David Ondříček: Macháček před Samotáři skoro nehulil. Když to přepískl, jedl čokoládu

Tomáš Maca Tomáš Maca
5. 7. 2020 17:02
Hulení tady zatím nemá vybudovanou tradici. Tato a další hlášky z filmu Samotáři v Česku doslova zlidověly. Není tedy divu, že se režisér David Ondříček rozhodl svou hořkou komedii po 20 letech znovu uvést do kin. Původně přitom na léto plánoval premiéru své novinky Zátopek. O zákulisí obou filmů i o tom, proč ho mrzí, že dnešní mladá generace nezažila 90. léta, mluví v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Za komunismu se mladí lidé dělili na máničky, somráky a tesilový průměr. V 90. letech ale průměrňáků ubylo. Rozmohly se noční život, drogy a taneční scéna," vzpomíná David Ondříček v rozhovoru.
"Za komunismu se mladí lidé dělili na máničky, somráky a tesilový průměr. V 90. letech ale průměrňáků ubylo. Rozmohly se noční život, drogy a taneční scéna," vzpomíná David Ondříček v rozhovoru. | Foto: Lukáš Oujeský

Ze Samotářů se během 20 let od premiéry stal kultovní film. Když jste si poprvé četl jejich scénář, uvědomoval jste si, že před sebou máte generační výpověď 90. let?

Ano, ale k původnímu scénáři, který Petr Zelenka s Olgou Dabrowskou napsali, jsem měl zároveň dost výhrad. Film se měl jmenovat Kuplíři a mně se zdálo, že jsou v něm postavy vykreslené příliš černobíle. Nejvýraznější linku totiž původně tvořily postavy Saši Rašilova a Jitky Schneiderové, které byly takovým moralizujícím prvkem.

Nakonec ovšem ve filmu vynikly i postavy, které divákům sice můžou připadat morálně pochybné, ale jejich scény jsou zároveň dost zábavné. Třeba Robert, který si natáčí svou nemocnou matku nebo rozchody svých kamarádů na kameru.

Ano, předobrazem Roberta byl Igor Chaun, náš spolužák z FAMU, který podobné věci skutečně dělal. Kdysi přišel večer domů opilý, vzal kameru, začal natáčet svou mámu a vedl s ní dost otevřený rozhovor. Nakonec z toho vznikl fantastický film, o kterém se tenkrát všichni studenti FAMU bavili, a Igor s ním dokonce vyhrál FAMUfest. V původním scénáři ale například taky úplně chyběla postava Jakuba, kterou hrál Jirka Macháček. Ta přitom nakonec pro úspěch filmu byla dost zásadní.

Olga Dabrowská v rozhovoru pro Novinky.cz říkala, že postava Jakuba vznikla proto, že vám v původním scénáři Samotářů chyběl kuřák marihuany.

Nešlo jenom o to, aby Jakub hulil. Za komunismu se mladí lidé dělili na máničky, somráky a tesilový průměr. V 90. letech ale průměrňáků ubylo a začaly naopak přibývat extrémy. Lidi našli odvahu být originální a zároveň se rozmohly noční život, drogy a taneční scéna. Právě tohle mi v Samotářích nejdřív chybělo, postavy mi přišly příliš tesilové. S Petrem a Olgou jsme ale rychle našli společnou řeč, oni scénář přepracovali a mně se po čase začal dost líbit.

Myslíte, že když se na Samotáře podívají dnešní dvacátníci a třicátníci, budou se s problémy, které postavy řeší, identifikovat stejně, jako se s nimi identifikovali mladí lidé na přelomu tisíciletí?

To mě právě hodně zajímá a je to jeden z hlavních důvodů, proč film letos znovu uvádíme do kin. Zároveň se trochu obávám, aby některé ty situace dnešní mladé generaci už nepřišly pitomé.

Samotáři byli důležití i v tom, že v nich první filmovou roli dostal Ivan Trojan a za zásadní kariérní mezník je považuje taky zmiňovaný Jiří Macháček. Co vás dovedlo k tomu, že jste právě tyto herce, na jejichž výkonech film nakonec stojí, obsadil?

