Deset let sedával na poličce, než směl ke stolu. U Černého vola pili filozofové i Havel

„Do hospody u Černého vola jsem začal chodit v roce 1966, když jsem se vrátil z vojny. A už tenkrát to byla slavná hospoda,“ říká hned na začátku Josef Vomáčka.

Jeho cesty však nevedly do tohoto pražského podniku kvůli jídlu ani kvůli pivu - i když i to hrálo roli. Šlo o komunitu a povídání si s lidmi, které byste jinde jen tak nepotkali. „Pivo byl pouze doprovodný program. Hlavní byla ta komunikace,“ říká a pomalu, ale jistě nám skládá obraz Prahy, která už neexistuje. Prahy bez sociálních sítí, svobodných médií, prostoru pro veřejnou debatu.

„Lidi se scházeli v hospodách, protože nemohli jinak komunikovat. Noviny byly zastavené, rádio se rušilo… Čili lidem, kteří si uchovávali svoji vnitřní svobodu, zbývalo jenom to se osobně scházet a řešit vše, co měli na srdci i na jazyku,“ vysvětluje.

Pohořelec, dnes místo spíše jen pro turisty, byl tehdy živým organismem. „K Černému volovi chodili slavní i opravdu intelektuální top špičky, třeba filozof Karel Kosík, spisovatel Josef Topol, spisovatel Karel Pecka, chartista a spoluvydavatel podzemních Lidových novin Rudolf Zeman, režisér Vít Olmer. A občas jsme tam propašovali i aristokraty Tomáše Kolowrata nebo Karla Schwarzenberga,“ vyjmenovává. „Neseděli jste v žádné řeznické hospodě. Atmosféra tam byla úžasná a lidé spolu vždy o něčem s nadšením mluvili,“ dodává.

Dnes se často říká i píše, že se v této pivnici zastavil čas. A i když tomu interiér napovídá – dubové stoly, stará dlažba, dřevěné stropy, pořád stejné pivo - podle Vomáčky je to jen část pravdy. „Interiér zůstal stejný, ale jinak se čas nezastavil. Komunita, která tam dělala to ‚ONO‘, už tam není. Mnozí zemřeli, jiní se odstěhovali. Takže staré časy jsou nenávratně pryč,“ přiznává.

A možná i proto vypráví své historky s lehkým humorem a vášní. „Dřív jste si k „Volovi“ rozhodně nemohli jen tak přijít a sednout si ke stolu. Své místo jste si museli zasloužit,“ směje se. „Třeba já jsem pomalu deset let sedával jen na takové poličce, na které by vás dnes asi nenapadlo sedět,“ vypráví. A tak se tato polička stala takovou jeho čekárnou na přijetí. „Prostě se muselo čekat, než někdo buďto umře nebo se odstěhuje,“ dodává bez patosu, přičemž roky už sedává přímo v čele hostince.

I přesto, že alkohol možná překvapivě nebyl tím hlavním, pivo sehrálo důležitou roli. U Černého vola totiž nabízeli raritu - Velkopopovický Kozel. „Byla to jediná hospoda, kde jste mohli dostat atypické pivo. Pivo, které jste v těchto koutech Prahy nenašli,“ doplňuje Vomáčka s tím, že před lety se k této značce přidala i oblíbená značka Pilsner Urquell.

Charakter podniku ale zůstal: žádná velká gastronomie, jen klasické pivní chuťovky. „Nejsme restaurace, nic extra k jídlu u nás nenajdete. Stále jde hlavně o historky a pivo. I když se duch místa změnil kvůli ztrátě dřívější komunity,“ říká. A přesto – nebo možná právě proto – toto místo stále funguje. Ačkoliv ne tak, jak by si nynější majitelé představovali.

Hostinci U Černého vola tak s přáním všech členů spolku snad časem zase navrátí sílu a slávu noví intelektuálové, kteří si mezi ošoupanými stoly a půllitry piva budou znovu vášnivě debatovat. A to nejen o osobních, ale i společenských věcech. Tak, jako tomu bylo dřív.