Během posledních pěti let jste procestovala Evropu, Asii a Austrálii. V čem bylo putování po Jižní Americe jiné než ta předchozí?
Čekala jsem, že to bude jednodušší. Věděla jsem o výzvách, jako třeba přejetí vysokých hor, ale nakonec jsem prožívala jeden průšvih za druhým. Až ke konci cesty se to uklidnilo. Hned po příletu do Kolumbie mě přepadli, pak mi trvalo měsíc dostat od celníků motorku. V Ekvádoru se mi rozbila a měsíc a půl jsem ji opravovala. V Peru jsem měla výškovou nemoc a sněžilo, v Bolívii jsem ležela skoro měsíc s podezřením na břišní tyfus.
Po měsících jsem byla vyčerpaná a poprvé jsem neměla chuť jet dál. Chtěla jsem dojet co nejrychleji do Buenos Aires, protože jsem měla všeho plné zuby. Ale v Argentině jsem narazila na městečko s potomky Čechů, což mi hrozně zvedlo náladu a dodalo energii, takže jsem nakonec projela celou naplánovanou trasu přes Paraguay až do Uruguaye.
Říkala jste si při všech těch problémech, že jste se možná na jihoamerickou výpravu neměla pouštět sama?
To jsem si neřekla, ale po přepadení jsem byla docela paranoidní a pořád se toho nemůžu zbavit. Neustále jsem řešila, jestli je něco bezpečné a můžu jít někam ven a vytáhnout foťák. Tohle se mi nikdy dřív nikde nestalo. Problémem nebylo ani tak to, že mi něco ukradli, ale že mi zloděj mával nožem před očima.
Ale Kolumbie není tak strašně nebezpečná, naopak, hrozně se zvedá. Je to milá a veselá země, jen se musí dávat trošku větší pozor. Po pár dnech jsem si musela připustit, že se mi to mohlo stát kdekoliv jinde, klidně i v Praze. Musela jsem si připustit, že to není důvod celou cestu vzdát a že to ještě musím s Jižní Amerikou zkusit.
Původně jste měla trasu naplánovanou na tři měsíce. Jenže v té době jste dojela teprve do Ekvádoru, kde jste se zadrhla na delší dobu kvůli opravě motorky. Přišla jste kvůli prodloužení o něco?
Původně jsem měla v plánu dorazit na začátek semestru do školy, ale už při opravě bylo jasné, že to nestíhám. Lidi mi říkali, ať se na to vykašlu, hodím motorku ze skály a podobně. Ale já jsem se nakonec nikam nehnala, motorku jsem opravila a raději jsem si cestu užila a nakonec jsem za to byla ráda. Na všech výpravách jsem vždycky jezdila každý den několik stovek kilometrů, kdežto v Jižní Americe jsem zůstala i týden na jednom místě a poznávala jej podrobně. Procházela jsem si různá města, poznávala lidi… Je absurdní, že do Prahy dojíždím pravidelně už několik let, teď zde budu bydlet, ale neznám ji tolik co třeba peruánské Cusco. (smích) Byl to bezva zážitek a hrozně mě mrzí, že jsem to tak nedělala i dřív.
A kde vám nakonec bylo nejlépe? Hádám, že Kolumbie to asi nebude.
Každá země byla jiná, nedá se říct, kde se mi líbilo nejvíc, i ta Kolumbie byla super. Ale hodně mě potěšila Paraguay a Uruguay. Spousta lidí mi před cestou říkala, ať tam nejezdím, že tam není nic zajímavého. Ale nakonec mě naprosto okouzlily. Konkrétně v Paraguayi nebyli žádní turisti, což byla po Peru a Bolívii příjemná změna. V patách vám tak nebyl neustále plný autobus baťůžkářů. Někdy mi připadalo, že v Peru a Bolívii je víc turistů než místních.
Paraguay mi spravila chuť, místní si chtěli povídat a byli velmi milí a pohostinní. Na papíře možná nevypadá zajímavě, ale ve skutečnosti je to úplně jinak. Paraguayci jsou například velmi pořádní - opečovávají svoje zahrádky, nejsou tam potulní psi, je tam vidět velký německý vliv vzhledem k paraguayské historii. A taky každý den zametají a vysávají benzinku, aby tam nebyl prach. (smích) Dokonce to byla jediná jihoamerická země, kde bylo levněji než v Česku. A překvapilo mě, že na benzince v evropském stylu stálo jídlo a pití úplně stejně jako v supermarketu. Jsou to drobnosti, ale když se nasčítají, ta země člověka úplně uchvátí.
