Bičík na psy a cyklopistole. To byla výbava dávných cyklistů, říká muž, který oživuje stará kola

Bičík na psy a cyklopistole. To byla výbava dávných cyklistů, říká muž, který oživuje stará kola
Díky kolegům z řad cyklistických nadšenců se dostane i ke vzácným modelům. Pracoval třeba na tomto kole z šedesátých let 19. století.
Vysoké kolo, které Štěrba renovoval, sestrojil slavný francouzský vynálezce Ernest Michaux. Ten si připsal také patent na objev nůžek.
Renovace kola, na kterém cyklista Jan Veselý vyhrál jako první Čech Závod míru.
Štěrba přiložil ruku i ke stroji, který dostal cenu za nejlepší design na první mezinárodní výstavě kol. Konala se v roce 1891 v Paříži.
Foto: Tomáš Maca
Tomáš Maca Tomáš Maca
6. 11. 2017 12:35
Vynález jízdního kola letos slaví dvousté narozeniny a historická kola, která odpočívala na půdách pod vrstvami prachu, zažívají v posledních letech celosvětovou renesanci. V Česku stroje ze zašlých časů ve své dílně renovuje Robert Štěrba. Retro je v kurzu, obliba i ceny starých kol rostou, říká v rozhovoru a přibližuje mnoho zajímavostí z cyklistické historie.

Bývalý cyklistický závodník Robert Štěrba se může pochlubit bronzovou medailí ze světového šampionátu v Curychu i pěti zlatými medailemi z mistrovství tehdejšího Československa. Po kariéře reprezentanta dělal mechanika pro pražskou Duklu a pracoval ve vývojové dílně značky Favorit. Jako technik se postupně nadchl také pro dějiny cyklistiky. "Cyklistika byla ve svých počátcích velký módní výstřelek," říká v rozhovoru a vysvětluje, proč mezi lidmi roste obliba starých kol, která si začínají cenit podobně jako automobilové veterány. 

Odkud lidé zapálení do historických kol čerpají informace?

Je to běh na dlouhou trať. První písemné materiály o vzniku kol pochází už ze začátku 20. století, ale nedá se jim moc věřit. Němci, Francouzi a Američani se tehdy začali přetahovat o to, kdo z nich vlastně kolo vynalezl. Badatelé se opírali o neprověřená vyprávění ve stylu jedna paní povídala a nadělali v tom hrozný zmatek.

Až moderní výzkumníci v devadesátých letech 20. století vycházeli ze skutečně úředně potvrzených údajů. Zásadní roli sehrál Keizo Kobayashi, kterého japonská cyklistická federace poslala do Paříže, aby tam studoval historii kola. Kobayashiho jako prvního napadlo podívat se do policejních archivů.

Co v nich našel?

V 19. století byly silnice ve strašném stavu. Kdykoli se na ně někdo vřítil na dřevěném kostitřasu, nadělal velký rámus, což rozzlobilo chodce nebo kočí na povozech, kteří odvážlivce nahlásili strážníkům. Mladí bohatí šlechtici se na kolech chtěli předvádět, dělali jeden průšvih za druhým a o každém incidentu se dochoval záznam.

První cyklisté tedy patřili ke společenské smetánce?

Mít kolo bylo jako vlastnit motorku Harley. Byl to velký módní výstřelek. Když se cyklistika v osmdesátých letech 19. století dostala do Čech, první kluby zakládali právě vysoce postavení továrníci, právníci, lékaři a politici. Ve výbavě kola tehdy nesměl chybět bič na psy a cyklistická pistolka, se kterou se jezdci bránili před lidmi. Když totiž obyčejní smrtelníci pracovali na poli a uviděli elegána v sáčku, jak se prohání na kole, sebrali kámen a vypořádali se s ním po svém.

Kdo nakonec vyhrál spor o prvenství v sestrojení kola?

Němci. Prvnímu jízdnímu kolu se říkalo drezína, protože si patent na jeho vynález připsal Karl Drais. Drezína, kterou smontoval v roce 1817, fungovala jako dnešní dětské odrážedlo. Po roce 1860 v Paříži někdo připevnil ke kolu pedály. Historici ale zatím nevypátrali, koho to napadlo.

Proč měla první vlna pedálových strojů přední kolo tak vysoké?

Jedno otočení pedálů znamenalo jedno otočení kola, takže čím bylo kolo větší, tím delší vzdálenost cyklista ujel. Mělo to ale několik háčků. Na kolo se špatně nastupovalo a jezdci neustále hrozilo, že přepadne dopředu. Proto si na vysoká kola troufli jen vysportovaní muži.

