Ivan Tomek porazil rakovinu a běhá maratony po celém světě. Je mu 74 let

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
29. 4. 2014 7:00
Rozhovor s Ivanem Tomkem, jenž se vrhnul na běhání a maratony po vítězném boji s rakovinou.
Před letošním maratonem v Miami. Startuje se ještě za tmy, aby nebylo takové horko. Stejně je...
Před letošním maratonem v Miami. Startuje se ještě za tmy, aby nebylo takové horko. Stejně je... | Foto: Archiv Ivana Tomka

Edmonton - Do Kanady odjel Ivan Tomek (74) z Prahy s manželkou a rok starým synem v srpnu 1968, pár dnů poté, co přijeli do Prahy Rusové s tanky.

Už tam zůstal navždy, stal se univerzitním kantorem, 30 let učil o počítačích. Až do 65 let vůbec neběhal. V 68 letech se léčil s rakovinou prostaty, ještě ten rok běžel závod na 10 km v Běchovicích a dost ho to odrovnalo. V 73 letech se byl podívat, jak jeho dcera Dominika běží v New Yorku maraton, atmosféra ho nadchla, půl roku trénoval a v 74 letech již běžel svůj první maraton, v Praze.

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"
Autor fotografie: Zuzana Hronová

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.

Pak následoval maraton u Bordeaux, kde se na občerstvovacích stanicích podává k pití víno a u cíle ústřice. Letos v únoru běžel maraton v Miami na Floridě, kde se startuje ještě za tmy. Nyní se opět chystá na ten pražský.

"Jsem naprosto přesvědčen, že běhat, dokonce i maraton, by mohla aspoň polovina lidí mého věku," říká Ivan Tomek. "Skoro každý z nás může dokázat o hodně víc, než si myslí. Vím to z vlastní zkušenosti," dodává.

Aktuálně.cz: Za jakých okolností jste v roce 1968 odjížděl do Kanady?

Ivan Tomek: Do Kanady jsem odjel z Prahy s manželkou a rok starým synem v srpnu 1968, pár dnů poté, co přijeli do Prahy Rusové s tanky. Odjezd jsme ale měli připravený už delší dobu, protože jsem dostal stipendium na postgraduální studium v kanadském Edmontonu.

A.cz: Takže nešlo o klasickou emigraci...

Ne. Původně jsme měli v úmyslu se po dostudování vrátit, ale než jsem stačil dokončit doktorát, československá vláda mi odmítla prodloužit povolení pobytu v Kanadě a tím se rozhodování vyřešilo. Zůstali jsme v Edmontonu, kde nám časem přibyl další syn.

A.cz: Jaké bylo vaše zaměstnání?

Když jsem skončil školu, nejdříve jsme zůstali pár let v Edmontonu a byl jsem jako post-doktorand pár let na místní univerzitě. Poté jsem dostal místo na malé univerzitě ve východní Kanadě a tam jsem učil 30 let počítače a zůstal až do dneška, nyní už jako penzista. Přibyla nám tu ještě dcera. Naše děti se tak narodily několik tisíc kilometrů od sebe.

A.cz: Kdy jste se poprvé po odchodu do Kanady dostal do Československa? A jaký to byl pocit?

Do Československa jsme se prvně vrátili v roce 1985 s dětmi, které všechny mluví česky. Byl to samozřejmě velký zážitek, ale můj hlavní pocit byl strach, že se teď odtud nedostaneme zase ven. Měl jsem z doby pobytu v ČSSR pár politických škraloupů a vůbec na emigranty se tenkrát nedívali moc kladně. Když se za mnou zase na hranicích při výjezdu z ČSSR zavřela závora hlídaná psy a ozbrojenými pohraničníky a ocitli jsme se v Rakousku, velmi se mi ulevilo.

A.cz: Běháte již od mládí?

Až do minulého roku mne v životě nenapadlo, že bych někdy mohl běžet maraton a běhat jsem vůbec začal až po pětašedesátce.

A.cz: Cože, až do 65 let jste neběhal?

Posledních deset metrů pražského maratonu 2013.
Posledních deset metrů pražského maratonu 2013. | Foto: Archiv Ivana Tomka

Asi před šesti lety mi odoperovali kvůli rakovině prostatu. Napadlo mne, že bych se mohl připojit ke svému bratranci Petru Harmancovi, který už dávno běhá v Praze Běchovicích závod na 10 km. To mi bylo  68 let. Samozřejmě mě strašně porazil, ale to jsem čekal. Od té doby Běchovice běhám každý rok, protože se mi to moc zalíbilo, těch tisíc nadšených běžců.

