Kromě současných i někdejších tanečníků se Čechové ozývali také sportovci, kteří si po cestě za svým snem prošli podobnou bolestí. Reakce však přicházely i od široké veřejnosti. "Hodně se mi ozývají matky dětí, které mi psaly, že si skrze mou knihu uvědomují zodpovědnost za to, co jejich děti mohou prožívat v případě, že si jdou za svým snem či podstupují dril, ať už se jedná o gymnastiku, balet, nebo sport," řekla Čechová pro Aktuálně.cz.
"Často mluví také o jiných okamžicích v dětství a dospívání, které pro ně znamenaly podobnou ztrátu lidské důstojnosti, snu, deziluzi, hledání sebe sama, náraz na autoritu. Ozývají se lidé, kteří zažili strach a panickou ataku nebo jiný druh krizové situace," vyjmenovává umělkyně.
Lidé nechtějí slyšet o krvavých nohách
V hodinovém představení, které je hybridní kombinací divadla, filmových záběrů, recitací úryvků z knihy i přímé konfese z jeviště Paláce Akropolis, se však Čechová vyrovnává také s ostrými reakcemi ze světa klasického tance, které jí přivodily panickou ataku. "Jako kdybych prozradila něco, o čem se smí šeptat pouze v zákulisí, všichni o tom vědí, ale přesto to nesmí vyjít ven na světlo světa a musíme zachovat iluzi nedotknutelnosti vznešeného umění," vysvětluje si nevoli ze strany baletní branže.
"Nikdo nechce číst o žlutých koláčích na deset let opíraných kostýmech, krvavých nohách a poruchách příjmu potravy, nevraživosti až závisti a o tom, že lidská důstojnost je tam každodenně nabourávána," popisuje odvrácenou stranu klasické taneční techniky.
Dotklo se jí především to, jak osobní a nenávistné byly některé reakce. Řada z nich přitom přišla ještě před vydáním knihy, na základě rozhovoru, který Čechová poskytla. "Řekla jsem v něm, že balet je nemilosrdně krutý, za čímž si budu stát. Když říkají, že tím zevšeobecňuji, tak odpovídám, že z mé zkušenosti to tak je, protože vidím všechny ty osudy lidí, kteří tím prošli," stojí si za svým tanečnice.
Panická ataka
Panická ataka ji postihla na hotelovém pokoji v Bruselu, když se účastnila konference Kreativní Evropa. Přičítá to mimo jiné kontrastu mezi svobodomyslným prostředím diskutujících a osobními útoky, které jí mezitím chodily na telefon.
Miřenka Čechová (39)
- Výrazná představitelka současného tance a fyzického divadla, režisérka, spisovatelka a pedagožka
- Je spoluzakladatelkou divadelních skupin Tantehorse a Spitfire Company, autorkou knih Miss Amerika a Baletky
- Velký úspěch sklidila v roce 2012 s představením S/He is Nancy Joe. Americký deník The Washington Post zařadil Čechovou a soubor Tentehorse do kategorie Best of Dance 2012 za nejlepší kulturní počiny
- Vystudovala Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, obor alternativní divadlo na DAMU a nonverbální divadlo na HAMU, kde obhájila doktorát
"Přicházely mi zprávy a screenshoty od mých přátel, kteří mi posílali, co se o mně říká a co se dočítají. Ležela jsem v hotelové posteli a přečetla jsem si zprávu od jedné úžasné ženy, kterou jsem považovala za člověka, jenž si prošel tím samým co já, ale najednou mě osočovala stejnými slovy jako ostatní," vysvětluje. "Ten moment mi přinesl pocit, že mám infarkt, bušilo mi srdce, nemohla jsem se zvednout. Člověk má v panické atace pocit, že umírá," přibližuje tanečnice.
Čechová si mimo jiné vyslechla, že je zamindrákovaná, ať se jde "válet zpátky do Akráče" (Palác Akropolis, pozn. red.), výrazně se proti jejímu románu ohradil Jaroslav Slavický, dlouholetý ředitel Taneční konzervatoře hlavního města Prahy, kterou Čechová vystudovala a uvnitř jejíchž stěn se výrazná část děje Baletek odehrává. Slavický ji přitom popsal jako "hezkou a šikovnou dívku", nechápal proto její kritiku klasického tance.
Estetické křoví
Tanečnice se ale nechtěla spokojit s kariérou "šestnácté labutě". Zkoušela několik konkurzů do zahraničních souborů, a když neuspěla, rozhodla se s baletem skončit. Sama sebe tak řadí do kategorie "baletních lúzrů", ačkoliv její úspěšná profesní dráha na poli nezávislého divadla má s lúzrovstvím pramálo společného. Těm, kteří neuspěli, pak věnuje celé představení metaBaletky. Poražení jsou totiž podle ní stále na druhé koleji.
