Cristovao: Přál jsem si být jako Jackson. Mojí holce táta zakázal randit s černochem

Tomáš Maca Tomáš Maca
3. 7. 2022 17:05
Loni Ben Cristovao překvapil deskou šmrncnutou rockem, na novém albu Protenkontrast se znovu pouští do rapu. I za cenu neúspěchu pořád zkouší nové věci, a to nejen v hudbě. Před dvěma lety si s kamarády otevřel veganskou pivnici, která navzdory pandemii funguje doteď. V rozhovoru popisuje, proč by si připadal jako pokrytec, kdyby jedl maso, i proč úplně chápe účastníky protestů Black Lives Matter.
"Pokud se na vás někdo vrhne kvůli barvě pleti, bývá ten člověk často jenom smutný a frustrovaný. Chce, aby všichni zapadali, takže žárlí na každého, kdo nějak vyčnívá," myslí si Ben Cristovao.
"Pokud se na vás někdo vrhne kvůli barvě pleti, bývá ten člověk často jenom smutný a frustrovaný. Chce, aby všichni zapadali, takže žárlí na každého, kdo nějak vyčnívá," myslí si Ben Cristovao. | Foto: Jakub Plíhal

Sešli jsme se v podniku Výčep Kabelovna, který jste se dvěma společníky otevřel v pražských Holešovicích zrovna ve chvíli, kdy Česko zasáhla první vlna koronaviru. Jak jste ho během pandemie zvládli udržet při životě?

Otvíračku jsme plánovali na 14. března 2020, jenže jsme trefili den, kdy se restaurace zavíraly. Peníze, které jsme do hospody investovali, což byly skoro všechny naše úspory, se nám tím pádem nemohly vrátit a do toho přišly ještě relativně tvrdé podmínky od pronajímatele prostorů. Naštěstí vláda po nějaké době povolila aspoň výdejní okýnka, což nám hrálo do karet. Jak název našeho podniku napovídá, byla v něm kdysi kabelovna a tam, kde dneska vidíte bar, bývala vrátnice s okýnkem, u kterého si zaměstnanci vždycky odcvaknuli příchod a odchod. Tak jsme ho využili a začali jsme si postupně budovat komunitu štamgastů, kteří k nám chodí dodnes. Zamilovali se hlavně do naší vlajkové lodi, což je pivo z minipivovaru Šedivák. Na začátku to byl ale samozřejmě boj.

Pokud se nepletu, bylo během pandemie nějakou dobu zakázané i pivo na stojáka.

Je to tak, pít se mohlo jenom doma. Lidé k nám chodili buď s vlastní lahví, nebo jsme jim nějakou dali a odnášeli si pivo s sebou.

Výčep ovšem kromě řemeslných piv nabízí taky veganské jídlo. Přiznám se, že si nedovedu představit, jak si postarší pivaři pochutnávají na párku z tofu.

To je na tom právě nejkrásnější. V odpoledních a večerních hodinách k nám díky příjemné atmosféře chodí i štamgasti, které by tady člověk nečekal. Jsou mezi nimi pochopitelně starší pardálové, kteří už si do života nic nového pouštět nechtějí. Najde se ale spousta lidí, kteří se naše veganská jídla vyzkoušet nebojí a rádi se nechají příjemně překvapit.

Snažíte se hostům vysvětlovat, proč by měli dát veganskému jídlu šanci?

Dělám to čím dál míň. Často se stává, že když si dají pivko, dostanou hlad a začnou být sami zvědaví, co máme na jídelním lístku. A když už chci někoho přesvědčit, aby nějaké veganské jídlo zkusil, dělám to nenásilnou formou. Objednám na sebe něco, co by lidem podle mě mohlo chutnat, a dám jim to zadarmo. Tohle z mojí zkušenosti funguje mnohem líp, než kdybyste je do něčeho nutili.

