reklama
 
 

České cyklistice bych přál návrat Závodu míru, říká legendární hlasatel Jindřich Pulman

22. 5. 2017 10:35
Jeho jméno musí znát každý, kdo někdy zavítal na nějakou velkou cyklistickou událost v Česku. Jindřich Pulman (70) je hlasatelskou legendou české cyklistiky. K mikrofonu se dostal už ve dvaceti, zvládl na špičkové úrovni moderovat mistrovství světa na silnici i na dráze, Závody míru, cyklokrosy… "České cyklistice bych přál návrat Závodu míru," říká v rozhovoru s několikanásobným mistrem republiky Luborem Tesařem.

Jak ses vlastně dostal k cyklistice?

Bydlet na Letné, nedaleko Sparty, místa v té době pravidelných dojezdů cyklistického Závodu Míru, to se nemohlo obejít bez prvého poznání cyklistiky. Navíc nedaleká Letenská pláň, to byla šance pilovat techniku pro cyklokros, který si tehdy začal říkat o pozornost.

Jak známo, všechny klukovské důležitosti se rodí v partě. Nejinak tomu bylo i v mém případě. Po letitém působení v Sokole následovalo vymetání oddílů házené, stolního tenisu, ale třeba i boxu.

Odtud nás"vykázal" dvěma stínovými údery olympijský vítěz Julius Torma  - odhalujíce náš "talent". Zamířili jsme tedy posléze do stařičkého domečku u atletické dráhy bubenečské sokolovny, kde měli klubovnu cyklisté Spartaku Praha Sokolovo - s výraznými osobnostmi Polákem, Doubkem, Horou a ještě mladšími závodníky Seidlem či Hanzalíkem.

Předsedajícími pány tu byli Karel Tocl, Ladislav Císař, Beno Schmid, ale i Josef Konárek, Emil Vocetka a především Jaroslav Kolínsky! Mojí cestovní Esce z r. 1934 se nikdo ani nepodivoval. Registrován jsem byl od začátku roku 1961 již s novým favoritem, na který jsem si vydělal na předešlých žních…

A jaký je tvůj nejsilnější cyklistický zážitek?

Když vzpomenu mé šestileté závodění, tak nejsilnější pocitový zážitek je spojen s mým čtvrtým místem v kategorii juniorů při Velké ceně Favoritu Rokycany 1963. Pro nejlepší byl připraven slavnostně prostřený samoobslužný stůl plný nového cyklistického materiálu! Z tehdy nedostatkového zboží oči přecházely! Vybral jsem si komplet obsahující řidítka s brzdami, ale především gumovými bandážemi brzdových pák. Tu přehršli ve slunci se třpytícího materiálu vidím dodnes!

Z komentátorského období bylo největším zážitkem pochopitelně Mistrovství světa 1981 v Praze a v Brně a následná MS, ME a světové poháry v cyklokrosu.

A tvoje největší vítězství?

Tahle otázka asi patří opravdovým závoďákům. Ale jak už jsem vzpomněl, za Spartu jsem jezdil šest let a utrpěl jsem pouze jedno prvenství. Bylo to na časovce družstev Zbraslav - Štěchovice - Zbraslav. Stalo se tak snad i proto, že v týmu jel Retych (prvý z členů RH Plzeň J. Kubra 1965), nebo pozdější trenér mistra světa Martina Pence - Šimeček. Zapomenout nechci ani na Antonína Kůrku.                 

Jinak se mi relativně dařilo v cyklokrosu - s účastí na Mistrovství republiky 1964 v Přelouči. Moc rád jsem závodil na dráze ve Strašnicích, obdivujíce Paťáka, Kuliho, Krůpu a další démony té doby. Především jsem však všemu pozorně naslouchal! Nebojím se říci, že to byl základ mých pozdějších, povídačských -  snad i úspěchů…

A nejhorší zážitek spojený s kolem?

Jako každý cyklista jsem několikrát "lehl". Po pádu na Velké ceně Spolany Neratovice mne v ošetřovně stadionu lékař okamžitě obsloužil tetanovkou! Chyba, byl jsem preventivně očkován - a ještě než mne kamarádi po ose, dostrkali domů, projevily se prvé nepříjemné reakce "sérové nemoci". Po několika - řekl bych až nebezpečných - dnech jsem se však opět mohl vrátit ke kolu!