Tenkrát jsme se v castingu trochu střetli s Petrem Zelenkou, který film chtěl udělat víc neotřele a "pankáčsky". Do jedné role chtěl třeba obsadit sochaře Davida Černého a v roli Jakuba si zase představoval spisovatele Tobiáše Jirouse, kterého jsem zkoušel a vůbec nebyl špatný. Já jsem ale chtěl stejně jít cestou profesionálních herců.

Rád všechno se všemi konzultuju, takže si pamatuju, jak jsem seděl v kanceláři nově vzniklé společnosti Lucky Man Films a komukoli, kdo přišel, jsem pouštěl casting do Samotářů. V případě Ivana Trojana mi většina lidí řekla, že jim na roli lékaře Ondřeje přijde už moc starý. Bylo mu 35 let. A taky lidem připadal moc divadelní. Ivan mi říkal, že castingy nesnáší, a proto mu taky nikdy žádný nevyšel. Je pravda, že jeho výkon na castingu Samotářů byl dost slabý, ale zároveň jsem na něj chodil do divadla, kde jsem viděl, že umí hrát i filmově. Tím, jak je totiž Dejvické divadlo malé a kontakt s diváky je tam velmi blízký, nehraje se tam divadelně, ale spíš filmově.

Je paradoxní, že Petr Zelenka v té době divadlo nesnášel a Ivana si při natáčení Samotářů oblíbil až po čase, nebyl to zážeh na první dobrou. S Jirkou Macháčkem byli Petr Zelenka i Olga Dabrowská, myslím, svým způsobem nespokojení i po dokončení. Jeho obsazení jim přišlo jako taková "sklepákovina", ale to se za tu dobu od prvního uvedení podle mě už taky změnilo.

Jiří Macháček letos pro DVTV prozradil, že během natáčení skutečně kouřil marihuanu. Neměl jste obavy, že se to na jeho hereckém výkonu negativně podepíše?

Jirka Macháček se mi paradoxně svěřil, že před natáčením trávu nikdy moc nekouřil a že to zkusil možná jednou. Nebyl to tedy člověk, který by hulení vyhledával, což jsem tehdy už nebyl ani já. Mně bylo 30 a trávu jsem naposledy kouřil před lety se spolužáky na FAMU, kdy to pro nás bylo jenom takové zpestření, pokud jsme zrovna neměli na pivo. Na castingu si Jirka párkrát popotáhl a zjistili jsme, že když se hodně zhulí, tak už hrát nemůže. Když se ale zkouřil jen tak lehce, tak se do své postavy dostal skvěle.

Rekvizitářům jsem tím pádem řekl, že budu pro jednoho herce potřebovat trávu, a setkal jsem se s tak profesionální přípravou, jakou jsem do té doby u filmu neviděl. Nachystali mi všechny možné druhy a já jsem si rychle uvědomil, že budu muset kouření trávy na place všem kromě Jirky zakázat. Ostatní si totiž pochopitelně říkali, že když ji kouří Jirka, tak oni můžou taky.

Dařilo se ten zákaz dodržovat?

Celkem jo, ale je pravda, že se tráva na place někdy kouří i normálně. Tlak při natáčení je přece jenom velký a marihuana uvolňuje. Jirka s trávou nicméně pracoval opravdu profesionálně, nebyl to žádný happening. Snažil se hulit s vědeckou přesností, a když to občas přepískl, tak už to nebylo ono.

Co jste dělali, když to přepískl?

Chvilku jsme počkali a dali jsme mu čokoládu.

"V době natáčení Samotářů mi bylo 30 a trávu jsem naposledy kouřil se spolužáky na FAMU, kdy to pro nás bylo jenom takové zpestření, pokud jsme neměli na pivo."
"V době natáčení Samotářů mi bylo 30 a trávu jsem naposledy kouřil se spolužáky na FAMU, kdy to pro nás bylo jenom takové zpestření, pokud jsme neměli na pivo." | Foto: Lukáš Oujeský

V jedné z památných scén Ivan Trojan Jiřího Macháčka a Jitku Schneiderovou ve spánku zapálí a Macháček se pak celý rozradostněný dívá, jak mu po těle běhají plameny. Jak se tenhle absurdní výjev natáčel?

