Děti v Keni jsou stejné jako v Česku, říká dobrovolnice. Točí videa na TikTok a milují fotbal

Do Keni odjela na rok v rámci projektu Adopce nablízko. Od loňského září tak Marie působí jako dobrovolnice na základní škole. Zpočátku pro ni bylo nejtěžší zvyknout si na odlišné prostředí i tempo života. Dnes už ale mluví jinak – země jí přirostla k srdci. Momentálně žije v komunitě Siakago severně od Nairobi, kde působí především na venkově.

Výuka tu probíhá v angličtině, alespoň oficiálně. V praxi ale zjistila, že zejména menší děti jí často nerozumí. „Začala jsem se proto učit svahilsky a občas už dokážu vyjádřit hlavní myšlenku jedním slovem. Místní to, myslím, oceňují – občas se smějí a občas se diví,“ říká s nadhledem.

Související

Dala výpověď, prodala byt a stala se dobrovolnicí v zahraničí. "Změnilo mi to život."

Jako učitelka přitom zdaleka nemá pevně danou roli. Jeden den pomáhá ve školce, jindy učí starší děti běžné předměty a kromě toho dochází i na faru, kde vyučuje náboženství. Právě pestrost práce patří k věcem, které ji na dobrovolnictví baví.

Začátky ale nebyly jednoduché ani po lidské stránce. Zatímco na předměstí Nairobi byli místní na přítomnost bělochů relativně zvyklí, na venkově byla často středem pozornosti. „Lidé na mě někdy jen zírali, a když jsem se na něco zeptala, někdy ani nereagovali,“ popisuje. Trpělivost se jí ale vyplatila. „Lidé si na mě pomalu zvykali, začali se otevírat, a tak už tu mám plno kamarádů.“

Rozdíly mezi městem a venkovem jsou podle ní v Keni výrazné. Zatímco v Nairobi rostou moderní budovy, jen o pár kilometrů dál stojí jednoduché domky z hliněných cihel. Ty si lidé často staví sami – doslova od základů. Marie se do jedné takové stavby zapojila také. „Celý den jsme kopali hlínu a sbírali kamení,“ popisuje.

Právě během podobných situací zažívá i drobné, někdy až úsměvné momenty. Jednou si například vysypávala písek z ponožky, když si její nohy všimla malá holčička. „Podívala se na moje chodidlo a pak se vážně zeptala, jestli mám bílou i druhou nohu,“ vypráví. Zvědavost dětí se ale netýká jen barvy kůže. Velkou pozornost budí i její světlé vlasy, na které si děti rády sahají.

Zobrazit
31 fotografií

Právě děti jsou pro ni jedním z hlavních důvodů, proč jí Keňa přirostla k srdci. Přestože mezi českým a keňským školstvím existují zásadní rozdíly, v něčem jsou si podle ní děti velmi podobné. „Jinak bych řekla, že v základu jsou africké děti stejné jako ty české,“ říká. Rády si hrají, smějí se a baví se podobnými věcmi – milují fotbal, frisbee nebo karetní hru UNO. A stejně jako jejich vrstevníci v Evropě natáčejí taneční videa na TikTok.

Výuka samotná má ale jinou dynamiku. Děti jsou spontánnější, často zpívají a tancují, a tyto prvky se přirozeně promítají i do vyučování. „Mají různé pokřiky a hodně věcí se učí pohybem,“ popisuje Marie. Zároveň ale přiznává, že práce učitele je tu v některých ohledech náročnější než v Česku.

Jedním z hlavních důvodů jsou přeplněné třídy. Zatímco u nás se za velkou považuje třída o třiceti žácích, v Keni není výjimkou ani stovka dětí na jedné hodině. Přesto si většina z nich možnosti chodit do školy váží. Vzdělání totiž není samozřejmostí – rodiče za něj musí platit a ne každá rodina si ho může dovolit. „Některé děti si dokonce musí samy přivydělávat, aby mohly do školy chodit,“ říká Marie. Právě tyto momenty jí připomínají, jak odlišné podmínky tu panují.

Silný dojem na ni udělala také návštěva slumu Kibera v Nairobi, který patří k největším v Africe. Na relativně malé ploše tu v provizorních podmínkách žijí statisíce lidí. „Voda i elektřina jsou napojené nelegálně, nikdo za ně neplatí. Paradoxně tu ale mají elektřiny nadbytek, nešetří jí a mohou snadno vznikat zkraty a požáry,“ popisuje.

Každodenní život zde provázejí i další komplikace. Například přístup k toaletám je omezený a jejich použití se zpoplatňuje. „V noci toalety nefungují, takže lidé využívají takzvaný ‚flying toilet‘. Nebo vám může na plechové střeše přistát nemilé překvapení v pytlíku,“ dodává otevřeně.

Vedle kulturních a sociálních rozdílů si musela Marie zvykat i na místní kuchyni. Některá jídla pro ni byla známá, jiná méně. Typický keňský špenát sukuma jí zpočátku připadal hořký, podobně si zvykala i na jinak kořeněnou tilapii. „Ze začátku to pro mě nebyla taková dobrota jako pro místní. Teď už ale většinu jídel jím a přijdou mi normální,“ říká.

Přes všechny rozdíly ale na Keni oceňuje především soudržnost lidí. Komunitní způsob života a silné rodinné vazby jsou podle ní věc, která v Evropě často chybí. I proto připouští, že by si dokázala představit žít zde dlouhodobě.

Zatím to ale v plánu nemá. Odloučení od rodiny je pro ni náročné a stejně to vnímají i její blízcí. Když jim oznámila, že odjíždí do Afriky, měli obavy. „I přesto mě ale rodiče podpořili, stejně jako kamarádi a přítel. Jsem se všemi stále v kontaktu a zvládáme to,“ uzavírá Marie. Keňa pro ni tak zatím zůstává silnou životní zkušeností – místem, kde se naučila nejen učit druhé, ale i dívat se na svět z jiné perspektivy.

VIDEO: Ruská škola člověka poníží, aby ho vyburcovala

Zdroj: Autorský text