Sám jste na rostlinnou stravu z etických a ekologických důvodů přešel už před několika lety. Věříte, že maso v budoucnu z vlastní vůle přestane jíst tolik lidí, aby to přispělo k řešení klimatické krize?

Nemyslím si, že budou lidé ochotní se masa nebo čehokoli jiného sami vzdát. Takhle to nikdy nefungovalo. Jakékoli radikální společenské změny vždycky musely přijít shora - od těch, kteří jsou u kormidla a mají k dispozici vědecké studie o tom, co se kolem nás děje. Výzkumy v současnosti mluví jasně - ukazují, že stravování založené na živočišném průmyslu je vedle dopravy tím hlavním, co naši planetu zabíjí, a pokud na ní budeme chtít dál žít, musíme ho omezit. Politici to vědí, jenom bohužel čelí obrovskému lobby ze strany potravinářských gigantů. Některé velké firmy se už ale pomalu přeorientovávají ze živočišné stravy na stravu rostlinnou, což jenom potvrzuje, že jde o nevyhnutelný proces.

Země má skoro osm miliard obyvatel a není udržitelné, aby všichni jedli každý den maso. Metan z průmyslového chovu hospodářských zvířat má na zvětšování ozonové díry totiž zdaleka nejhorší dopad. O tom nemá smysl diskutovat, to je pravda, kterou podle mě stojí za to šířit, ať už má moje slovo v kontextu mezinárodní debaty o klimatických změnách jakkoli nepatrný vliv. Nemyslím si, že spasím svět, jenom jsem si problému díky tomu, že jsem ve správnou chvíli potkal správného člověka, všiml dřív, tak chci jít příkladem a ukazovat svoji cestu ostatním.

Jak jste v sobě našel tak silnou motivaci, abyste začal jíst jenom rostlinnou stravu? Sám si klidně dám několikrát do týdne veganské jídlo, ale občas přece jenom dostanu chuť na maso a neumím si ho odepřít.

Už jste někdy zabil nějaké zvíře?

Ne, nedokázal bych ani stáhnout králíka z kůže, jak jsem to v dětství vídal dělat svoji babičku. Králíka na smetaně jsem pak přitom s chutí snědl.

A to je právě ten paradox. Já jsem byl před šesti lety konfrontovaný s realitou. Seznámil jsem se s kamarádem, který mě společně se svou rodinou půl roku zasvěcoval do rostlinného stravování, vařil mi veganská jídla a do toho se mnou trénoval brazilské jiu-jitsu. Na konci téhle cesty jsem dostal za úkol zabít si vlastníma rukama kuře s tím, že pokud to zvládnu, můžu si ho pak sníst. Když jsem ho držel a cítil jsem, jak mu strachy buší srdce, jak nechce umřít, nebyl jsem toho schopný. Tehdy jsem si uvědomil, že kdybych maso dál jedl, žil bych ve lži. Nechával bych jiné lidi, aby zvířata zabíjeli za mě, a sám bych od toho odvracel oči, což by mě hryzalo ve svědomí, nepřipadal bych si fér. Pořád bych myslel na to, že kuřata musí žít několik měsíců v kleci, ve stísněném prostoru jeden krát jeden metr, než je někdo brutálně zabije, a to jenom proto, abych si udělal na pár minut radost.

"Skutečným vítězem je ten, kdo se nebojí dělat věci, které sice nejsou hit na první dobrou, ale jsou v něčem revoluční, nebo nadčasové," vyzdvihuje Cristovao.
"Skutečným vítězem je ten, kdo se nebojí dělat věci, které sice nejsou hit na první dobrou, ale jsou v něčem revoluční, nebo nadčasové," vyzdvihuje Cristovao. | Foto: Jakub Plíhal

Přejděme k vaší nové desce. Jmenuje se Protenkontrast a na jejím přebalu pózujete jednak jako klaďas s kytičkami a modrou oblohou, ale zároveň jako záporák s ďábelským vyplazeným jazykem. To máte takhle rozpolcenou osobnost?