Čechová prostřednictvím své knihy i inscenace kritizuje netvůrčí prostředí baletu, psychickou i fyzickou šikanu vyučujících, genderové nerovnosti, poruchy příjmu potravy u tanečnic, které jsou ještě dětmi, i nedůstojné zacházení. "Bylo zcela běžné, že jsme byly častovány nelichotivými přízvisky nebo nálepkami. Máš prdel těžkou jako valach. Co si to couráš po zemi? Aha, to je tvoje prdel. Mě nezajímají tvoje názory, mě zajímá, jak máš vytočené nohy. Která kráva tady běhala po chodbě?" vzpomíná na léta na konzervatoři.
Upozorňuje také na nerovné postavení žen a mužů v klasickém tanci. To plyne nejen z toho, že dívek je na tanečních školách nepoměrně více než chlapců, ale i z toho, jak jsou choreografie vystavěny. "Musel by se změnit repertoár a přestat dělat balety, ve kterých je jeden mužský protagonista a vedle něj 50 sboristek, které mávají křídly a dělají mu estetické křoví," míní divadelnice. "Jsou to stereotypní a heteronormativní, patriarchálně laděné pohádky, kde žena je objektem," říká o klasických romantických inscenacích, jako je Louskáček, kterému v knize neříká jinak než "Louskin".
Falešná pýcha
Nechuť ke klasickému tanci po skončení konzervatoře u Čechové vedla k jeho úplnému zavržení, které přirovnává k pubertálnímu vzdoru proti autoritám. "Už jsem nechtěla naleštěné růžové saténové špičky s nažehlenými tkalouny a tuny make-upu, které zakrývají, kým člověk je. Postupně jsem se s prostředím baletu usmířila a je mi to tak trošku jedno. Necítím žádné sentimenty," tvrdí s tím, že na rozdíl od některých čtenářek, které se jí ozývaly, necítí lítost, že se baletu nevěnuje. Považuje to dokonce za výhru, i když je to podle ní zvrhlá myšlenka.
Téma traumatu žen, kterým se nesplnil jejich taneční sen, zpracovávala již dříve ve filmu Byla jsem baletkou z roku 2014, který doprovázel inscenaci FAiTH, inspirovanou osudem pedagožky Čechové, jež spáchala sebevraždu. Bolest z neúspěchu ve světě klasického tance je podle ní tak silná proto, že dětem vyučující od 11 let vštěpovali, že jsou elitou.
"Od malička nám říkali, že jsme někým víc. Skutečně jsme tomu uvěřili, mysleli jsme si, že nám ostatní nesahají ani po paty, protože my jsme osm hodin denně dřeli za živého klavírního doprovodu a aspirovali jsme na ozářené místo na forbíně Národního divadla," říká Čechová. Toto přesvědčení popisuje jako falešnou pýchu a dodává, že srážka s realitou je pak velmi tvrdá.
"Nechci balet pošpinit"
Čechová se podivuje nad tím, jak široké publikum svým románem zasáhla, což by se jí s úzkoprofilovým současným tancem pravděpodobně nepovedlo. "Uvědomila jsem si, jak na rozdíl od tance může být literatura silná v tom, že boří bariéry úzké komunity a dostane se k lidem, kam bych nedoufala, že se může dostat," přiznává. Má však strach, že nebude širokou veřejností pochopena tak, jak by si přála.
Radost jí ale dělá, že metaBaletky prozatím nevyvolaly zdaleka tak negativní reakce jako jejich knižní předloha. "Je to, jako by se pohnuly ledy," popisuje. "Jsem fascinovaná krásou toho, že mi píší pedagožky z taneční konzervatoře, že mi děkují a že to bylo odvážné, silné a potřebné. Lidé napříč baletní branží mi vyjadřují podporu a ti, kteří mi psali ošklivé zprávy, najednou přiznávají, že se báli nebo cítili hněv a potřebovali se postavit za balet," říká Čechová.
"Jako by si skrze metaBaletky uvědomovali můj úhel pohledu, že jim nechci brát jejich balet, pošpinit jej, zesměšnit, ale že mluvím o bolesti, kterou to může způsobit těm, kterým se sen nesplnil. A že těch baletních lúzrů je třeba 95 procent," odhaduje.
Tanečnice míní, že téma baletu je pro ni představením uzavřené. Cítí však dluh, protože metaBaletky byly původně zamýšleny jako živé divadlo, ale kvůli dlouhodobé stopce kultury je nakonec převedla do formy uzpůsobené živému vysílání. "Po tom všem si ale už nedokážu představit, co bych na té scéně měla udělat, jestli by to mělo být dvakrát meta, reakce na třetí," směje se. Inscenace by se měla dočkat dalších repríz v září.
