinách (smích). Skoro bychom potřebovali hospodyni, ale na to zase nemáme peníze.
A.cz: Váš rožnovský klub také zvítězil v projektu Přeplavme svůj La Manche, kdy seniorské kluby v rámci organizace Senzační senior sbíraly co nejvíce uplavaných kilometrů. Jak se vám to podařilo?
Moc nám k vítězství pomohla seniorka, která denně uplavala padesát bazénů, ta podávala skutečně obdivuhodné výkony.
A.cz: Váš rožnovský klub svými aktivitami poněkud vybočuje. Nejdřív jste založili pěvecký sbor, pak jste se dokonce vrhli na country tance. Jak vás to napadlo?
Každý rok chceme přidat něco nového. Aktivity vycházejí obvykle z přání našich členů. Protože naši senioři rádi zpívají a měli jsme mezi sebou i paní, která vedla mnoho let pěvecké soubory, napadlo mne, že bychom mohli soubor založit. Nejprve jsme začali zpívat jen lidové písně, později pak další skladby v různých dvojhlasých, trojhlasých či čtyřhlasých úpravách. Rovněž tanec je mezi námi v oblibě, a tak jsme se pustili do párových country tanců. Ostatně i já s manželem jsme se zapojili.
A.cz: Jak se v country tancích rožnovským seniorům dařilo?
Postupně odcházeli pánové a zůstala jen desítka děvčat, která tančí řadové tance line dance. A musím říci, že jsou velmi dobrá.
A.cz: Také jste v Rožnově pod Radhoštěm založila Dámský klub. O co jde?
Chtěli jsme udělat něco, co bude zajímat jenom ženy. Začalo to tím, že se nás sešlo dvanáct a dohodly jsme se, že si mezi sebe začneme zvát zajímavé ženy. Začaly jsme setkáním s vojákyní, která se účastní i zahraničních misí. Potom jsme zvaly fyzioterapeutky, kosmetičky, kadeřnice. No ale pak jsme do Dámského klubu přizvaly pány a vznikl z toho Klub přátel dobrého vína. Ten se pak osamostatnil, schází se zhruba jednou za čtvrt roku, vždy si pozveme vinaře na přednášku a košt.
A.cz: Před odchodem do důchodu jste učila v obci Hutisko-Solanec. Jaké je to, učit v malé obci v podhůří Beskyd?
Na Hutisku jsem působila celkem sedmnáct let až do odchodu do důchodu. Nebyla to malá škola, ale kompletní základní škola, která měla při mém nástupu kolem 400 žáků. Hutisko- Solanec bylo v té době střediskovou obcí, kam se sjížděly k výuce děti z okolí.
A.cz: Nicméně v nečinnosti jste dlouho nevydržela. Nyní již osmým rokem vedete rožnovský klub seniorů. Během svého působení jste dokázala zvýšit počet členů z tří set na osm set. Jak se vám to podařilo?
Myslím, že je to velmi širokou a pestrou nabídkou, kterou mají naši senioři k dispozici a mohou si vybrat to, co je skutečně baví. Je to nejen sport, ale také vzdělávání, kurzy, poznávací zájezdy, miniklubová práce, besedy s významnými lidmi, exkurze a tak dále. Lidé si to mezi sebou povídají a pak přicházejí k nám.
A.cz: Jste rodilá Valaška?
Pocházím z Ostravy, kde jsem se narodila. Moje nástupní umístěnkové místo bylo ale na Valašsku. Od té doby zde žiji, bydlím v Rožnově pod Radhoštěm a Valašsko jsem si zkrátka zamilovala.
A.cz: Na stránkách Hutiska-Solance jsem si přečetla o valašské legendě, že zatímco Slováci dostali od Pánaboha révu a Hanáci úrodná pole, Valaši dostali za svůj vzdor jen černé hory. Nejdřív byli trochu naštvaní, ale pak k nim nerozlučně přilnuli. Jak to vidíte vy?
Valaši nejen své hory milují, ale jsou na ně právem hrdí. Je pravda, že se říkalo, že na Valašsku končí chleba a začíná kamení. Dříve zde byla opravdu velká bída, velmi skromná strava, hodně práce hlavně na poli.
A.cz: Co považujete ve svém životě za svůj největší úspěch?
Myslím, že jsem v životě měla velké štěstí, že jsem mohla dělat to, co mne bavilo a uspokojovalo. Práce s dětmi i dospělými lidmi mne baví stále. Domnívám se, že nyní v ní zúročuji své dlouholeté pracovní zkušenosti. A musím říci, že mne i nabíjí, když vidím spokojené lidi kolem sebe, vím, že mnohahodinové úsilí má smysl.
A.cz: Jaký je váš recept na vitalitu v seniorském věku?
Rozhodně nebýt sám doma, nezaobírat se jen svými problémy, ale prožít každý okamžik naplno. Chodit mezi lidi a zapojovat se do nabízených aktivit podle svých možností.