Tuhle scénu Petr Zelenka s Olgou Dabrowskou napsali podle situace, která se skutečně stala. Herci při ní dostali speciální skafandry pod oblečení a radili jsme se i s kaskadéry. Nebylo to vůbec jednoduché a já jsem herce přitom ještě nutil improvizovat, protože jsem byl zvědavý, co se stane, když budou hořet a já neřeknu stop. Byl jsem jenom domluvený s kaskadérem, že na mě kývne, když už budou hořet moc. Herci si to ale nakonec stopli sami, protože najednou někdo z nich řekl, že ho to pálí, tak jsme je zase uhasili.

Legendární je i scéna, kde se Jitka Schneiderová hádá se svou filmovou matkou Hanou Maciuchovou, zatímco si ji na kameru natáčí skupina Japonců, kteří se přišli podívat, jak typická česká rodina večeří. Jak jste na konci 90. let partu Japonců, kteří budou ochotní účinkovat v českém filmu, sehnali?

V médiích se už několikrát probíralo, jestli to ve skutečnosti nebyli Mongolové, a musím přiznat, že to je částečně pravda. Tehdy jsme sebrali Japonce z celé Prahy, pár jich tady bylo a pochopitelně jsme je doplnili i jinými Asijci. Dodnes se mi stává, že přijdu do nějakého japonského obchodu, kde mě osloví nějaký pán s tím, že tam hrál a že to bylo skvělé. Já mám pro asijskou kulturu slabost, Japonsko miluju a Samotáři mi k Japoncům otevřeli bránu. Dodnes z toho žiju a vždycky mi udělá radost, když někde dostanu nějaký sushi bonus.

Devadesátá léta, ve kterých jste se jako filmař poprvé prosadil, dnes mnoho lidí z umělecké branže popisuje jako dobu, kdy se každý, kdo byl talentovaný a cílevědomý, dostal k tomu, co chtěl dělat, protože showbyznys ještě nebyl tak profesionalizovaný. Platilo to i ve filmu?

Rozhodně, 90. léta se z dnešního pohledu zdají jako něco neuvěřitelného. Ať už chtěl člověk proniknout kamkoli, mohl tam jen přijít, vykopnout dveře a říct "jsem tady". Mrzí mě, že tohle dnešní mladou generaci už nepotká. Žili jsme ve státě, kde najednou přestala platit dosavadní pravidla a nová se teprve začínala tvořit. Film je navíc branže, která si v nejednoznačných pravidlech libuje a nevyhovuje jí, když je něco až příliš jasně nalinkované, což platí jak pro uměleckou, tak producentskou stránku věci. Ve filmu je pořád třeba hledat nové cesty a ten, kdo je najde, většinou vyhrává.

V 90. letech tohle platilo ještě víc. Já jsem třeba hned po revoluci točil dokument o dalajlamovi, který se jmenoval Om… Mapoval jsem dalajlamovu první návštěvu v Praze, kam ho pozval Václav Havel. Shánění kamer, mikrofonů a veškerého potřebného materiálu tehdy vypadalo jako naprostý chaos, ale ve finále film působil kompaktně.

Když už zmiňujete svůj dokument o dalajlamovi, proč jste vlastně šel studovat dokumentaristiku a nezkoušel hranou režii nebo kameru, které se věnoval váš tatínek?

Na kameru jsem původně jít chtěl, ale táta mi to pak rozmluvil. Zavolal si mě k sobě do pracovny, kde jsme se o tom asi dvě hodiny bavili a on mi vysvětlil, že sice vždycky chtěl být filmař, ale že na něj kamera spíš tak nějak zbyla. Říkal, že kameraman má tu nevýhodu, že práci nikdy nemá úplně ve svých rukou, protože rozhodující je vždycky režisér. Tím mě nasměroval k režii. Možná i tušil, že kamera je hodně technická profese a já zas takový technický typ nejsem.

Tenkrát jsme společně prověřovali, jaká je na FAMU konstelace, a zjistili jsme, že by mě na režii nevzali. Na dokument se mi obtížným způsobem dostat podařilo a ukázal se být ideální volbou, protože jsme tam probírali spíš základy filmové tvorby jako takové. Důležité byly první tři roky, než přišla revoluce, a pak už jsem se začal věnovat vlastním projektům. Ty dva tři toky na FAMU jsou, myslím, tak akorát, protože potom už přichází spíš taková akademická výchova a je lepší, když místo toho člověk do filmařiny skočí po hlavě a začne točit.

