Přiznávám, že když jsem se doslechl, že debutující režisér Michal Nohejl natočil černou komedii, která se odehrává v době normalizace, měl jsem trochu strach, že to bude průšvih. Nakonec mě ale Okupace příjemně překvapila.
Sám jsem byl překvapený, že vznikl film, na který můžu klidně poslat svoje kámoše do kina. Točili jsme ho jen lehce přes dva týdny, všichni herci byli na scéně skoro pořád spolu a vedli dialog jako v divadle, takže jsem si říkal, že to buď bude v dobrém slova smyslu divné, nebo naopak strašné. Když jsem pak viděl výsledek, měl jsem upřímnou radost, že to není nějaký šedivý film o komouších. Líbí se mi, že vypráví spíš o české nátuře a sovětská okupace je tam jenom v pozadí.
Jak jste si užil natáčení? Celý děj Okupace se odehrává v kulisách maloměstského divadla, ze kterého dýchají 70. a 80. léta, a strávit v něm dva týdny v kuse asi musel být intenzivní zážitek.
To rozhodně. Celé dny jsme natáčeli ve vykrytém interiéru, byli jsme ve tmě a do toho ve filmu všichni pořád hulí, takže byl člověk z toho zakouřeného vzduchu úplně olepený. Žádná ponorka z toho, že jsme byli v několika málo místnostech skoro pořád spolu, se ale nekonala. Spíš jsme se na natáčení všichni cítili jako na škole v přírodě. Bydleli jsme totiž na ubytovně odborného učiliště, kde pokoje vypadaly hodně studentsky a na stěnách tam visely třeba plakáty traktorů nebo starého GTA.
Sám jste ve filmu ztvárnil roli mladého herce, který má díky otcovu angažmá ve straně protekci a pod maskou frajírka je tak trochu srab. Jak se vám hrála asi nejvypjatější scéna, při které vaši postavu šikanuje opilý ruský voják a pak jí dokonce míří pistolí na hlavu, takže se váš prominentní synek rozbrečí?
Hrát takového sraba mě fakt bavilo. Původně jsem měl ve scénáři dokonce napsané, že se má moje postava strachy počůrat, a natočili jsme i jeden záběr, kde jsem se sice nepočůral, ale zase mi tekly soply z nosu. Bylo to tak nechutné, že jsme to do filmu radši nedali. Vypjaté polohy jsou pro mě sice náročnější fyzicky, ale mentálně zase tolik ne. Když si totiž herec ve scénáři o podobných situacích přečte, tak si umí snadno představit, jak by měly vypadat. Mnohem těžší mi naopak přijde nebýt falešný v civilnějších scénách, kdy mám před sebou dlouhý, informačně nabitý dialog. Větší problém mi dělá před kamerou normálně mluvit než brečet.
Takže stačí říct akce a vy se umíte rozbrečet tak, že si u toho ještě posmrkáte obličej?
To zase ne. Většinou se mi to povede na zkoušce, a když už se točí, tak to podělám. Nebo se i zvládnu rozbrečet dvakrát po sobě, ale pak už jsem vyšťavený a nic ze sebe nedostanu. Scénu, kdy se mám rozbrečet před Alexejem Gorbunovem, který v Okupaci hraje ruského vojáka, jsme točili asi šestkrát, a to už člověk fakt nemá z čeho brečet. Maskérka Jana Dopitová mi tím pádem musela dát nějakou mentolovou mastičku, která ale byla nahoře pod vrškem nějaká vyčichlá, takže mi připadalo, že nefunguje a nabral jsem si větší dávku. Omylem jsem si ji rozetřel přímo do oka, a tak jsem na place asi hodinu řval, protože jsem mastičku nemohl z oka dostat pryč.
Kritici v recenzích Okupaci chválí za to, že se konečně objevil film, který se vtipně a zároveň ostře dívá na otázku české zbabělosti tváří v tvář totalitním režimům minulého století. Jak se na věčnou debatu o tom, jestli Češi v každém systému ohnou páteř, díváte vy jako příslušník porevoluční generace?
Přijde mi trochu škoda, jak jsme si zvykli sami sebe shazovat a říkat si, že jsme v minulosti byli zbabělí, protože v české historii najdeme i spoustu hrdinů. Sám mám tendenci být sebekritický a dělat si ze sebe srandu, ale zároveň mě to už občas štve a říkám si, že by nám prospělo, kdybychom si na svém národu taky něčeho vážili.
Na druhou stranu mi připadá super, že vedle 150 historických filmů, kde bylo jasně oddělené dobro a zlo, vznikla i Okupace, která dobu totality zpracovává s takhle cynickým humorem. Baví mě se koukat na film, kde jsou ti hajzlové Češi a ožralý ruský důstojník oproti nim vyznívá skoro jako kladná postava. Dlouho jsem si totiž myslel, že si z těžkých období našich dějin dokáže dělat srandu jenom někdo odjinud. Někdo, kdo to sám neprožil, nebo nemá rodiče, kteří si ještě pamatují, jak těžce se tehdy žilo.