Tvůrčí proces aspoň z mojí zkušenosti vyžaduje, aby umělec občas pronikal do lehce dekadentních stavů. Proto jsem chtěl, aby lidé věděli, že nejsem jenom ten věčně usměvavý člověk, který má vždycky dobrou náladu, ale že zažívám taky spoustu nocí bez jakéhokoli spánku, během nichž poletuju na hranici vlastních možností.

Tyhle dva póly se odrážejí i v hudbě. Na albu máte jak chlapácké rapy o nočním životě a svojí crew, tak melancholické skladby, v nichž ukazujete svou citlivější stránku, což je směr, který je v rapovém žánru poslední roky slyšet stále víc. Čím to podle vás je?

Přijde mi, že jak se nás všech čím dál víc dotýká, co se ve světě kolem děje, začíná být rapový žánr opravdovější. Dřív byl rap často extrémní póza, texty i image některých raperů působily přehnaně, někdy až divadelně. S nástupem sociálních médií, jejichž prostřednictvím se umělci čím dál víc přibližují svým fanouškům, ale vznikl novodobý realismus. Rapeři se teď nebojí ukázat všechny svoje stránky, a lidé tak zjišťují, že i největší gangster v sobě má citlivou duši. Zároveň si rapeři uvědomují, že se publikum už dneska málokdy uzavírá do jednoho žánru, takže už sami přestávají být tak ortodoxní a pouštějí k sobě nové vlivy. To mě jako člověka, který se vždycky pohyboval na hranici mezi zpěvákem a raperem, samozřejmě baví a dál se toho držím.

Ve vaší hudební kariéře se od začátku střídají úspěchy a neúspěchy. Nejdřív jste jako outsider, který ani neuměl zpívat, nečekaně prorazil v SuperStar. Pak jste dal všechny svoje úspory na anglicky zpívanou popovou desku, která ale trochu zapadla. Popularitu vám přinesl až rap, i když se na vás část rapové scény nejdřív dívala skrz prsty. Loni jste chtěl oslovit i zahraniční publikum v soutěži Eurovize, kde jste ovšem nakonec do finále nepostoupil. Jak tyhle věčné vzestupy a pády prožíváte? 

Dneska už vím, jaké to je vydat song, který zná během pár dní celá republika, i jaké to je vystupovat ve vyprodané O2 areně. Tím, že jsem masivní boom popularity už zažil, vidím teď skutečný úspěch v tom, že si za svou kariéru zkusím co nejvíc věcí. Největší radost mi dělá, když se můžu pořád vyvíjet a pouštět se do dalších výzev. Na Eurovizi ani na svoje debutové album tak nebudu vzpomínat jako na něco, co se nepovedlo, vždycky budu rád, že jsem do toho šel. Mojí loňskou desku Jentak, na které jsem si vyzkoušel žánr alternativního pop-rocku, by třeba taky někdo mohl vnímat tak, že jsem se sám střelil do nohy. Já ale nechci být typ umělce, který natočí úspěšnou desku, a protože fungovala, nahraje druhou s úplně stejným zvukem. Řídit se tím, co od vás lidé čekají, je podle mě největší chyba, kterou můžete udělat. Z dlouhodobého hlediska pak totiž vaše tvorba může jít jenom dolů. Skutečným vítězem je ten, kdo se nebojí dělat věci, které sice nejsou hit na první dobrou, ale jsou v něčem revoluční nebo nadčasové.

V jedné z temnějších skladeb nového alba nazvané Spiderman zpíváte o tom, že být slavný není vždycky úplně příjemné. V jakých chvílích cítíte, že byste byl radši, kdyby váš obličej nikdo neznal?