A.cz: A jak jste se tedy dostal k maratonu?

Dcera Dominika zatím v Londýně, kde žije, začala běhat maraton a postupně jich běžela plno po celém světě. Jednou jsme se na ni šli podívat - do New Yorku. Stáli jsme v parku, kousek od cíle, a kolem nás hodiny a hodiny dobíhaly do cíle tisíce lidí, všichni rozzáření nad tím, že se jim to podařilo dokončit, někteří stáří, jiní mladí, tlustí a hubení, zdraví, i lidé na vozících a i takoví, které celých 42 kilometrů někdo na vozíku strkal.

A.cz: Nadchla vás tedy atmosféra těchto závodů?

Ta atmosféra mne dojala až k slzám. Asi za rok Dominika telefonovala z Londýna, jestli má další maraton běžet raději v Paříži, nebo v Praze. A že to bude možná její poslední maratón, neboť uvažuje o triatlonu.

Samozřejmě jsem doporučil Prahu, také proto, že v Paříži už běžela. No a za pár dnů mne napadlo, že když to dokáže Dominika, mohl bych to zkusit také a přihlásil jsem se.

A.cz: To vám bylo kolik?

Bylo mi 73 a půl a honem jsem se dal do trénování a potom jsem to s ní běžel. Tedy 's ní'. Ve skutečnosti na mne pěkně dlouho a trpělivě čekala s manželkou v cíli. Byl to zvláštní pocit, můj první maraton, její možná poslední.

A.cz: Jak trénujete, abyste ve svých 74 letech zvládl uběhnout 42 kilometrů?

Vizitka Ivana Tomka
Autor fotografie: Archiv Ivana Tomka

Vizitka Ivana Tomka

- v srpnu 1968 odešel do Kanady na univerzitu, jelikož mu stát neprodloužil povolení k pobytu, již zde zůstal

-30 let učil na univerzitě počítače

- běhat začal až v 65 letech

- v 68 letech se léčil s rakovinou prostaty; ještě ten rok běžel závod na 10 km v Běchovicích

- v 73 letech běžel svůj první maraton

- v únoru 2014 běžel maraton v Miami, jen 1 účastník byl starší než on

- chystá se na květnový maraton do Prahy

O běhání je spousta knih a článků na internetu, a tak podle jedné z nich běhám. Jmenuje se Run Less - Run Faster  (Běhej méně - Běhej rychleji) a předepisuje 16 týdnů tréninku v přípravě na Bostonský maraton, každý týden tři dny běhání a dva dny prý nemám dělat nic.

A.cz: Kolik toho tedy naběháte?

Běhám podle tabulky věkové kategorie 75-79 let, protože to je moje letošní kategorie. Je to celkem tak 30 až 40 mil za týden. 

A.cz: Kam chodíte běhat?

Zatím jsem většinou chodil do tělocvičny, protože sníh nám začal mizet až tak v polovině dubna, ale jinak běhám buď na atletické dráze, nebo po mořské hrázi.

A.cz: Po mořské hrázi, to musí být krása, ne?

Dívám se, jak se tam prochází dlouhonozí ptáci podél vody, pár lidí jezdí na kole. Jsou tam i pěší, ale ty příliš rád nevidím, protože většinou venčí psy a ty běžci nemají moc rádi.

A.cz: Jaké maratony jste už absolvoval?

První tedy v květnu 2013 v Praze. Potom jsem se přihlásil na Vínový maratón v Medocu u Bordeaux. To bylo začátkem září a na konci září jsem si dal Běchovice a potom přestávku do února 2014, kdy jsem běžel maratón v Miami na Floridě.

A.cz: Jak jste to všechno zvládl? Přece jen jste neměl tolik natrénováno a tolik objemů naběhaných jako maratonci mívají.

No, myslím, že nejtěžší je vlastně trénink. U Bordeaux je to ale náročné i tím, že se tam jako občerstvení každých pár kilometrů podává kromě vody i víno, podle toho, kterým zámkem právě probíháte.

A.cz: Tak to si nedovedu vůbec představit zapíjet žízeň při dlouhém běhu vínem...