A ještě jeden pro mne nepříjemný zdravotnický zážitek: Při odvodové vojenské prohlídce mi našli poslechový nález na srdci. Následovala série vyšetření, testů a katetrizací se závěrem "MODRÁ"!

To byl definitivní konec případných šancí jezdit na vojně za Duklu Louny. Pro mne jakoby se zhroutil svět! Ve Spartě však přišla šance - práce asistenta trenéra, maséra rozhodčího a posléze i hlasatele.

Kdo je pro tebe největší cyklistická osobnost?

Ve všech těchto činnostech jsem měl možnost poznat spoustu zajímavých lidí. Do posledních let jeho 96ti letého života jsem rád navštěvoval Miloslava Loose, který byl studnicí moudrosti.

Hodně jsem poslouchal Honzu Veselého a často jsem s ním hovořil. Smáli a povídali jsme i se Smoldou (Jan Smolík) a Toleďákem (Pavel Doležel),

Hltal jsem slova Mirka Černohlávka, Franty Jursy a i mnoha dalších. Z mladších se dobře klábosilo s Karlem Vávrou, Zdeňkem Dohnalem a plejádou ostatních. Těm mladším vůbec nevadilo, že jsem je na kole honil vlastně celý život většinou před sebou…

Silou osobnosti mě přitahoval Pavel Vršecký a intelektem zase náš historicky největší cyklistický diplomat - profesor Miroslav Slavík, který mi před mnoha lety nabídl tykání. Hodně mě bavilo, když mě "k sobě pustil" Jaroslav Cihlář, byly to s ním neopakovatelné chvíle povídání na Vinohradské 44.

Přizval mne posléze k přípravám oslav padesáti let pražské dráhy v roce 1991. Jen tak na okraj -  jeho knížka " Závodní cyklistika" z roku 1952 se nejen pro mne stala skutečnou Biblí!

A máš nějakou vlastní cyklistickou historku, kterou rád vyprávíš?

Těšily mne pozvánky moderovat nejrůznější cyklistické události či oslavy. K 75. narozeninám Jaroslava Cihláře jsem s využitím dobových materiálů připravil svoji nahrávku jeho prvenství na Akademickém Mistrovství světa v BERLÍNĚ 1952. Vše jsem okomentoval imitací hlasu tehdejších týdeníků.

Hosté byli nadšení stejně jako oslavenec. "Jak jsi to dokázal vyhledat?" Panu Cihlářovi jsem to prozradil: " U nás doma v kuchyni - manželka tenkrát několikrát přišla, při imitaci mého hlasu kontrolovat - jestli mi "nešiblo!" A ono ne!

A bral jsem to jako osobní poctu, když jsem byl pověřen cyklisty a jeho rodinou promluvit v roce 2014 nad jeho rakví.

Co bys přál české cyklistice?

Možná se mnozí podiví, ale Závod míru! Takový, jaký jsem ho vnímal od začátku až do jeho konce! S tisícovkami diváků, "zuřivými rozhlasovými reportéry" -  vnímajíce jenom to skutečné sportovní hrdinství samotných aktérů (a ne nechutné politické tlaky minulosti či dneška)!

Asi to zní naivně, ale mne ovlivnil i absolutní literární balast sepsaný o Závodě míru Mirko Paškem  - "Start a cíl!" Tohle přiznání sedmdesátiletého sbevědomě působícího chlapíka možná překvapí - ale jsou věci, které s sebou neseš celý život.

Čím se teď bavíš?

Jak již bylo výše vzpomenuto, zase až tak mnoho kilometrů do životního cíle nezbývá. Snad i proto si člověk uvědomí, o co možná sportem obral rodinu. Snad ještě není úplně pozdě a něco se dá napravit.

Již relativně dlouhé období se s jedním kolegou věnuji sepisování historie jedné části naší cyklistiky. Snad vynaložené úsilí nebude zbytečné.

A docela na závěr - ještě jeden úkol bych chtěl sám sobě splnit. V lednu 2018 by se mi mohlo podařit komentovat již 40. Mistrovství České republiky v cyklokrosu. A to se ještě u nás nikomu nepodařilo! Přijďte si poslechnout, třeba mi ještě bude rozumět.

autor: Lubor Tesař | 22. 5. 2017 10:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama