reklama
 
 

Lyžař z Rokytnice nad Jizerou v 71 letech poráží mladíky. Už nemají vůli, říká

23. 2. 2019 13:07
Václav Šír vyhrál první únorový víkend ve své kategorii Orlický maraton, o týden později už byl třetí na Jizerské padesátce. Za sebou nechává stovky mnohem mladších soupeřů. "Lyžuju, dokud to jde, protože zítra to už nemusí jít a za týden už tady nemusím být," říká se svým typickým humorem. Nesnáší zvýhodněné startovné zaplacené půl roku dopředu. "Copak v červenci můžu vědět, jestli tady ještě v únoru budu?!"

Celý život bydlí v Rokytnici nad Jizerou, pořád v jednom domě. "Tady se žije úplně nejlíp, je tady krásně, na těch horách, tak kam bych šel jinam?" diví se otázce, zda to není na horách příliš drsné a náročné.

Celý život jezdil s náklaďákem jako řidič uhelných skladů. A celý život lyžoval.

"Lyže jsou prostě základ. Taky jsem furt závodil. Přes léto běhám, dělám celý pohár v běhu do vrchu, abych se udržel v kondici. Jenže teď už je to staroba, že jo, takže už je toho čím dál míň," říká. Přesto se snaží alespoň třikrát týdně vyrazit na lyže. A o víkendech závodit.

"Běhám, dokud to jde, protože zejtra už to možná nepůjde a za týden tady člověk nemusí být," říká.

První únorový víkend vyhrál ve své kategorii Orlický maraton. Čtyřicet kilometrů uběhl za necelé dvě a tři čtvrtě hodiny, což je pro představu necelé čtyři minuty na kilometr. "No, něco se proto dělá, tak by ten čas tomu měl odpovídat," říká se samozřejmostí v hlase.

Během závodu panoval zvláště na horských loukách ostrý studený vítr a znesnadňoval nejen pohyb, ale i dech. V přemrzlé stopě se šlo do kopce těžko hnout a z kopce člověk leckdy nabral větší rychlost, než by si přál.

"No jéje, tam to padalo, závoďák za závoďákem! Taky jsem dvakrát spadnul," popisuje se smíchem. "On spadne jeden a přes něj dalších deset, ať uměli lyžovat, nebo neuměli, válelo se to tam všechno. A když jsem se chtěl vyhnout, zajel jsem do hlubokého sněhu a prásknul sebou taky."

Svou kategorii nad sedmdesát let v Orlických horách s přehledem vyhrál, navíc se umístil na 69. místě z celého třísetčlenného startovního pole a za sebou nechal o generaci i dvě mladší závodníky.

"To se děje furt, protože plno lidí jde jen na ty závody a netrénuje, neudělají nic pro svou přípravu. Ti mlaďoši dneska nemají vypěstovanou vůli. Jakmile jde ta námaha tak trochu přes závit, tak už to nechtějí podstupovat. Ale často tam jdou i místňáci, aby podpořili pořadatele, kteří s tím mají kupu práce, což je fajn, čili já proti tomu nic nemám," dodává.

Hned následující únorový víkend skončil ve své kategorii třetí na slavné Jizerské padesátce. Běžel ji po dlouhých osmi letech, čas měl přitom o čtyři minuty rychlejší. Padesát kilometrů zvládl za tři hodiny a dvanáct minut, což je v průměru pouhých tři a tři čtvrtě minuty na kilometr. Jak může člověk po sedmdesátce tak rychle zregenerovat a podat další skvělý výkon?

"Je to prostě natrénované. Když se tělo cítí dobře, může zvládnout ledacos. A když ne, tak si řekne, a to velmi hlasitě."

I tady porazil stovky mladších závodníků. Podle něj ale jich za sebou nechává v kopcovitých závodech mnohem více než v poměrně rovinaté Jizerské padesátce. "Oni dneska ti mladí skoro nemažou anebo mažou rychlými tvrdými vosky najemno a všechno to urvou rukama. Ale do kopce nemají nárok. Jenže já je pak nestíhám v těch dlouhých sjezdech, když mám lyže namazané klistrem," vysvětluje.

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.

Jizerská padesátka je ale podle něj specifický závod, který se vyznačuje zrádným počasím a rychle se měnícím sněhem. Klidně prý může být do posledního dne krásně a stopa prořízlá v nádherném prašanu a pak se vše radikálně změní. "My v Krkonoších tomu říkáme, že je to taková hančovina."  

Tento název odkazuje k lyžaři Bohumilu Hančovi, jenž v březnu 1913 doplatil životem na extrémní změnu počasí během padesátikilometrového závodu na hřebenech Krkonoš.