Proč jste se vlastně rozhodla jet jihoamerickou výpravu sama?
Je to můj zvyk, jezdím sama od začátku, s trabanty to byl takový pokus. Ale byl pro mě náročný, bylo nás devět a na cestě jsem pořád jenom řešila skupinu a nevnímala ani krajinu kolem sebe. Pořád se řešilo, co kdo bude jíst, kdo chce zastavit, kde budeme spát, kdo je na koho naštvaný, kde se bude tankovat a kdo chce v kolik vstávat. Pořád člověk řeší něco navíc a cestování se odsouvá na vedlejší kolej. Navíc sama podávám lepší výkon a míň fňukám. A ráda mám vše ve svých rukou, ať už je to focení, plánování, hádání se s celníky… Samozřejmě, že jsem si v některých chvílích říkala, že by bylo super, kdyby tam byl někdo se mnou, ale takových chvil bylo málo.
Když jsme spolu před třemi lety dělaly rozhovor, říkala jste, že se všeho bojíte. Teď už máte za sebou několik dlouhodobých cest a spoustu zážitků, změnil se ten pocit strachu?
Pořád se něčeho bojím, ale baví mě ten strach překonávat. Taky jsem se otrkala a bojím se jiných věcí než dřív. Kdysi mě stresovalo, když jsem v šest večer nevěděla, kde budu spát, to byl pomalu konec světa. Teďka si říkám, že to nějak dopadne.
V Jižní Americe jsem se dostávala do jiných nepříjemných situací. Třeba když jsem se rozhodla stanovat na největší solné pláni světa a začala bouřka. Říkala jsem si, že na obrovské, rozlehlé placce v horách nechci být během bouřky jediným vyvýšeným bodem. Takže jsem se dala na útěk a skončila s motorkou ve vodě, kterou jsem nemohla přejet a nevěděla jsem, kudy ven. Přede mnou i za mnou šlehaly blesky, strašně jsem se bála.
Nakonec jste evidentně přežila…
Nakonec jsem to nějak zvládla. Na pláni jsem nemohla přijít na to, kde pořádně jsem, ztratíte tam jakýkoliv smysl orientace. Zahlédla jsem nějaké offroady, co svážely turisty, ale netušila jsem, jestli jsou ode mě 300 metrů nebo 30 kilometrů, nemáte šanci to poznat. Nakonec ale jeden projel kolem mě a skoro jsem mu skočila pod kola, aby zastavil. Řidič místo dobře znal a už měl asi nějaké zkušenosti, pomohl mi vyprostit motorku a ukázal, kudy jet. Strašně jsem mu děkovala, ale on vypadal, jako by to dělal každý den, což možná dělal.
Dnes je to přesně rok, co jsem odletěla do kolumbijské Cartageny, abych se vydala na cestu přes Jižní Ameriku. Musím se přiznat, že se mi v Jižní Americe na začátku zase tolik nelíbilo. První dva měsíce jsem s tím bojovala, a říkala si, že je to hezké, ale daleko víc jsem si přála být třeba v milované Asii. Jižní Amerika mi nějak nesedla. Ale dny plynuly a zážitky přibývaly a pomalu se mi i tento kontinent začal zarývat pod kůži, až si mě úplně získal. A na konci cesty se mi vůbec nechtělo domů. Jasně, stýskalo se mi, těšila jsem se na všechny, ale přesto v tom bylo něco smutného. Když jsem odlétala z ČR, smutno mi nebylo, protože jsem věděla, že se vrátím. Když jsem ale odlétala z Uruguaye, smutek byl veliký, protože nevím, zda se mi někdy poštěstí se vrátit. A deset měsíců na cestě je zatraceně dlouhá doba. Jak dlouhá mi ale pořádně došlo asi až doma, na cestě mi to tak totiž vůbec nepřipadalo. Rozhodně je dost dlouhá na to, abyste k místu a vůbec kultuře tak nějak přilnuli. Teď jsou to dva měsíce, co jsem se vrátila, a pořád se mi ohromně stýská. Prakticky každý den si představím, jaké jsou asi teď vlny na pláži v Uruguayi, jestli se pořád tak smějí v Paraguayi, jak běhají lamy v Bolívii, nebo jak tančí salsu v Kolumbii. A stále je mi příjemnější a přirozenější třeba slyšet hudbu ve španělštině, byť tím jazykem příliš nevládnu. Přijdu si jako odloučená od domova, ať to zní absurdně, jak chce. V České republice se mi líbí, a jestli mě v něčem cesta po Jižní Americe utvrdila, tak v tom, že se tady máme vážně strašně dobře a jen těžko si můžeme na něco stěžovat. Přesto, když mě neustále někdo plácá po zádech se slovy „doma je stejně nejlíp“, pere se to ve mně, přemýšlím, jak moc může být člověk v dnešní době upnutý ke kusu půdy. Byť to, že jsem doma, mi potvrzuje ta možná nejvíc nesnesitelná věc, a to ta, že si nedokážu vážit času. Na desetiměsíční cestě jsem se snažila vytěžit každý den na maximum, protože jsem věděla, že ta příležitost je omezená. A mají to tak asi všichni. Když jedete někam, ať už jen na dovolenou, snažíte se vycucat z každého dne nejvíce zážitků, hledáte, co navštívit, co si užít nebo zažít. A doma? To přece můžete udělat další den, nebo týden, nebo až za měsíc… a vlastně to neuděláte nikdy. Štve mě, že se neumím donutit udělat si každý den tak intenzivní, jako byl jakýkoliv den z deseti měsíců v Jižní Americe. Ale asi jsem doma.
