Deset let sedával na poličce, než směl ke stolu. U Černého vola pili filozofové i Havel

„Do Hostince U Černého vola jsem začal chodit v roce 1966, když jsem se vrátil z vojny. A už tenkrát to byla slavná hospoda,“ říká hned na začátku Josef Vomáčka, muž mnoha tváří: někdejší rozhlasový redaktor, filmový kritik, kurátor výstav moderního umění, ale také osvětlovač, prodavač zeleniny, zaměstnanec bývalých mlékáren Laktos.

Jeho cesty do hostince zprvu nevedly kvůli jídlu ani kvůli pivu, i když i to hrálo roli. Šlo o komunitu a povídání si s lidmi, které byste jinde jen tak nepotkali. „Pivo byl pouze doprovodný program. Hlavní byla komunikace,“ říká a pomalu, ale jistě nám skládá obraz Prahy, která už neexistuje. Prahy bez sociálních sítí, svobodných médií, prostoru pro veřejnou debatu, ale nastupujícího oteplování poměrů socialistického režimu chvilku před pražským jarem.

Související

21 fotografiíProhlédnout si 21 fotografií

Schovka v pátém patře. V centru Prahy znovu boduje legendární jídelna s jídly za pár korun

„Lidi se scházeli v hospodách, protože nemohli jinak komunikovat. Noviny byly cenzurované, rádio se rušilo… Čili lidem, kteří si uchovávali svoji vnitřní svobodu, zbývalo jenom osobně se scházet a řešit vše, co měli na srdci i na jazyku,“ vysvětluje. A i když by se mohlo zdát, že otevřenost byla v době socialismu nebezpečná, strach byste v hospodě nenašli. „My jsme na komunisty tak nějak kašlali. Udavače jste většinou poznali podle tváře. A stejně jsme si povídali dál,“ líčí.

Pražský Pohořelec, dnes místo spíše jen pro turisty, byl tehdy živým organismem. „K Černému volovi chodili slavní i opravdu intelektuální top špičky, třeba filozof Karel Kosík, spisovatel Josef Topol, spisovatel Karel Pecka, chartista a spoluvydavatel podzemních Lidových novin Rudolf Zeman, režisér Vít Olmer. A občas jsme tam propašovali i aristokraty Tomáše Kolowrata nebo Karla Schwarzenberga,“ vyjmenovává. „Neseděli jste v žádné řeznické hospodě. Atmosféra tam byla úžasná a lidé spolu vždy o něčem s nadšením mluvili,“ dodává.

Scházení se v hostinci však mělo i velmi praktický rozměr každodenního života. „Objevili se i tam instalatéři, elektrikáři, řemeslníci. Když jste něco potřebovali opravit, tak přes OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství, organizace, která spravovala státní bytový fond - pozn. red.), ale tady jste někoho sehnali hned,“ vzpomíná se smíchem. U Černého vola člověk mohl během jednoho večera debatovat se slavným filozofem a zároveň si domluvit opravu kapajícího kohoutku.

Z poličky díky smrti či odchodu

Dnes se často říká i píše, že se U Černého vola zastavil čas. A i když tomu interiér napovídá – dubové stoly, stará dlažba, dřevěné stropy, pořád stejné pivo - podle Vomáčky je to jen část pravdy. „Interiér zůstal stejný, ale jinak se čas nezastavil. Komunita, která tam dělala to ‚ONO‘, už tam není. Mnozí zemřeli, jiní se odstěhovali. Takže staré časy jsou nenávratně pryč,“ přiznává.

A možná i proto vypráví své historky s lehkým humorem a vášní. „Dřív jste si k „volovi“ rozhodně nemohli jen tak přijít a sednout si ke stolu. Své místo jste si museli zasloužit,“ směje se. „Třeba já jsem pomalu deset let sedával jen na takové poličce, na které by vás dnes asi nenapadlo sedět,“ vypráví. A tak se polička stala takovou jeho čekárnou na přijetí. „Prostě se muselo čekat, než někdo buďto umře nebo se odstěhuje,“ dodává bez patosu, přičemž roky už sedává přímo v čele hostince.

Pivo s dobrým úmyslem

I přesto, že alkohol možná překvapivě nebyl tím hlavním, pivo sehrálo důležitou roli. U Černého vola tehdy nabízeli raritu - Velkopopovického Kozla. „Byla to jediná hospoda, kde jste mohli dostat atypické pivo. Pivo, které jste v těchto koutech Prahy nenašli,“ doplňuje Vomáčka s tím, že před lety se k této značce přidala i oblíbená značka Pilsner Urquell.