Když jsem si pročítal, jak Okupaci hodnotí uživatelé Československé filmové databáze, narazil jsem hned na několik komentářů, které by se daly shrnout slovy: "Už si nepamatuju, kdy jsem šel naposledy do kina na český film, který by byl takhle dobrý." Předpokládám, že máte mezi svými vrstevníky podobně jako já lidi, kteří na domácí kinematografii už z principu nechodí. Myslíte, že se ten trend může díky filmům, jako je Okupace, obrátit?
České filmy mají podle mě u naší generace mnohem těžší pozici v tom, že musí konkurovat obrovské záplavě obsahu, která se na nás hrne z celého světa. Když si předplácíte HBO a Netflix nebo si filmy a seriály stahujete z internetu, není šance, abyste všechno, co vám někdo doporučí, zkoukli. Máte v zásobě tolik tipů na dobré věci ze zahraničí, že na české filmy už nemáte chuť. Pokud ale chceme, aby se v Česku časem točilo víc dobrých filmů, aby tady bylo dost peněz na to, zkoušet nové věci, měli bychom domácí kinematografii podporovat.
Proto doufám, že se lidé po lockdownu do kin vrátí. Pokud by se totiž kina znova nenastartovala, tak to jako první odnesou artovější filmaři a budou se tady točit jenom komerční trháky, na kterých se vyvaří prachy. Mrzí mě, že zrovna Okupace teď dostává tak málo projekcí. Jak se totiž během koronakrize nakumulovala hromada filmů, co neměly premiéru, distributoři logicky dávají větší prostor těm, na které přijde víc lidí a prodá se víc vstupenek. Nízkorozpočtový alternativní snímek si nedovolí pustit tolikrát, kolikrát bychom chtěli, protože si na sebe potřebují vydělat. Stejně ale doufám, že Okupace nezapadne.
Na role ve svéráznějších projektech máte zatím štěstí. Před Okupací jste si zahrál hlavního hrdinu v seriálu Zrádci, který byl oceňovaný mimo jiné za to, že do vysílání veřejnoprávní televize přinesl témata, jazyk i kulturu mladé generace. Myslíte, že Zrádci byli takovou předzvěstí a že teď televizní tvorby, která osloví mladší, bude přibývat?
Doufám, protože vůbec netuším, na co bych se sám chtěl v televizi koukat, kdyby mi dneska bylo třeba 16 let. Česká televize už dlouho avizuje, že spustí platformu, na které budou filmy a seriály s teenagerovskou tematikou, tak uvidíme, jak to dopadne, protože to tady podle mě dost chybí. Myslím, že když je člověk mladý, je pro něj hodně důležité, aby se mohl najít ve filmech a seriálech, které řeší stejné problémy jako on.
Ve Zrádcích byl podle mě v tomhle ohledu silným motivem moneymake. Viděli jste tam mladé cápky z malého města, kteří chtějí vydělat cash a ukázat, že na to mají, což v době dospívání zajímá snad každého. Nemusí to být ale seriál o dealerech drog, stejně tak se tam může řešit třeba sexualita. V zahraničí se dneska točí čím dál víc kvalitních seriálů, které se puberťáckým tématům věnují a zároveň často mají edukativní přesah. Tak snad se tenhle celosvětový trend rozšíří i k nám.
Když už jste zmínil ty mladé cápky, co chtějí být v balíku, vy jste se v 16 letech ještě jako student gymplu sbalil a odletěl do Singapuru s představou, že si vyděláte modelingem. Co vás přimělo tak brzo vytáhnout paty z domu?
Hlavně jsem chtěl zjistit, co by mě v životě bavilo dělat, protože mě v té době nic moc nebavilo. Nevěděl jsem, co se sebou, a když si mě v Praze vyhlídli lidi z jedné castingové agentury a nabídli mi, že můžu odjet do zahraničí, přišlo mi to lákavé. Jenomže jsem pořádně nevěděl, co dělám. Chodil jsem v Singapuru na různé castingy, od módních přehlídek až po reklamy, někdy jsem práci dostal, jindy ne, ale moc peněz jsem si tím popravdě nevydělal.
Singapur není úplně levný. Jak jste tam finančně přežíval?
Bídně. Agentura, která mě tam poslala, mi sice dávala každý týden asi 80 dolarů kapesného, ale při místních cenách jsem si za to nic moc nekoupil, takže jsem většinou jedl jenom rýži a vajíčka. Jednou večer jsem si našel kámoše buskery z Malajsie, kteří hráli pod mostem, kde byla dobrá akustika. Tak jsme se domluvili, že jim budu dělat druhého vokalistu a do toho budu chrastit zavařovačkou s rýží. Na vystupování v Singapuru muzikanti musí mít licenci, ale tím, že je to město pro boháče, kam jezdí hodně turistů, hází vám tam na ulici do futrálu velké bankovky. S týpky z Malajsie jsem si tím pádem užil dost srandy, a ještě jsem si přivydělal na cigára.
Jak dlouho jste v Singapuru nakonec vydržel?