Rád chodím mezi lidi, a když se dávám do řeči s někým, koho neznám, vždycky se mi stane, že na mě má předem vytvořený nějaký názor, ať už kladný, nebo záporný. Lidský mozek totiž funguje tak, že si potřebuje každou bytost kolem sebe někam zařadit. Tenhle pud v sobě máme všichni - když vidíme velkého psa bez vodítka, okamžitě dostaneme strach. Přestože to chápu a uvědomuju si, že jsem si v životě vybral cestu, která jde soudům ze strany okolí hodně naproti, občas bych chtěl být jenom neznámý člověk, o němž si nikdo dopředu nic nemyslí.

Ben Cristovao (35)

Zpěvák Ben Cristovao, portrét
Foto: Jakub Plíhal
  • Narodil se v Plzni, ale od dětství žije v Praze. Jeho matka je Češka, otec pochází z Angoly. Když mu byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Má mladší sestru Biancu, která se v Los Angeles věnuje kariéře scenáristky a stand-up komičky.
  • Jeho hudební dráhu započala účast v pěvecké soutěži Česko Slovenská Superstar, kde se v roce 2009 dostal až do finále, aniž by se zpěvu někdy dřív věnoval. Rok nato vydal debutovou desku Definitely Different.
  • Největší průlom popularity zažil až v roce 2013 s rapovým hitem Bomby, který se o rok později objevil na neméně úspěšném albu Made In Czechoslovakia. Na jeho koncert v pražské O2 areně v roce 2019 dorazilo přes 15 tisíc fanoušků. Začátkem října se v hale chystá po třech letech vystoupit znovu.
  • Úspěchy slaví také ve sportu. Dříve závodil na snowboardu a v roce 2006 si odnesl Český pohár ve freestyle snowboardingu. V současnosti se závodně věnuje brazilskému jiu-jitsu, ve kterém už získal fialový pásek a odnesl si medaile z mistrovství Evropy i Asie.

V písničce Pamatuju zase otevřeně rapujete o zkušenostech s rasismem: "Pamatuju, když na mě řvaly tupý hlavy, bílá síla, nechceme tě tady, ty černá opice." Jak těžké pro vás bylo vyrůstat v Praze 90. let s tmavou pletí?

Všechno, o čem v tom songu rapuju, se v době mého dětství skutečně dělo. Dodneška si pamatuju, jak jsem chodil se skejťáky na Stalina (místo na pražské Letné, pozn. red.), a když o kousek vedle na Spartě skončil zápas, museli jsme zdrhat před frajery s vyholenou hlavou, bomberem a vysokými kanadami, kteří hledali někoho, komu by mohli roztřískat hubu. Nejhorší bylo, když zrovna prohráli. Když byl někdo černý, všimli si ho už zdálky a rozeběhli se hned proti němu. Schytávali to od nich ale právě i lidé, co jezdili na skejtu nebo nosili dredy. Rasismus, jak jsem ho poznal, totiž podle mě nemusí pramenit jen z odporu k jiné rase. Ten bývá často záminkou, ale pokud se na vás kvůli barvě pleti někdo vrhne, bývá ten člověk často jenom smutný a frustrovaný. Mnohdy sám touží někam patřit nebo chce, aby všichni zapadali, takže žárlí na všechny, kteří nějak vyčnívají, cítí vůči nim hněv.

Setkával jste se během dospívání s rasismem jenom na ulici ze strany skinheadů a fotbalových hooligans, nebo třeba i ve škole, mezi spolužáky?

Když mi bylo asi dvanáct let, začal jsem si s jednou holkou ve škole posílat zamilované dopisy a po chvíli jsme se domluvili, že spolu chodíme. Pak za mnou ale přišla její ségra a oznámila mi, že jí táta zakázal randit s černochem. To mi ze všech rasistických projevů, co si pamatuju, ublížilo snad nejvíc. Chci, aby lidé věděli, že se takhle absurdní věci opravdu dějí, protože i když je dneska společnost, co se týče akceptování jiných kultur, naštěstí o kus dál, starší generace tak daleko pořád být nemusí. Po téhle zkušenosti jsem prožil několik let, kdy jsem svoje etnikum extrémně neměl rád. Přál jsem si nebýt černý a ptal jsem se mámy, jestli bych nemohl být jako Michael Jackson.