Charakter podniku ale zůstal: žádná velká gastronomie, jen klasické pivní chuťovky. „Nejsme restaurace, nic extra k jídlu u nás nenajdete. Stále jde hlavně o historky a pivo. I když se duch místa změnil kvůli ztrátě dřívější komunity,“ říká. A přesto – nebo možná právě proto – místo stále funguje. Ačkoliv ne tak, jak by si nynější majitelé představovali.

Noví vlastníci se ke kormidlu dostali po revoluci, kdy nastala zásadní chvíle: „Hostinec chtěl koupit velký pivovar, což jsme nechtěli.“ Řešení? Parta štamgastů založila spolek a podnik získala za jediným účelem: zachování dosavadního koloritu a atmosféry Hostince U Černého vola. Mezi ty další patří žádné pivo zdarma ani pro členy spolku a také závazek, který zůstává spíš tichý než okázalý - část výtěžku pravidelně putuje na podporu sousedící Školy Jaroslava Ježka, která pečuje o děti s postižením zraku. „Ta čest být v tom spolku je stále veliká. Platíme sto korun ročně. A jsme rádi, že můžeme,“ dodává Vomáčka.

S Havlem ve sněhu

Vzhledem k tomu, že se v hostinci otáčely desítky významných osobní, je jasné, že se k místu váže i spousta jedinečných historek. A ze svých oblíbených příběhů vybírá Vomáčka ten silvestrovský. S prezidentem.

Václav Havel hostinec párkrát navštívil v doprovodu ochranky - vždycky tak okolo deváté hodiny a zdržel se zhruba na hodinku. A jednou se ale stalo něco, co nikdo nečekal: jeho strážci ho nepustili dovnitř.

Hospoda byla 31. prosince totiž narvaná až po strop, takže neměli šanci získat kompletní seznam lidí. A tak situaci vyhodnotili jako nebezpečnou. „Proto jsme vyšli před hostinec s pivem přímo za prezidentem a povídali jsme si s ním ve sněhu a mrazu,“ vypráví. „A on přišel jen v saku a už byl vážně nemocný,“ dodává s tím, že následovala improvizovaná fanfára, zpěv hymny a možná zvláštní sounáležitost. „Bylo to velmi dojemné… a vlastně i legrační,“ doplňuje štamgast s úsměvem.

Vzkříšení Prahy

Když se řeč stočí k dnešní době, energie trochu opadne. Ne kvůli hostinci, ale kvůli situaci v Praze. „Praha 1 se sama zničila turistickým ruchem,“ říká Vomáčka bez obalu. „Lidé pronajímají byty přes Airbnb a z centra se vytrácejí Pražané,“ doplňuje a vzpomíná na Pohořelec plný života, kdy vedle mlékárny stála lékárna a za ní bylo několik hospod. „Dnes je to jen vybydlená část pro turisty,“ doplňuje s hořkostí.

A bez místních podle něj mizí i smysl hospody. „Když tam budou bydlet Pražané, tak se nám návštěvnost zvedne. Moc bych si přál, aby se do centra vrátili domorodci. Díky tomu by se vzkřísily i místní podniky, a bylo by to aspoň trochu jako dřív,“ říká. V jeho slovech však rozhodně není cítit rezignace. Spíš určitá naděje. „Možná se ta tradice znovu rozjede, když začíná taková nejistá doba,“ říká.

„Možná se do těchto míst lidé vrátí, aby si mohli zase u společného stolu zanadávat na ceny, vládu a podobně. Jako kdysi,“ doplňuje a naráží na paradox: právě tlak a omezení kdysi vytvořily prostor pro skutečné setkávání. A možná ho jednou vytvoří znovu.

Nebyli jsme šílení

Na konci rozhovoru se Vomáčka vrací k tomu nejdůležitějšímu. K lidem. „V hostinci jsem poznal peckové lidi, které bych asi jen tak někde nepotkal. A zároveň jsem získal přátelství i potvrzení, že jsme nebyli šílení,“ říká. „Že naší partu netvořili žádní komunisti a podporovali jsme se,“ uzavírá.

Hostinci U Černého vola tak s přáním všech členů spolku snad časem zase navrátí sílu a slávu noví intelektuálové, kteří si mezi ošoupanými stoly a půllitry piva budou znovu vášnivě debatovat. A to nejen o osobních, ale i společenských věcech. Tak, jako tomu bylo dřív.

VIDEO: Překvapilo mě, že v hospodách je spousta věcí pořád stejně blbá, říká Pohlreich

Zdroj: autorský text