Concorde dělal svět menším. Před padesáti lety začal příběh nejslavnějšího dopravního letadla

Jenže pod nablýskaným hliníkovým trupem, který se za letu prodlužoval o dvacet centimetrů, tikala ekonomická bomba. Zatímco inženýři v 60. letech snili o světě, kde se tak snadno překonává rychlost zvuku, realita je brzy probrala.

Elegantní Concorde s delta křídly sice dokázal přeletět Atlantik za tři hodiny, ale jeho čtyři motory Rolls-Royce Olympus u toho spolykaly 100 tun paliva – tedy skoro tunu na každého z necelé stovky pasažérů.

Začalo to před padesáti lety

Právě teď si připomínáme padesát let od chvíle, kdy se nadzvukové cestování stalo realitou pro běžné (a ano, hodně bohaté) pasažéry. 21. ledna 1976 odstartovaly první komerční spoje: Francouzi vyrazili z Paříže do Ria de Janeira, zatímco Britové spojili Londýn s Bahrajnem. Éra nadzvukové dopravy začala a svět věřil, že brzy nebudou létat jiná než supersonická letadla.

Související

Tak před 25 lety zemřel nadzvukový sen. Éru Concordů ukončilo neštěstí u Paříže

„Bylo to letadlo, které z technického hlediska nemělo chybu, ale ekonomicky se narodilo do špatného světa,“ vzpomínal později bývalý šéfpilot British Airways Mike Bannister. Právě on v říjnu 2003 definitivně posadil poslední britský Concorde na ranvej a ukončil kapitolu dějin, v níž lidstvo bylo dál než dnes.

Boj o svornost a jedno písmeno

Cesta k nadzvukovému létání přitom začala velkým politickým gestem. V roce 1962 Francie a Velká Británie překonaly staletou řevnivost a podepsaly dohodu o společném vývoji. Jenže hned první problém nebyl technický, ale lingvistický.

Diplomaté se týdny hádali o jediné písmeno „e“. Francouzské Concorde ho má, anglické Concord nikoliv. Londýn nakonec ustoupil až poté, co ministr Tony Benn prohlásil, že ono „e“ znamená Excellence (excelence), England (Anglie) a Entente (srdečná dohoda).

Sovětský „Concordski“ a pád v Paříži

Zatímco evropští inženýři piplali detaily, Sovětský svaz hrál svou vlastní hru. Studená válka běžela naplno a v Kremlu toužili - jako vždy - být první za každou cenu. Poslední den roku 1968 vzlétl Tupolev Tu-144. Svět mu okamžitě dal přezdívku „Concordski“ (Konkordski, chcete-li), protože se evropskému stroji podobal až příliš nápadně. Sověti sice vyhráli závod o první vzlet, ale jejich triumf měl hořkou pachuť.

V červnu 1973 se jeden z Tupolevů rozlomil přímo před zraky diváků na aerosalonu v Paříži. Tato tragédie, kombinovaná s nespolehlivostí a krátkým doletem, sovětský nadzvukový sen v podstatě pohřbila. Concorde sice zůstal králem, ale i jemu brzy došel dech.

Ropa jako rozsudek smrti

Pravidelný provoz concordů zasáhl ropný šok. Ceny paliva vystřelily vzhůru a žíznivé motory Rolls-Royce najednou působily jako relikt z jiné éry. Americký Boeing mezitím vsadil na úplně jinou kartu – na obří 747 Jumbo Jet. Ten sice letěl pomaleji, ale do jeho břicha se vešlo pět set lidí. Rychlost prohrála s efektivitou.

Z původně plánovaných stovek objednávek nakonec zbylo jen 14 sériových strojů. Staly se hračkou pro celebrity, které chtěly v New Yorku přistát dřív, než z Londýna vůbec odstartovaly. Prestiž ale netrvala věčně. Krátce po útocích z 11. září 2001 opadl celosvětový zájem o letectví a oba provozovatelé poslali své stroje v roce 2003 definitivně do muzeí.

Dnes se však nadzvukové motory znovu ozývají. Inženýři se tentokrát pokoušejí vyřešit největší prokletí Concordu – ohlušující sonický třesk, který mu zakázal létat nad pevninou. Americká NASA už testuje prototyp X-59 QueSST, jehož protáhlý trup má rázovou vlnu rozptýlit tak, aby na zemi zněla jen jako vzdálené bouchnutí dveřmi. Pozadu nezůstává ani soukromý sektor. Start-up Boom Supersonic už loni úspěšně dostal do vzduchu svůj technologický demonstrátor XB-1. Pokud tyto projekty uspějí, lidstvo se možná brzy vrátí do éry, kdy čas nebyl nepřítelem, ale jen veličinou, kterou lze díky technickému důvtipu snadno oklamat.

Mohlo by vás zajímat