Když se dneska podívám na vaše videoklipy nebo příspěvky na sociálních sítích, mám pocit, že jste na svůj napůl africký původ spíš hrdý. Jak se vám od sebenenávisti podařilo dojít k sebepřijetí?

Hodně mi pomohla právě moje mamka, která každý můj breakdown dokázala odrazit. Řekla mi, že na to, abych se stal bílým jako Jackson, nemáme peníze, a že střídat jednu školu za druhou nemá smysl. Poradila mi, abych si našel něco, v čem budu nejlepší, abych vystoupil z davu a ukázal lidem, co umím. A to nejenom proto, aby mě ostatní začali mít rádi, ale i pro sebe, abych ze sebe mohl mít dobrý pocit. To se mi postupně dařilo, všechno, do čeho jsem se pustil, jsem dělal nejlíp, jak umím, a díky tomu už dneska dokážu říct, že jsem na sebe hrdý.

Taky se měním s věkem. Pár let zpátky jsem byl ještě na některé rasistické projevy citlivější. I když se dostavil úspěch i přijetí od širší společnosti, pořád jsem toužil po tom, aby mě měli rádi úplně všichni. Nechtěl jsem si na sociálních sítích číst komentáře o tom, že jsem černá huba. Slýchal jsem je celý život a s tím, jak jsem se stal veřejně známý, jich pochopitelně ještě přibylo. Smířit se s tím, že nějaké procento společnosti takhle zkrátka uvažuje, a uvědomit si, že takových lidí není tolik, jenom jsou hlasitější, byl proces, který mi nějakou dobu trval. Když ale dneska vidím komentář, ve kterém se do mě někdo pouští na základě barvy pleti, už si jenom řeknu: "I ty ťunťo."

Ve skladbě Pamatuju taky zmiňujete, že jste před dvěma lety, když se Spojenými státy prohnaly protesty Black Lives Matter proti policejnímu násilí na Afroameričanech, dostával otázku, jestli to ti černoši v Americe nepřehánějí. Čím si vysvětlujete, že část bílé většiny vnímala demonstrace vůči bezpráví spíš negativně?

Myslím, že veřejné mínění tehdy bylo hodně ovlivněné tím, jak média po celém světě upozorňovala na ojedinělé, ale hodně viditelné případy plné vandalství a bezohlednosti. Spousta lidí tady v Česku si tím pádem celé Black Lives Matter spojila hlavně s rabováním v obchodech a strháváním soch. Od svojí sestry, která žije dvanáct let v Los Angeles a sama se protestů účastnila, přitom vím, že tehdy v ulicích demonstrovali třeba i studenti, tedy ohromně pracovití a bez problému začlenění lidé. Protože se narodili s tmavou barvou pleti, cítili potřebu vyjít ven a ukázat, že vědí, co se kolem nich děje. Policie v Americe černochy zatýká a střílí za úplné hlouposti, počet případů, kdy někdo zemřel při naprosto nesmyslném zátahu, aniž by byl sám ozbrojený, je alarmující, takže úplně chápu, že mají téhle nespravedlnosti dost.

Změna může nastat jen tak, že dá skupina, která je nějakým způsobem ublížená nebo znevýhodněná, zbytku společnosti najevo, že je něco špatně. Čehož pochopitelně nemůžete docílit tím, že se v tichosti projdete ulicí, řeknete "prosím, nechte toho" a pak se zase vrátíte domů. Demonstranti musí být dostatečně hlasití, jinak nad nimi totiž lidé, kteří jsou u moci, jen mávnou rukou. Pokud se má něco změnit, musí to zákonodárce, podnikatele, historiky i všechny ostatní do jisté míry bolet. Sám bych ale klidně obětoval tisíc zničených soch, kdybych věděl, že zachrání byť jediný lidský život.