Zpočátku jsem pro jistotu pil vodu, ale po 30 kilometrech jsem viděl, že přesto, že všichni kolem mne tráví víc času pitím než během, vypadají docela střízlivě a běží rychleji než já. Tak jsem také přešel z vody na víno. No a dopadlo to dobře. Až na to, že jsem na konci přehlédnul ústřice, které se podávaly těsně před cílem.

A.cz: A jaké máte vzpomínky na maraton v Miami?

Maraton v Miami je také krásný. Běží se ze středu města přes vodu na Miami Beach, potom zpět do města a dále roztodivnými čtvrtěmi a zpět ke startu. Startuje se ráno ještě za tmy, aby nebylo až takové horko, ale to je stejně.

A.cz: Maraton ve vedru musí být pro seniory nesmírný zápřah. Většinou jim lékaři doporučují ve vedrech ani nevycházet z domu...

Cestou občas člověk vidí lidi, kteří zvrací, leží na chodníku a rovnají si tělo nebo je někdo křísí. Kousek před cílem jsem asi míli šel, protože pražilo slunce a měl jsem trochu strach, aby mne to nezabilo. Takovéto duševní zkoušky jsou velkou částí každého maratónu, prý i u těch, kteří je vyhrávají.

A.cz: Jak jste dopadl?

Závodu se prý zúčastnilo 25 tisíc lidí, ale v tom je zahrnuto plno těch, kteří běželi jen půlmaraton. V mé kategorii 70-74 let skončili závod čtyři běžci a potom ještě jeden, co měl přes 80 let. To byl jediný, co byl starší než já. Ze 4500 lidí všech kategorii, kteří maratón dokončili, jsem byl asi na 3500. místě. Nic jsem tedy nevyhrál, ale za mnou doběhlo zhruba tisíc lidí mladších než já. 

A.cz: Co jste říkal atentátu během loňského bostonského maratonu? A chtěl byste tam někdy startovat?

V Bostonu jsem neběžel. Zatím se tam nekvalifikuji, ale pracuji na tom. Jako každý jsem byl šokován. Vlastně víc než většina lidí, protože vím, jaká je strašná dřina se tam dostat a obdivuji nesmírně všechny ty lidi, kteří kolem mne běhají a já si představuji, jak už několik měsíců trénují a mučí se.

A teď tam někdo přijde a z hloupého naivního fanatismu jim to zkazí a mnohé z nich poznamená na celý život. Myslím, že se to tomu atentátníkovi už snad muselo mezitím rozležet v hlavě a že ho to samotného začalo mrzet.

Mám obrovský respekt k těm, kteří se po tom maléru sebrali a vrátili se, aby si to navzdor osudu proběhli znovu, třeba o jednu nohu chudší.

Po doběhu maratonu nedaleko Bordeaux. Běhá se tam v karnevalových maskách a na občerstvovačkách se pije víno.
Po doběhu maratonu nedaleko Bordeaux. Běhá se tam v karnevalových maskách a na občerstvovačkách se pije víno. | Foto: Archiv Ivana Tomka

A.cz: Jak se v těchto maratonech hodnotí a vyhlašují vítězové? Je to i podle věkových kategorií? 

Já vlastně nevím, jak se rozdělování cen dělá, nikdy jsem to neviděl. Po závodu jsem na to nikdy nemyslel, měl jsem toho konce vždy plnou hlavu. Až jednou vyhraji, tak vám podám zprávu.

A.cz: Moc pětasedmdesátníků maratony neběhá, to byste měl brzy šanci na zlato...

Pomalu si začínám dělat naděje, protože konkurence s postupujícími kategoriemi ubývá a časem možná dojdu do kategorie, ve které už budu sám, a tak mi nezbude nic jiného než vyhrát. Bylo by to pěkné, ale nevím, jestli tak dlouho vydržím.

Nebo, jak krásně řekl veteránský atlet Václav Šejbl, také se může stát, že v mé poslední kategorii můj jediný soupeř umře cestou na start a já dostanu zlatou. Ale vítězství mi moc na srdci neleží. Budu opravdu rád, když doběhnu do cíle. A potom, pokud jde o medaile, v cíli maratonu ji dostává každý - zcela po zásluze.

A.cz: Co říkají vaší zálibě v dlouhých bězích vaši vrstevníci?