Byl na vás táta pyšný, když jste se postupně dostal k režii, kterou ve skrytu duše toužil dělat on sám?

Táta natáčel tolik filmů, že byl skoro pořád v práci. Že by si ke mně sedl, já bych mu něco svého ukázal a on by mi k tomu něco řekl? Takhle to u nás dřív moc nechodilo. Až v pozdějším věku mi někdy říkal, co jsem udělal blbě a dával mi velmi konkrétní rady, jak ke každé scéně přistupovat a co je v ní důležité. Když jsem ale natočil svůj první film, táta byl zrovna někde v Americe. Pustil jsem ho ve škole profesorům a jeden si mě zavolal ven na chodbu. Vůbec jsem netušil, co se děje, a on říkal: "Hele, zkouška upřímnosti. Nakolik ti s tím filmem pomáhal tvůj táta?" Tehdy jsem si uvědomil, že se ze mě nejspíš opravdu stává filmař, protože když si myslí, že mi s filmem pomáhal táta, který ho přitom nikdy neviděl, tak to musí být asi fakt dobré.

Takže jste od profesora nezáměrně dostal pochvalu…

To byla pravděpodobně největší pochvala, jakou jsem kdy dostal. Když jsem přitom tátu viděl při práci a pak jsem se díval na filmy, které dělal, uvědomoval jsem si, že se s ním nikdy nemůžu měřit. To by bylo stejné, jako bych byl syn Emila Zátopka a chtěl se s ním srovnávat v maratonu, i když bych ho běhal o půl hodiny pomaleji.

David Ondříček (51)

Režisér David Ondříček
  • Syn světově uznávaného kameramana Miroslava Ondříčka na konci 80. let vystudoval dokumentaristiku na FAMU. Po několika dokumentech ale v 90. letech začal režírovat hlavně hrané filmy a později se stal také producentem, když si založil společnost Lucky Man Films.
  • Jeho celovečerním hraným debutem se stal v roce 1996 snímek Šeptej, po kterém v roce 2000 následovali kultovní Samotáři s deseti nominacemi na cenu Český lev. V těch poprvé spolupracoval s Jiřím Macháčkem a Ivanem Trojanem, s nimiž pak napsal scénář ke svému dalšímu filmu Jedna ruka netleská.
  • Nominace na Českého lva za nejlepší film i nejlepší režii proměnil s noirovým thrillerem Ve stínu z roku 2012 a jeho dvoudílná historická minisérie Dukla 61 mu na loňských Českých lvech zase vynesla cenu za nejlepší televizní film. Na srpen příštího roku zatím plánuje premiéru svého nového snímku Zátopek.

To jste udělal hezký oslí můstek ke svému nejnovějšímu filmu Zátopek, který měl jít původně do kin letos v srpnu, ale nakonec jste se rozhodl jeho premiéru o rok odložit. Bál jste se, že by se mu kvůli koronaviru nedostalo dostatečné pozornosti?

Zátopek je film, který je symbolicky i sponzorsky napojený na olympiádu, a navíc jsem ho chtěl i kvůli prodeji do zahraničí promítat na nějakém mezinárodním festivalu. Ve chvíli, kdy se přesunula letní olympiáda v Tokiu, jsem tak neměl pochybnosti, že bude lepší o rok odložit i premiéru Zátopka. Chci, aby film vidělo co nejvíc lidí, a proto se snažím, aby šel do kin v ten pravý čas.

Na Zátopkovi pracujete už 13 let a pro Český rozhlas jste před časem řekl, že máte pocit, jako byste už Emila Zátopka znal osobně. Jaké vlastnosti na něm oceňujete a co naopak vnímáte jako jeho slabiny?

Emil Zátopek je neuvěřitelně složitá osobnost, která navíc žila ve složité, frustrující a pro český národ osudové době. Málokdo si umí představit, jaký byl jeho život. Proto jsem si dal hned na začátku za úkol podívat se na celý příběh z jeho perspektivy. Zaznamenal jsem názor, že je špatné ze Zátopka dělat hrdinu, když v období komunismu selhal. Nic takového ale ve filmu neděláme, hodnocení necháváme na divákovi.