V Singapuru tři měsíce. Pak jsem strávil asi měsíc v Paříži, chviličku jsem byl v Miláně a nakonec jsem se rád vrátil domů. Dneska už bych něco podobného asi nedal. Řekl bych si, že pokud nemám prachy, tak přece nedává smysl kamkoli odjíždět. V 16 mi ale představa, že si sbalím do báglu nějaká trika a zmizím někam pryč, i když nevím, co tam budu dělat, přišla jako super nápad. Když je člověk mladý, tak klidně udělá takovou praštěnou pakáčovinu.
Po návratu z cesty kolem světa jste se odstěhoval od rodičů, pronajal si byt a maturitu na gymplu jste si už nedodělal. Nebál jste se, že se neuživíte?
Myslím, že když je člověk mladý, tak je mu to trochu buřt. I když jsem neměl peníze, uživil jsem se vždycky. Dlouho jsem dělal za barem, do toho mě vzali na DAMU a pak mi dal práci kámoš, který má úklidovou firmu, takže jsem při škole zametal a vytíral chodby po barácích. Dělal jsem toho hodně a přijde mi, že čím víc zaměstnání člověk zkusí, tím líp. Pro herce to platí obzvlášť. Tím, že v každé profesi proniknete do trochu jiného společenského kruhu, totiž můžete nakoukat, jak se různé typy lidí chovají a snadněji si to pak představíte, když je máte hrát.
Cyril Dobrý (24)
- Syn herce Karla Dobrého a výtvarnice Terezy Hrzánové studoval francouzské gymnázium, ze kterého ale odešel bez maturity. Na DAMU ho přijali pod podmínkou, že si zkoušku dodělá, což nedodržel, takže školu ve třetím ročníku opustil.
- Na jevišti ho diváci mohli vidět ve Švandově divadle ve hře Pohřeb až zítra nebo v Divadle Komedie ve hře Vladař. První velkou roli před kamerou dostal v seriálu Zrádci, letos se objevil v černé komedii Okupace a hraje také ve filmech Poslední závod a Služka, které vstoupí do kin příští rok.
- Vedle herectví si ještě jako teenager krátce vyzkoušel práci v modelingu a při studiu na DAMU si přivydělával za barem nebo úklidem bytových domů. V posledních letech se živí také jako truhlář a svářeč.
Jak na tohle všechno reagovali vaši rodiče? Nedomlouvali vám, abyste žil méně punkově?
No jasně. Vzhledem k tomu, jak to se mnou vypadalo v době, kdy jsem přestal chodit na gympl, jsem ale podle mě dopadl ještě dobře, za což vděčím právě svým rodičům. I když se mi snažili domlouvat, akceptovali, že jsem si chtěl život zařídit po svém. Myslím, že to od nich vyžadovalo velkou statečnost, aby do mě neprudili dál a nechali mě si dělat, co chci, když to vypadalo, že nebudu dělat nic.
Na rozhovor jste dorazil rovnou z dílny. Vedle herectví jste si totiž pár let zpátky začal vydělávat jako truhlář a svářeč. V pubertě vás manuální práce ještě nelákala?
Vůbec. Pamatuju si, jak jsem s tátou mluvil o tom, že se chci vykašlat na gympl, a když mi tehdy řekl, že bych místo toho mohl jít na učňák, ani trochu jsem si to nedokázal představit. Připadalo mi, že rukama pracují jenom lidi, kteří jsou hloupí a nedostali by se na vysokou. Pak mě ale manuální práce naštěstí začala bavit. Pochopil jsem, že dobrých řemeslníků je málo, zatímco vystudovaných manažerů nebo reklamních expertů je tolik, že další už nejsou potřeba.
Co vás přimělo změnit názor a řemeslo zkusit?
Jak jsem ještě při studiu na DAMU dělal za barem, tak mě postupně přestalo bavit, že musím být vzhůru přes noc a trávit spoustu času s ožralými lidmi. Bylo psychicky náročné se v tomhle nočním světě neztratit. Kámoši, kteří dělali různé reklamní akce a happeningy, tehdy občas potřebovali vypomoct s nějakou stavbou, tak jsem do toho šel. Zalíbilo se mi, že to je práce, u které hned vidíte pokrok. Děláte něco, na co se dá fyzicky sáhnout. Je to jenom člověk a hmota, což může být skličující, když vám to zrovna nejde, ale pokud se to povede, tak zase cítíte velké zadostiučinění.
Jak dobře se řemeslo kombinuje s herectvím?
Když můžu hrát, tak samozřejmě hraju a doufám, že bude rolí jenom víc a víc. Zvlášť během koronakrize mě ale truhlařina dost zachránila. Mohl jsem pracovat na stavbách, aniž bych tam jako nováček dělal jenom podržtašku a vozil suť v kolečkách. Mladí herci to navíc s prací mají celkově složité. Jste na DAMU, každý den škole věnujete spoustu energie, pak dostudujete a čekáte, až vám někdo zavolá kvůli roli. To se ale někdy nestane třeba rok, nebo dva. V některých případech to nemusí přijít nikdy. Proto jsem rád, že i když zrovna nenatáčím nebo nezkouším na nějaké představení, tak pořád mám co dělat. Kdybych neměl co dělat, tak se zblázním.