No to je docela zajímavé. Lidé mého věku si většinou myslí, že jsem blázen a že riskuji život. I když teď po roce pozorování začínají své názory opravovat.

A.cz: A co na první maraton v 73 letech říkají lékaři?

Ptal jsem se čtyř lékařů, jedním z nich je i můj syn Ivan, jestli si to mohu zdravotně dovolit. Začali se nejdříve strašně smát, že to je nádherná historka - takový starý dědek a chce běžet svůj první maraton. A pak mi řekli, ať si ho klidně dám, že na mne nic špatného nevidí, ale že mi nezaručují, že při tom závodu neumřu. Pokud jde o mne, mohu upřímně říci, že se po tom všem trénování cítím nejlépe tak zhruba za posledních 30 let a že všichni ti, kteří mne varují, jsou na tom naopak čím dál hůř a vyměňují jim kolena a kyčle a krmí je prášky.

A.cz: A co na vaše závodění na stará kolena říká rodina?

Pokud jde o rodinu, tak manželka Jana to s mírnými rozpaky přijímá, ostatně kdysi sama závodila v atletice. Dobře ví, že by mi to stejně nerozmluvila. Teď se dokonce uvolila, že se příští rok možná zúčastní závodu na pět kilometrů a já někde kolem poběžím maraton - ještě uvidíme.

Mladší syn Ondřej se po mně také dal na běhání maratonu, běhá ho ale asi o dvě hodiny rychleji než já.

A.cz: Rád byste v srpnu 2015 startoval na veteránském MS v atletice. Jaké disciplíny byste zde rád absolvoval?

Rád bych se samozřejmě zúčastnil maratonu, ale možná že i 10 km. Letos mám v květnu pražský maraton, v září Běchovice a potom o 14 dnů později maraton v Budapešti, tak uvidím, jaké to bude.

A.cz: Jste milovník červeného vína. Pomáhá k udržování zdraví a kondice?

Piju ho každý den k obědu i k večeři. Jsou samozřejmě studie, které říkají, že je to dobře, a jiné studie, které říkají, že je to špatně. Tak nezbývá než se spolehnout na svou chuť a ta mi říká, že červené víno je dobré. Když nic jiného, tak jako doplněk dobrého jídla.

A.cz: Jaký recept byste poradil lidem, kteří by chtěli být v 74 letech takto fit jako vy?

Všechno jde, když se chce, ale někdy to pořádně bolí. Noha Ivana Tomka po maratonu.
Všechno jde, když se chce, ale někdy to pořádně bolí. Noha Ivana Tomka po maratonu. | Foto: Archiv Ivana Tomka

Jsem naprosto přesvědčen, že běhat, dokonce i maraton, by mohla aspoň polovina lidí mého věku. Neříkám, že by měla, někdo prostě neběhá rád. Já zase třeba nerad plavu v mokré studené vodě. Ale fyzický výkon na úrovni maratonu by mohlo plno lidí podat, kdyby chtěli. Musí se to samozřejmě dělat rozumné a člověk by si měl nechat lékařem potvrdit, že trochu náročnější tělocvik zvládne.

A.cz: Takže můžete důchodcům dálkové běhy vřele doporučit?

Dostat se třeba do stavu, aby člověk mohl uběhnout maraton, určitě trvá aspoň několik měsíců, ale jde to. Ovšem většina lidí má jiné priority a neberu jim to. Jen by se neměli nečinností a špatnou životosprávou nechat zruinovat tak, že se mohou posléze pohybovat pouze na elektrickém vozíku.

A.cz: Co byste čtenářům vzkázal?

Že skoro každý z nás může dokázat o hodně víc, než si myslí. Vím to z vlastní zkušenosti. Od syna Ondřeje jsem na maraton dostal tričko, na němž je anglicky napsáno: "Hlas ve tvé hlavě, který říká 'Už nemůžeš', je LHÁŘ!"

A je to přesně tak. Každý maratonec prý kolem třicátého kilometru naráží na pomyslnou stěnu a říká si: "Co bych běžel dál, už nemůžu a stejně to nestojí za to. A potom si uvědomí, že tělo ještě těch posledních deset, dvanáct kilometrů nějak přežije, a dokončí to. Rovněž se mi to stává. A tak tomu svému hlasu nevěřte a v nějaké rozumné míře se do toho dejte také!

 

Právě se děje

Další zprávy