Při přípravách moje první kroky směřovaly do Kopřivnice, kde Zátopek vyrostl. Stál jsem v malé světnici, kde spolu se svými rodiči žil Emil a jeho sedm sourozenců. Pak jsem se díval okolo na to nemalebné maloměsto obklopené fascinující přírodou, podíval jsem se do Zlína, kde Zátopek pracoval v Baťově továrně, a postupně jsem doputoval až do stadionu v Helsinkách, kde jsem viděl, jak Finové pláčou, když o Zátopkovi s dojetím mluví.

Vážil jsem si na něm právě toho, že z té mrňavé místnosti v Kopřivnici došel až na stadion v Helsinkách. Aby člověk urazil takovou cestu, musí v sobě mít obrovskou vůli, houževnatost a zápal pro věc. Taky si myslím, že Emil byl v jádru čestný člověk s velkým smyslem pro spravedlnost. Doba ale byla natolik složitá, že se během ní zapletl do situací, ve kterých neobstál. A tohle byl popravdě motiv, který mě na příběhu zajímal nejvíc.

Jak otevřeně s vámi o svém manželovi mluvila letos zesnulá Dana Zátopková?

Velice otevřeně. Nějakou dobu ale trvalo, než jsem se k ní dostal. Byla totiž dost ostražitá, protože zažila mnoho přešlapů a příkoří a kladla si za úkol chránit Zátopkův odkaz. Při hovorech s ní jsem cítil, že na některá pole není radno vstupovat. Zvláštní bylo, že o tématu manželské nevěry mluvila docela ochotně, ale politickou linku zase příliš otevírat nechtěla.

A jak se jí líbil Václav Neužil, kterého jste do role jejího muže obsadil?

Nejdřív byla strašně nespokojená, že jsem do role Emila Zátopka vůbec obsadil herce. Chtěla totiž, aby ho hrál skutečný atlet, který bude hlavně výborně běhat a ještě k tomu se bude snažit hrát. Pořád mi říkala, že Zátopek měl mimořádná lýtka, a jeho představitel je proto musí mít taky. Když potom moje partnerka Martha Issová šla na oslavu Daniných 97. narozenin, tak jsem Vaškovi Neužilovi z legrace vyfotil lýtka a ona tu fotku Daně ukázala. Dana se na ni chvíli upřeně dívala a nakonec prohlásila: "To by šlo." Tehdy jsem věděl, že už máme relativně vyhráno.

Macháček: Dost věcí z natáčení Samotářů si nepamatuju

Rekvizitáři měli nakázáno, že mi budou vyrábět jointy, kdykoliv si řeknu, já ale nesměl dát nikomu ze štábu zakouřit, vzpomíná herec Jiří Macháček. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 38 minutami

Hongkongský aktivista Jimmy Lai byl obviněn z podvodu

V Hongkongu byl zatčen místní mediální magnát a obhájce demokracie Jimmy Lai. Čelí obvinění z podvodu. Ve čtvrtek se objevil u soudu, kde mu byla odepřena kauce, napsala agentura AP.

Jimmy Lai založil společnost Next Digital, která vydává list Apple Daily. Patřil mezi deset osob zatčených 10. srpna kvůli údajnému porušení zákona o národní bezpečnosti a tajné dohodě s cizí zemí. Později byl třiasedmdesátiletý Lai propuštěn na kauci, ale policie v říjnu provedla razii v jeho kancelářích a odnesla si dokumenty. Ve středu byl Lai a dva manažeři firmy Next Digital obviněni z podvodu, protože prý porušili nájemní podmínky kancelářských prostor Next Digital.

Obvinění z podvodu sice nespadá pod nový zákon o národní bezpečnosti, je však další ukázkou zákroku proti osobám s prodemokratickým smýšlením v bývalé britské kolonii. Ta byla v roce 1997 předána Pekingu s příslibem zachování nezávislého způsobu života ve městě po dobu 50 let.

Zdroj: ČTK
Další zprávy