Mohlo by vás zajímat: Rozplakalo je video s pokusy na zvířatech. Klip předčil naše očekávání, říká šéfka spolku Svoboda zvířat

Záběry ukazují testování toxicity různých látek na psech, opicích, králících nebo myších v laboratoři ve Španělsku, říká šéfka spolku Svoboda zvířat. | Video: Michael Rozsypal
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 2 hodinami

Bidenovi začala letní dovolená, stráví ji s rodinou v Jižní Karolíně

Americkému prezidentovi Joeu Bidenovi začala letní dovolená, informuje agentura AP. Šéf Bílého domu podle ní stráví se svou rodinou v Jižní Karolíně nejméně sedm dní. Biden opustil Bílý dům v doprovodu první dámy Jill Bidenové. Na Andrewsově letecké základně v Marylandu nedaleko hlavního města Washingtonu na ně čekal prezidentský speciál Air Force One, který je dopravil do Charlestonu. Na palubě byli také prezidentův syn Hunter Biden, snacha Mellisa Cohenová a vnuk Beau.

Prezidentský pár má podle AP v plánu strávit dovolenou na ostrově Kiawah, kde bude mít k dispozici soukromou pláž a golfový resort. Na místě podle agentury zůstanou do úterý.

Bílý dům nereagoval na žádost AP o podrobnosti k Bidenovým dovolenkovým plánům, včetně dotazu, kdy se prezident vrátí do Washingtonu.

Letní dovolené jsou prezidentskou tradicí. George Bush mladší často trávil srpen prací na svém texaském ranči v téměř čtyřicetistupňových vedrech. Barack Obama se zdokonaloval v golfu na ostrově Martha's Vineyard u pobřeží Massachusetts. Donald Trump trávil čas ve svém soukromém golfovém klubu v New Jersey. Loni Bidenovy letní plány narušil legislativní kalendář, nárůst počtu případů covidu-19 a chaotické stahování amerických sil z Afghánistánu.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Německá policie čelí kritice za to, že zastřelila nezletilého černocha v dětském domově

Německá policie čelí kritice za pondělní zásah v Dortmundu, při kterém její příslušník zastřelil nezletilého černocha. Uvedla to agentura DPA. Policie byla přivolána do dětského domova, protože mladík měl nůž. V Dortmundu se v úterý i ve středu uskutečnily demonstrace, jejichž účastníci požadovali vyšetření postupu policie.

Policejní hlídku přivolala v pondělí zaměstnankyně jednoho dětského domova v Dortmundu. Ohlásila, že viděla jednoho ze svěřenců s nožem. Na místě zasahovalo 11 policistů, kteří proti nezletilci použili oslňující granáty a slzný plyn. Když mladík zaútočil, jeden z policistů na něj vystřelil ze samopalu MP5 a pětkrát ho zasáhl.

Podle státní zástupkyně Carsten Dombertové je v případu stále mnoho nejasností. Podle ní se šestnáctiletý Senegalec léčil s psychickými problémy a neuměl dobře německy. Vyšetřovatelé také zvažují možnost, že si mladík chtěl nožem ublížit či spáchat sebevraždu. Podle Dombertové zatím nic nenasvědčuje tomu, že by v postupu policistů sehrála nějakou roli barva kůže útočníka.

V Dortmundu demonstrovaly stovky lidí za nezávislé prošetření události. Demonstranti se také pozastavují nad použitím samopalu při zásahu, kde bylo 11 policistů. Podle kriminologa Thomase Feltese tato okolnost mohla zvýšit napětí. Německá asociace právníků DAV kritizuje, že případ vyšetřují policisté z nedalekého města Recklinghausen a nikoli nezávislý orgán.

Zdroj: ČTK
Další zprávy