Chtěli vesmírný taxík, dostali drahý kompromis. Před 15 lety skončila éra raketoplánů

Měl to být levný způsob, jak létat ke hvězdám pětkrát do měsíce. Místo toho americké raketoplány startovaly jen výjimečně, spolykaly miliardy dolarů a dvě katastrofy stály život čtrnácti astronautů. Přesto na ně svět vzpomíná s nostalgií. Před 15 lety se na Floridě uzavřela jedna z nejvíce fascinujících kapitol dobývání vesmíru.

Nad kosmodromem na floridském Mysu Canaveral ještě nezačalo vycházet slunce. Bylo krátce před šestou hodinou ranní 21. července 2011, když ranní ticho prořízl ostrý sonický třesk. Pro fanoušky kosmonautiky to byl důvěrně známý zvuk – znamení, že se z oběžné dráhy vrací domů vesmírný koráb.

Když kola raketoplánu Atlantis dosedla na ranvej, nebyl to ale obyčejný návrat. Byl to definitivní konec. Poslední z flotily amerických vesmírných letounů právě uzavřel třicetiletou éru programu Space Shuttle. Stroje, které startovaly jako raketa, ale přistávaly jako elegantní letadla, odešly do historie. Zanechaly za sebou svět, který už nikdy nedokázal postavit nic podobného.

Chcete létat? Tady máte třetinu peněz

Příběh raketoplánů se přitom začal psát o čtyřicet let dříve v atmosféře velkých plánů a drastických škrtů. Na počátku 70. let měla NASA jasnou vizi: postavit plně znovupoužitelný vesmírný nosič, který by radikálně zlevnil a zjednodušil cestu na oběžnou dráhu. Fungovat měl doslova jako kyvadlová doprava. Jenže inženýři narazili na zeď.

„Už po prvních jednáních s prezidentovým Úřadem pro řízení a rozpočet bylo jasné, že nebudeme moci vyvinout to, co jsme měli v plánu. Náklady na stroj, který by byl schopen úplně sám létat do vesmíru a zpět, jsme odhadli na 15 miliard dolarů - a řekli nám, že dostaneme pět. Nakonec jsme dostali 6,5 miliardy, ale i tak jsme museli udělat řadu kompromisů,“ vzpomínal na počátek 70. let tehdejší šéf pilotovaných letů NASA Christopher Kraft.

Daň to byla obrovská. Konstruktéři museli slevit z bezpečnosti a udělat řadu technologických kompromisů. Tím nejzásadnějším bylo, že znovupoužitelná nebyla celá sestava, ale jen její část – kromě orbitálního stupně pouze pomocné motory. Obří palivová nádrž se stala slabým místem, které se v budoucnu ukázalo jako fatální.

Sen o vesmírném expresu

První ostrá zkouška konceptu přišla přesně na den 20 let poté, co Jurij Gagarin jako první člověk obletěl Zemi. 12. dubna 1981 odstartoval do vesmíru první raketoplán Columbia. Miliony lidí tehdy u televizních obrazovek sledovaly fascinující hybrid: stroj, který vzlétl kolmo jako raketa, ale po 54 hodinách, 20 minutách a 53 sekundách hladce dosedl na ranvej jako běžné letadlo.

Premiéra sice dopadla úspěšně, ale realita všedních dní přinesla tvrdé vystřízlivění. Konstruktéři a NASA brzy zjistili, že původní ambice byly ekonomickou utopií. Plány totiž počítaly s tím, že raketoplány budou létat až pětkrát měsíčně.

K takovému tempu by však Amerika potřebovala postavit sedm raketoplánů, provozovat dvě obří servisní budovy, tři startovací rampy a neustále mít přísun komerčních zájemců o vypouštění satelitů. Během prvních pěti let tak flotila vzlétla „pouze“ pětadvacetkrát. V porovnání s běžnými raketami šlo o úctyhodný výkon, k vizím o levné vesmírné kyvadlové dopravě to však mělo daleko.

Když pýchu zničily banální chyby

Program Space Shuttle nakonec během 30 let existence vyslal do vesmíru pětici plnohodnotných plavidel: Columbii, Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour. Během své éry strávily stroje při 135 misích ve vesmíru 1333 dní.

Tyto koráby zvládly řadu triumfů – v roce 1990 vynesly na oběžnou dráhu Hubbleův vesmírný dalekohled a o tři roky později k němu vyslaly posádku, která toto původně „krátkozraké“ zařízení přímo na oběžné dráze úspěšně opravila. Vedle toho raketoplány vynesly desítky vojenských i civilních družic, prováděly vědecké experimenty a dovážely zásoby na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Celkem na oběžnou dráhu dopravily 355 astronautů ze 16 zemí a na 180 družic.

Dva černé dny

Challenger (leden 1986): Pouhých 73 sekund po startu způsobilo vadné těsnění na pomocné raketě mohutnou explozi hlavní nádrže pohonných hmot a následnou zkázu stroje. Sedmičlenná posádka neměla šanci přežít.
Columbia (únor 2003): Příčinou nehody byla izolační pěna, která při startu odpadla z nádrže a poškodila tepelnou ochranu křídla. Když se o 16 dní později raketoplán vracel do atmosféry, vzniklou trhlinou proniklo dovnitř stroje žhavé plazma a loď se rozpadla. I zde zahynula celá sedmičlenná posádka.

Přesto bude jejich éra už navždy poznamenána dvěma černými dny, které otřásly důvěrou v americký vesmírný program. V obou případech stála za zkázou složitá konstrukce celé sestavy a technická selhání.

Devět let amerického ponížení

Když 21. července 2011 přistál Atlantis, Spojené státy se ocitly v paradoxní situaci. Ukončily sice finančně i lidsky náročný program, ale zároveň se Amerika ocitla bez vlastní osobní kosmické lodi schopné dopravit člověka na oběžnou dráhu.

Následujících devět let byla supervelmoc v dopravě svých astronautů na Mezinárodní vesmírnou stanici závislá na ruských lodích Sojuz. Tato nutnost spoléhat na Rusko skončila až po devíti letech 30. května 2020. Tehdy soukromá společnost SpaceX dopravila posádku na oběžnou dráhu kolem Země se svou lodí Crew Dragon, čímž začala nová kapitola, v níž státní raketoplány vystřídal soukromý sektor.