Zveřejnil(a) Dominika na cestě dne 26. Červenec 2017
Při svých cestách pravidelně informujete fanoušky na Facebooku, fotíte, děláte si poznámky do připravované knihy. Dá se takhle vůbec samotné cesty naplno užít?
Samozřejmě jsem někdy unavená a nechce se mi do toho, pak si nadávám, že jsem líná. Ale předávat zážitky, dělat tu reportáž mě hrozně baví. A když dostávám pozitivní odezvu, mám i pocit, že moje snažení má nějaký smysl. Podle mě je to součást cesty a přijde mi škoda prožité věci nepředat. V Jižní Americe jsem s sebou měla poprvé zrcadlovku a pět objektivů. Focení, upravování fotek a předávání příběhů mě hrozně chytlo.
Píšou vám někdy ženy a dívky, že jste je inspirovala k tomu, aby se také vydaly samy na nějakou výpravu?
Jo, celkem často. Dřív mě nenapadlo, že bych někoho mohla takto ovlivnit. Občas mi někdo napíše, že se díky mně odhodlal někam vyrazit, nebo i holky, které si myslely, že nemůžou jezdit na motorce, protože jsou malé, ale teď se odhodlaly. Je to příjemný pocit, vědět, že jsem někoho inspirovala a že to, co dělám, má smysl.
Zjistila jste během putování jihoamerickým kontinentem něco, o čem jste do té doby nevěděla?
Spíš jsem si v průběhu cesty uvědomovala, jak dobře se máme. Když jsem třeba ležela v bolivijské nemocnici, lékaři nebyli schopni udělat mi základní krevní testy. Nebyli mi schopni říct ani základní věc - jestli mám nemoc virového, nebo bakteriálního původu. Většina lidí žije vysoko v horách, třeba i čtyři kilometry nad mořem, mají špatnou zdravotní péči a ještě je tam vlastně i docela draho. Vlastně jsem si vůbec v celé Jižní Americe připadala celkem chudě. Byla jsem šťastná, když jsem přiletěla do Česka a šla si nakoupit levnou kosmetiku.
Zůstanete teď chvíli v Česku, nebo už máte plány na další výpravu?
První dva měsíce po příletu jsem chtěla hned zase vypadnout pryč. Ne, že by mi v Česku nebylo dobře, ale hrozně se mi stýskalo. Když jsem odjížděla z Česka, věděla jsem, že se zase vrátím, ale když jsem odlétala z Montevidea, nevěděla jsem, jestli se ještě někdy vrátím do Jižní Ameriky. Byla jsem tam deset měsíců, což je dlouho. A naladila jsem se i na jejich kulturu, třeba hudbu. Prvních pár měsíců jsem ji nesnášela, nemohla jsem ji vystát, teď mi chybí. (smích)
Ale už jsem se s návratem smířila, i když ne stoprocentně, pořád jsem myšlenkami v Jižní Americe častěji, než by bylo zdrávo. Ale asi tady teď nějakou chvíli pobudu, píšu o té poslední cestě knížku. V budoucnu chci zase někam jet, možná se vrátím do Asie. Do počtu mi chybí Afrika, ale mám z ní obrovský respekt a nevím, jestli si na ni sama troufnu.
