Cukrárnu jim znárodnili, přesto se nevzdali. Dodnes tu pečou prvorepublikový zázrak

Daškova cukrárna přežila válku, znárodnění i provoz pod hlavičkou Pramene, aby se po sametové revoluci dostala zpět do rukou rodiny Daškových.

Z cukrářské prodejničky, kterou stát rodině sebral, se díky úsilí dvou generací potomků cukráře Daška stalo místo, kam se babičky vracejí kupovat svým vnukům stejné ořechové trubičky, na které tam ony chodily jako malé holčičky.

Naplněná očekávání

Když vejdete do Daškovy cukrárny na chlumeckém Klicperově náměstí, máte pocit, že jste se přenesli v čase. Ve vitríně leží rakvičky se šlehačkou, rolády, věnečky – přesně to, co si člověk pamatuje z dětství. A vedle nich panna cotta i moderní dorty, aby si na své přišla i mladší generace.

Související

17 fotografiíProhlédnout si 17 fotografií

Před rokem chtěli pekárnu zavřít, tchyně to ale nedovolila. Dnes sem o víkendech proudí zástupy lidí

Marie Dašková si den, kdy její rodina znovu otevřela, pamatuje přesně. „Bylo to osmého dubna a stála tady dlouhá fronta lidí,“ vzpomíná na rok 1992. Lidé přišli s jedinou otázkou v hlavě: budou mít to samé cukroví jako kdysi jejich tatínek?

„Řeknu vám, že to byla velká výzva. Měli jsme starost, abychom taťkovu pověst nezkazili,“ přiznává Marie Dašková s trochu roztřeseným hlasem.

Zobrazit
24 fotografií

Jak už asi tušíte, všechno dobře dopadlo – jinak by cukrárna letos neslavila 34 let od znovuotevření. „Když se tady dneska staví devadesátiletej člověk a řekne, že si tatínka ještě pamatuje, tak vám je hezky u srdce,“ říká paní Marie.

Jak to s jejím tatínkem ale tehdy všechno bylo?

Dějiny 20. století v jedné cukrárně

Historie cukrárny v domě číslo 58 sahá do roku 1897, kdy ho koupil cukrář Líbal. Od roku 1912 dům patří rodině Fibigerů a Mariin tatínek Josef Dašek cukrárnu převzal v roce 1932.

Překonal ekonomickou krizi, nástup nacismu i druhou světovou válku – až přišel osudný rok 1953. „Znárodnili mu to a znárodnili i barák Fibigerových,“ vypráví Marie. Rodina přišla o veškeré vybavení krámu i pekárny, výrobna se zrušila a cukroví se jen dováželo.

Když Fibigerovým vrátili po revoluci v restituci dům, rovnou zašli za rodinou někdejšího cukrářského nájemníka, zda by nechtěla cukrárnu obnovit.

„Můj bratr, ten nejstarší, byl vyučený cukrář, tak jsme řekli, že jo,“ vysvětluje Marie, jak se do cukrárny roku 1992 vrátili tři sourozenci – Josef, Marie a Mirek.

Vitrína plná vzpomínek

Vlajkovou lodí zůstaly oříškové trubičky plněné šlehačkou, které dělával Josef Dašek už před válkou. Klasika se tu drží dodnes: kremrole, větrníky, věnečky, indiáni, rolády. K nim dorty s názvy, které dnes leckde vymizely – harlekýn, pařížský nebo kubánský.

Prý je škoda, že jsme přijeli zrovna v tak horkém počasí, protože to mají nabídku omezenější, ale já musím dodat, že i tak jsem tu objevila poklad, který se dnes moc nevidí: šodó chlebíček, klasiku prvorepublikových cukráren.

„I rakvičky děláme postaru, na ty k nám hodně lidí jezdí i ze vzdálených měst,“ říká s úsměvem paní Marie.

Dokud voní ořechové trubičky

Nejtěžší zkouška ale přišla v roce 2020, když během sedmi týdnů zemřeli oba Mariini bratři. „Jeden byl cukrář, druhý sportovec, který projel na běžkách jako amatér dvacet států a přivezl kupu medailí,“ vzpomíná na ně tiše.

Zákazníci se prý tehdy báli, že cukrárna zase skončí. „Ale díky dceři a zaměstnancům jedeme dál,“ zdůrazňuje Marie. „No a já jsem si díky strýci tomu dodělala výuční list v oboru cukrářství. Tuhle práci nemůžete dělat bez lásky,“ říká Martina, která se dnes stará hlavně o provozní záležitosti.

„Tahle práce je dřina, jen si vezměte, kolikrát ten zákusek musíte vzít do ruky, než je hotový,“ přiznává Martina. „Ale když vás pak někdo pochválí nebo napíše hezkou recenzi, tak to vás úplně nabije energií a elánem,“ shrnuje, proč je nakonec ráda, že v cukrárně zakotvila.

Obě ženy zdůrazňují, jak důležití jsou v jejich příběhu nejen zaměstnanci, ale také majitelé domu, bratři Fibigerovi. Jeden z nich, třiaosmdesátiletý Jan, sem chodí každý den. „Říkává: Víš, Maruško, mě ta cukrárna drží. Že sem můžu jít a vzpomínat i na mládí,“ vypráví Marie o muži, který u zdejších vitrín taky prožil kus života – i když jako zákazník.

Související

19 fotografiíProhlédnout si 19 fotografií

Koupili rozpadlý dům a začali péct. Příběh hospůdky U Lasíků, kde voní máslo a poctivé řemeslo

Ačkoliv je prý podnikání čím dál náročnější, obě dvě si moc přejí, aby cukrárna vydržela v provozu i dál. A tak tenhle obchod s růžovým vývěsním štítem naproti kostelu zůstává styčným bodem města, kam se vyplatí si zajet. Protože až ty trubičky ochutnáte, budete chtít minimálně další tři.

Zdroj: autorský článek, cukrarnadasek.cz