Daškova cukrárna v Chlumci nad Cidlinou je pro místní obyvatele nedílnou součástí jejich města: cukrářské řemeslo se tu provozuje už víc než sto let a její příběh dokonale ilustruje české dějiny 20. století. Jak se podnik z prodejny Pramen stal znovu vyhlášenou cukrárnou, do které se pro šodó chlebíčky jezdí i z Prahy?
Daškova cukrárna přežila válku, znárodnění i provoz pod hlavičkou Pramene, aby se po sametové revoluci dostala zpět do rukou rodiny Daškových.
Z cukrářské prodejničky, kterou stát rodině sebral, se díky úsilí dvou generací potomků cukráře Daška stalo místo, kam se babičky vracejí kupovat svým vnukům stejné ořechové trubičky, na které tam ony chodily jako malé holčičky.
Naplněná očekávání
Když vejdete do Daškovy cukrárny na chlumeckém Klicperově náměstí, máte pocit, že jste se přenesli v čase. Ve vitríně leží rakvičky se šlehačkou, rolády, věnečky – přesně to, co si člověk pamatuje z dětství. A vedle nich panna cotta i moderní dorty, aby si na své přišla i mladší generace.
Marie Dašková si den, kdy její rodina znovu otevřela, pamatuje přesně. „Bylo to osmého dubna a stála tady dlouhá fronta lidí,“ vzpomíná na rok 1992. Lidé přišli s jedinou otázkou v hlavě: budou mít to samé cukroví jako kdysi jejich tatínek?
„Řeknu vám, že to byla velká výzva. Měli jsme starost, abychom taťkovu pověst nezkazili,“ přiznává Marie Dašková s trochu roztřeseným hlasem.
Jak už asi tušíte, všechno dobře dopadlo – jinak by cukrárna letos neslavila 34 let od znovuotevření. „Když se tady dneska staví devadesátiletej člověk a řekne, že si tatínka ještě pamatuje, tak vám je hezky u srdce,“ říká paní Marie.
Jak to s jejím tatínkem ale tehdy všechno bylo?
Dějiny 20. století v jedné cukrárně
Historie cukrárny v domě číslo 58 sahá do roku 1897, kdy ho koupil cukrář Líbal. Od roku 1912 dům patří rodině Fibigerů a Mariin tatínek Josef Dašek cukrárnu převzal v roce 1932.
Překonal ekonomickou krizi, nástup nacismu i druhou světovou válku – až přišel osudný rok 1953. „Znárodnili mu to a znárodnili i barák Fibigerových,“ vypráví Marie. Rodina přišla o veškeré vybavení krámu i pekárny, výrobna se zrušila a cukroví se jen dováželo.
Když Fibigerovým vrátili po revoluci v restituci dům, rovnou zašli za rodinou někdejšího cukrářského nájemníka, zda by nechtěla cukrárnu obnovit.
„Můj bratr, ten nejstarší, byl vyučený cukrář, tak jsme řekli, že jo,“ vysvětluje Marie, jak se do cukrárny roku 1992 vrátili tři sourozenci – Josef, Marie a Mirek.
Vitrína plná vzpomínek
Vlajkovou lodí zůstaly oříškové trubičky plněné šlehačkou, které dělával Josef Dašek už před válkou. Klasika se tu drží dodnes: kremrole, větrníky, věnečky, indiáni, rolády. K nim dorty s názvy, které dnes leckde vymizely – harlekýn, pařížský nebo kubánský.
Prý je škoda, že jsme přijeli zrovna v tak horkém počasí, protože to mají nabídku omezenější, ale já musím dodat, že i tak jsem tu objevila poklad, který se dnes moc nevidí: šodó chlebíček, klasiku prvorepublikových cukráren.
„I rakvičky děláme postaru, na ty k nám hodně lidí jezdí i ze vzdálených měst,“ říká s úsměvem paní Marie.
Dokud voní ořechové trubičky
Nejtěžší zkouška ale přišla v roce 2020, když během sedmi týdnů zemřeli oba Mariini bratři. „Jeden byl cukrář, druhý sportovec, který projel na běžkách jako amatér dvacet států a přivezl kupu medailí,“ vzpomíná na ně tiše.
Zákazníci se prý tehdy báli, že cukrárna zase skončí. „Ale díky dceři a zaměstnancům jedeme dál,“ zdůrazňuje Marie. „No a já jsem si díky strýci tomu dodělala výuční list v oboru cukrářství. Tuhle práci nemůžete dělat bez lásky,“ říká Martina, která se dnes stará hlavně o provozní záležitosti.
„Tahle práce je dřina, jen si vezměte, kolikrát ten zákusek musíte vzít do ruky, než je hotový,“ přiznává Martina. „Ale když vás pak někdo pochválí nebo napíše hezkou recenzi, tak to vás úplně nabije energií a elánem,“ shrnuje, proč je nakonec ráda, že v cukrárně zakotvila.
Obě ženy zdůrazňují, jak důležití jsou v jejich příběhu nejen zaměstnanci, ale také majitelé domu, bratři Fibigerovi. Jeden z nich, třiaosmdesátiletý Jan, sem chodí každý den. „Říkává: Víš, Maruško, mě ta cukrárna drží. Že sem můžu jít a vzpomínat i na mládí,“ vypráví Marie o muži, který u zdejších vitrín taky prožil kus života – i když jako zákazník.
Ačkoliv je prý podnikání čím dál náročnější, obě dvě si moc přejí, aby cukrárna vydržela v provozu i dál. A tak tenhle obchod s růžovým vývěsním štítem naproti kostelu zůstává styčným bodem města, kam se vyplatí si zajet. Protože až ty trubičky ochutnáte, budete chtít minimálně další tři.
Zdroj: autorský článek, cukrarnadasek.cz
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
Chcete být rentiérem ještě před důchodem? Správný odchod může ušetřit statisíce
Co když už člověk nechce nebo nemůže pracovat, ale do řádného důchodu mu ještě několik let zbývá? Může být unavený, nemocný nebo jednoduše nemůže najít práci, která by mu dávala smysl. Mnozí v takové situaci sáhnou po předčasném důchodu a trvale si zkrátí penzi. Existuje přitom jiná možnost, kterou zatím využívá poměrně málo lidí: předdůchod.
Ještě větší debakl, než se čekalo. Začíná Babiš ztrácet půdu pod nohama?
Katastrofa pro hnutí ANO. Do letošních senátních voleb vstupovalo hnutí ANO s obhajobou jednoho senátorského křesla. Premiér Andrej Babiš před volbami avizoval, že má ambici změnit poměry v horní komoře. To se ale nepodařilo, ANO nezískalo žádný mandát, navíc o své jediné obhajované křeslo přišlo. Další zajímavé momenty voleb ve videu výše.
Bleskový zásah nad Černým mořem: Rumunské stíhačky sestřelily dva drony
Dva stroje F-16 rumunského letectva dnes v Černém moři nad výsostnými vodami země sestřelily krátce po sobě dva bezpilotní letouny, uvedlo tamní ministerstvo obrany na webu. O původu dronů se úřady zatím nezmínily.
Nechci ho ani vidět, zuřil Trpišovský po excesu Chorého. Parťáka odepsal i Holeš
Trenér fotbalistů Slavie Jindřich Trpišovský je zdrcený z chování útočníka Tomáše Chorého, který za vztyčený prostředníček směrem k rozhodčímu dostal v ligovém utkání s Hradcem Králové (0:0) již čtvrtou červenou kartu za poslední dvě sezony.