V zájmu bezpečnosti mechaniky záhy napadlo natáhnout řetězem převod na zadní kolo, díky čemuž se vyvinuly takzvané bezpečníky. Ty se kolem roku 1890 ještě zdokonalily s vynálezem pneumatiky, která přinesla odpružení. Dnešní podobu kola dostala o deset let později. Od té doby se skládají z jedenácti trubek, což se až do současnosti prakticky nezměnilo.

Kdy se kola rozšířila mezi nižší společenské vrstvy?

Levným dopravním prostředkem se kolo stalo po roce 1890. Dělníci chodili do práce pěšky a cesta do továrny jim dlouho trvala. Kola nabízela obrovskou úsporu jejich času a energie, takže je pro své zaměstnance vláda i podnikatelé hromadně nakupovali. Výrobci kol dostávali zakázky pro poštu, pro armádu, pro policii i pro dodavatele zboží.

Vy dnes historická kola renovujete. Na co při práci musíte klást důraz?

Za posledních deset let se pohled na obnovu starých kol hodně změnil. V mnoha odvětvích vidíme nebývalou popularitu retro stylu. Veřejnost si uvědomuje, že staré věci už nepřibývají. Sice je můžeme uměle vytvořit, ale nedýchá z nich původní autenticita. Současným trendem při restaurování kol je proto nic nenatírat a neniklovat, zachovat maximálně originální podobu.

Stejně jako archeologové vytahují z hlíny nesourodé kousky a skládají z nich vázy, tak i my, průmysloví archeologové, dáváme z na první pohled zničených částí znova dohromady krásné modely. Teď třeba dokončujeme zakázku pro muzeum v Jindřichově Hradci, kde na sto let starém kole odstraňujeme novější úpravy, které ho narušily. Pak materiál zakonzervujeme, aby se z něj nevytratil duch doby. V českých muzeích lze vidět kola, která se řadí třeba do třicítky nejzajímavějších exemplářů na světě.

Kdo má kromě muzeí o historická kola zájem?

Ryzích sběratelů, kteří by si doma tvořili soukromou kolekci, zase tolik není, i když i takoví se najdou. Obrací se na nás lidé, kteří se nevyznají v technice, ale chtějí po nás renovovat věci, k nimž mají osobní vztah. Třeba kolo po dědečkovi. Jiní zákazníci zase potřebují staré kolo dostat do pojízdného stavu, aby se na něm mohli svézt. Dokonce značka Favorit, která jednu dobu platila za mizerného výrobce, dnes zažívá reinkarnaci. Zákazníci na ni s nostalgií vzpomínají, vracejí se k ní a pořádají srazy favoritářů.

Příznivců historických kol tedy v současnosti přibývá?

Historická kola celosvětově zažívají obrovský boom. Starožitníci, sběratelé a vetešníci po celém světě sledují rostoucí oblibu historických kol a říkají si, že by ty zapomenuté kousky ještě mohli znova vytáhnout. Ve Francii se dokonce na šlechtických zámečcích objevují kola, na kterých se elita jednou vyfotila a pak je zase schovala do stodoly, kde je desítky let nikdo nehledal. Francouzský patentový úřad v poslední době zveřejňuje dokumenty, ve kterých nadšenci mohou pátrat.

Jakým způsobem se u historických modelů určuje cena?

Protože kola nemají registrační známky ani technické průkazy, není snadné historii konkrétního modelu dohledat a podle toho jeho cenu posoudit. Vzácnost se hodnotí podle značky, podle příběhu jeho vlastníka, případně podle částky, kterou kupující nabízejí na aukcích. Sumy se většinou pohybují v řádech desítek tisíc korun.

Dostal se nějaký unikát také do vaší dílny?

Sám jsem renovoval kolo od francouzského vynálezce jménem Michaux. Přivedli mě k němu kolegové na konferenci, která se posledních sedmadvacet let koná v různých světových městech. Schází se na ní desítky historiků, sběratelů a techniků, kteří ostatním přednášejí výsledky své práce.

Ernest Michaux představuje v oboru takový pojem jako třeba Bell v dějinách telekomunikace a má na kontě třeba i patent na nůžky. Produkce jeho firmy je dobře zmapovaná a spadá do šedesátých let 19. století. Michaux vyrobil první desítku pedálových kol, která je dnes rozesetá po celém světě, a s jedním z nich jsem měl šanci se detailně seznámit. Po technické stránce zůstalo kolo tak dokonalé, že jsem se na něm mohl dokonce projet.

 

Právě se děje

Další zprávy