"Celý týden je krásně, pak přijde Jizerka a sníh se změní úplně v nějaký habrajz. Já ten závod jel snad dvacetkrát a jestli bylo třikrát ideální počasí, tak to je hodně. Namazat na to je úplně na prd, protože to nejde trefit. Nahoře nám ještě letos nachumelilo, takže jsme příšerně dřeli."

Profesionálové podle něj dávají do vosků neskutečné peníze a mají mnoho speciálních druhů i několikery lyže, to si však běžný amatér nemůže dovolit. "A o tom to podle mě ani není, já mám prostě radost, že to ještě jde."

Na "Jizerce" byl poprvé po osmi letech, na závody totiž zanevřel kvůli drahému startovnému. "Zařekl jsem se, že už tam nepůjdu. V červenci by to bylo levnější, ale je zbytečné se v tomhle věku přihlašovat tak dlouho dopředu, protože nemůžu absolutně vědět, jestli se toho dožiju. Tak se hlásím až tak týden dopředu a říkám si, že to už snad vydržím," směje se. "No a když ne, tak mi to bude jedno, protože už budu tuhej," dodává se svým osobitým humorem.

Závody prý navíc nemají pro seniory smysl po nemoci, z které se mnohem hůře dostávají než mladí. Srazí člověka "na nulu" a velmi těžko se pak vrací kondice zpět. Nicméně startovné na letošní Jizerskou padesátku dostal jako dárek k sedmdesátinám, aby si tu mohl zajet kategorii nad sedmdesát let.

Navzdory předchozím tvrzením, že "teď už je to hrozná staroba" a že "už tomu závodění moc nedá" na přímý dotaz, které podniky ho ještě čekají, vyjmenovává: "Teď jsem chtěl jet Karlovskou padesátku ve Velkých Karlovicích, ale tam se nechystají žádní kamarádi, tak asi půjdu u nás v Rokytnici na Pašeráka (sjezd na dobových lyžích s loučemi v ruce, pozn. red.), pak chci jet čtyřicítku na JeLyManovi mezi Králickým Sněžníkem a Hrubým Jeseníkem, pak je sedmdesátikilometrový závod, ale letos se bruslí, tak to už teď nejezdím, protože mě zlobí noha a dělám už jen klasiku. Ale určitě chci jet v Polsku Bieg Piastów, to je padesátka a máme to tu za kopcem."

Nadšeně pak líčí, co který závod obnáší a kde se běhá. Vypadá to, že si je musí nesmírně užívat. Ale není to vždy tak růžové, jak to vypadá. "Vždycky, ale opravdu skoro vždycky po dvou stech metrech, když za to každý vezme a já pak taky vyletím jako blbec a jsem pak hrozně zadýchaný, tak si říkám: 'Ty vole, co tady děláš?!‘"

Kdo nezávodí, možná dumá, proč vlastně ty stovky závodníků dobrovolně podstupují taková muka, říkají si, že už nikdy a za chvíli někde startují znovu. Pan Šír to vystihuje naprosto přesně: "Když člověk doleze do cíle, je celý ohnutý, nemůže, ale slastně si řekne: 'Tys to dokázal, tys to dal!' Tohle je ta nejlepší odměna!" A vysvětluje také, jak velký rozdíl to je dát si grog jen tak v hospodě a vypít ho úplně zničený po závodě.

Prozrazuje i pozoruhodný recept, jak se stále drží v tak skvělé kondici. "Když mi je špatně, tak jdu běhat. No a buď to propukne, že už opravdu musím k doktorovi, anebo to odejde. Většinou to odejde. Aspoň zatím to tak vychází."

Na závěr rozhovoru mi  pan Šír klade na srdce, abych o něm určitě nic nepsala, že na něm není lautr nic zajímavého. Řešíme také, jak se k němu dostane internetový článek, když nemá e-mail ani mobilní telefon. Navrhuji poslat ho na Městský úřad v Rokytnici nad Jizerou. "To klidně můžete, my se tady všichni známe. Ačkoliv když se takhle o nějakém místňákovi něco načmáře, tak mi to možná řeknou dřív chlapi v hospodě," přemítá.

Video: Češi jsou výborní lyžaři, umí jezdit v bordelu, nebezpeční jsou lidé, ne hory

Češi mají dobrou vlastnost v tom, že se podhodnocují, jsou realisté, říká freerider Robin Kaleta, který se věnuje jízdě ve volném terénu. | Video: Martin Veselovský |  21:17

autor: Zuzana Hronová | 23. 2. 2019 13:07

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama