reklama
 
 

Vnuk jí onemocněl leukemií, rozhodla se proto pomáhat. Za 19 let našla tisíce dárců kostní dřeně

2. 12. 2015
Zdenka Wasserbauerová z Otrokovic (75) pracovala celý život v Barumce jako účetní. Když jí bylo 56 let, onemocněl její vnuk leukémií. Seznámila se s malými onkologickými pacienty a s problematikou leukémie a začala shánět lidi do registru dárců kostní dřeně. Do klasického důchodu nikdy neodešla, nemá čas. Již 19 let totiž objíždí školy a pracoviště, pořádá přednášky a shání nové lidi do registru. Získala jich už neuvěřitelných 7700. Za to, že se náš vnuk uzdravil a že jsme nemuseli prožívat smutek jako jiné rodiny, tak tomu životu mám co vracet. Vezmu prášek, namažu koleno a jdu shánět další dárce," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Zdenka Wasserbauerová.
Doporučujeme

Aktuálně.cz: Celý život jste byla účetní v Barumce, v 56 letech jste se dala na propagaci Českého národního registru dárců kostní dřeně a na shánění potenciálních dárců. Jak k tomuto životnímu zlomu došlo?

Zdena Wasserbauerová: Můj vnuk v sedmi letech onemocněl leukémií. Léčil se v Olomouci na dětské onkologii. Měl to štěstí, že nepotřeboval kostní dřeň. Ale vedle něj ležel tříletý chlapeček a ten ji potřeboval. Zde jsem se také seznámila s problematikou dárcovství. Brečela jsem nad vnukem, nad všemi ostatními nemocnými dětmi a pan profesor Vladimír Mihál, přednosta dětské kliniky, mi říkal: "Tady brečení nepomůže, musíš pro to něco udělat."

A.cz: Jak jste s "náborem" do registru začínala?

Český národní registr dárců kostní dřeně (ČNRDD)

Český národní registr dárců kostní dřeně (ČNRDD)

Dárců krvetvorných buněk potřebnému pacientovi by měl být: (1) nalezen co nejrychleji, (2) maximálně shodný v transplantačních znacích (HLA antigenech) a (3) v dobrém zdravotním stavu, aby byl schopný odběru. Splnění těchto podmínek zaručí co nejlepší výsledek transplantace. Transplantaci kostní dřeně absolvuje v ČR ročně několik set pacientů. Z toho 75 % dárců krvetvorných buněk je od nepříbuzného dobrovolného dárce. Bohužel pro každého čtvrtého pacienta se "jeho" dárce kostní dřeně nenajde…

Zdroj: kostnidren.cz

Psal se rok 1996 a v registru bylo pouhých 11 tisíc lidí. Začala jsem na svém pracovišti, kde jsem vyplácela elektrikáře, strojaře a podobně. U nich jsem našla velkou podporu, což mě posílilo v mé myšlence. Z pěti set lidí, kterých tam bylo, vstoupilo do registru téměř tři sta. Šest lidí už z nich darovalo. A dokonce jeden měl možnost se setkat s obdarovanou dívkou, ačkoliv je jinak dárcovství anonymní. Když jí bylo šestnáct let, daroval jí kostní dřeň, v jejích 23 letech se setkali. Dnes jí je 29 let, je to krásná mladá holka, vystudovala biochemii a pracuje v laboratoři. Takovéto příběhy dávají sílu jít dál.

A.cz: Za těch 19 let se vám podařilo přesvědčit ke vstupu do registru již neuvěřitelných 7700 lidí. Jak to děláte?

Je to práce, práce a zase práce. V letošním roce jsem jen za první pololetí měla 34 přednášek. Musím si vše zařídit, domluvit, jelikož nemám auto, dopravuju se často do škol vlakem nebo autobusem. Pak tři čtvrtě hodiny mluvím před studenty. Někdy se daří více, někdy méně. Někdy přijdou z padesáti posluchačů tři, někdy jedenáct a nevím, na čem to záleží.

Ale obecně úspěšnější jsem na zdravotních školách, protože tam jsou s problematikou sami seznámeni a vědí něco o kostní dřeni, o kmenových buňkách a tak dále. Úspěšní jsme také na transfuzních stanicích u dárců krve. Chodí pravidelně darovat krev, takže ty dva mililitry krve, které jsou ke vstupu do registru potřeba, pro ně již byly zanedbatelné.

A.cz: To je právě další věc, která se málo ví. Lidé se bojí vstoupit do registru, obávají se totiž procesu odběru kostní dřeně. K tomu ale vůbec nemusí dojít, je to tak?

Ano, je to tak. Vstup do registru znamená dva mililitry krve. Pravděpodobnost, že právě dotyčný bude moci zachránit lidský život, je velmi malá, je to jeden ze sto až sto dvaceti. Má to tu smůlu, že se tomu říká kostní dřeň, každý to má spojené s tím, že mu budou někde řezat do kosti. Je to ale jen ta tekutá část a laik to od krve nerozezná. 

A.cz: Kolik lidských životů jste takto již pomohla zachránit?

Z těch lidí, které jsem získala, tak 41 lidí už darovalo, čili těch šancí na život už bylo 41. Ne vždy to dopadne tak, jak bychom si přáli, záleží na typu leukémie a na včasné pomoci.

A.cz: Co říkáte smutnému příběhu paní Halodové, které se snažilo pomoci přes tisíc lidí a hromadně vstupovali do registru, přesto se její život nepodařilo zachránit?

Znala jsem ji osobně. Byl to nesmírně vzácný člověk. Skromná, příjemná, milá paní. Hledali dárce kostní dřeně ve světě. Jenže jak byla skromná, nechtěla nikoho zatěžovat a přijeli za mnou až letos v březnu, že by potřebovali kostní dřeň, že ji ve světě nenašli. Možná že kdyby přišla dříve, ale to už je jen kdyby. Lidé by se neměli na nic ohlížet a měli by se snažit zachránit si život, navzdory tomu, že to bude zveřejněné, že se to dotkne jejich soukromí.

A.cz: Nové dárce do registru kostní dřeně sháníte již 19 let.  Zlepšila se situace za tu dobu?

Nezlepšila. Myslela jsem si, že s rozšířením internetu se to zlepší, vždyť informace jsou zcela snadno dostupné, stačí si to naklikat, ale bohužel. Že by se nám hrnuly davy, tak to opravdu ne. Pakliže dojde k nějakému lehkému navýšení dárců, tak je to jen tvrdou prací. Snažím se to téma udržovat v povědomí lidí. Stane se mi, že se do registru přihlásí lidé, kteří se o tom dozvěděli třeba před osmi lety ode mě na přednášce ve škole. V každém to uzraje za jinou dobu.

 A.cz: Je vám 75 let. Co vás stále motivuje ve vaší náročné práci pokračovat?

Motivuje mě život. Ale ne můj, já už mám v podstatě odžito, ale životy těch mladých. Nedávno se mi dostalo zvláštního vyznamenání, když mě na zlínském náměstí potkal profesor Pafko v rámci jedné charitativní akce a říkal mi, že dělám velmi užitečnou práci. Říkala jsem mu: Pane profesore, co já, ale vy jste kapacita. A on i říkal, že si váží mé práce, protože ví, co stojí jeden lidský život. Hrozně mě to potěšilo, že takový člověk si mě zapamatuje jen proto, že děláte něco pro druhé a že zachráníte nějaký ten lidský život.

A.cz: Jak to ve svém věku zvládáte fyzicky, takový zápřah?

No počkejte, já nedělám jen kostní dřeň. Ještě stále dělám pro dětskou onkologii v Olomouci. Máme tam nadaci Šanci, prodáváme vánoční hvězdu, rozvezu jich tady na Zlínsku, Hradišťsku a Kroměřížsku s dalšími lidmi 5500 kusů, vyděláme zhruba čtvrt milionu a naše děti pak mohou jet na rekondiční pobyt.

A.cz: Máte nějakého nástupce?

No, moc se nehrnou, protože to je velmi pracné. Pokaždé se o tom zmiňuji v novinách, ale stejně se moc nehrnou. Ale nedávno se mi ozvala paní ze Znojma a bude tam dělat nějakou akci. Po rozhovoru, který jsem měla v rozhlase, se mi zase ozvala paní profesorka z Mostu, že jim tam zemřela dívenka ve třetím ročníku a že tam mají 2000 studentů a chtějí na základě mých zkušeností udělat nějakou akci. A teď se mi ozvala jedna maminka z Frenštátu pod Radhoštěm, že se o mně dozvěděla a že by se ráda zapojila. Tak jsem ráda, že se mi tyto informace daří šířit.

A.cz: Co říkáte na zisk ceny Via Bona pro Srdcaře roku?

Byla jsem z toho překvapená, že jsem to vyhrála. Už ta nominace mě mile překvapila. Není to jen o mně, ale i o Českém národním registru dárců  kostní dřeně, o tom, že tak dobře funguje. A víte, co se mi na tom předávání cen nejvíce líbilo? Když jsem převzala cenu a stoupla jsem si za ten mikrofon a viděla přes stovku mladých lidí, omluvila jsem se panu moderátorovi Jakubu Železnému, že zkrátka těm lidem musím něco říct. A měla jsem tam pětiminutovou přednášku o dárcovství kostní dřeně. Lidé pak za mnou chodili a vyptávali se mě, takže jsem ráda, že je to zaujalo.

A.cz: Jaký je váš recept na aktivní stáří? Je obdivuhodné, co v 75 letech zvládáte.

Když jsem byla nedávno v supermarketu a byla tam velká zrcadla a viděla jsem se, jak chodím, tak jsem si říkala, no tož holka, žádná paráda. Ale co, vezmu prášek, namažu koleno a jdu shánět další dárce. Že jsem ještě na svůj věk relativně zdravá, beru jako dar od života. Člověk nemá od života jen přijímat, ale má mu i něco dávat. A za to, že se náš vnuk uzdravil a že jsme neprožili podobný smutek jako jiné rodiny, tak tomu životu mám co vracet. Někdy něco bolí, někdy je to ta lenost, ale všechno se dá překonat.

Nové léčbě leukémie pomocí transplantace kostní dřeně ve Spojených státech nejdřív nikdo nevěřil, tvrdí ředitel Petr Cetkovský Ústavu hematologie a krevní transfúze. Teď přitom slaví první úspěchy. | Video: Daniela Drtinová |  09:04

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama