Chalupu zdědil jako ruinu. Pak zjistil, že její trámy pamatují rok 1620

Když David Wedlich se sestrou dům v roce 1997 zdědili po otci, roubená část už byla kvůli zatékání neobyvatelná. „Bez vnitřní vyzdívky by určitě spadla,“ vzpomíná dnes. V domě byl suchý záchod a voda se nosila ze studny. Přesto se ho rodina rozhodla zachránit.

Související

36 fotografiíProhlédnout si 36 fotografií

Znal ji od dětství z babiččina okna. Zpustlou stavbu po kameníkovi proměnil k nepoznání

První velká oprava přišla poté, co se Wedlichova sestra rozhodla v domě bydlet. Nejdříve bylo potřeba udělat střechu, aby do stavby dál nezatékalo. Přibyla kanalizace a ve zděné části také topení s kotlem na dřevo. Na větší rekonstrukci ale tehdy nebyly peníze. V roce 2010 se rozhodl nastěhovat do své poloviny domu také David Wedlich se svou ženou. Část, kterou užívali, si opravili převážně svépomocí tak, aby v ní mohli s rodinou bydlet. Skutečný zlom ale přišel až o několik let později.

Nečekané překvapení

V roce 2016 se Wedlichova sestra rozhodla svou část prodat. Pro rodinný dům to mohlo znamenat konec společného příběhu. Nakonec ji ale koupila Wedlichova sestřenice, která žije s rodinou v Anglii. S Davidem se dohodli, že dům společně zachrání. On do obnovy vloží hlavně svůj čas a práci, ona především peníze.

Prvním krokem bylo povolení ke kácení starých stromů v okolí domu. Protože je stavba kulturní památkou, bylo nutné vše řešit také s památkáři. Právě při jednání na úřadě přišla nabídka, která měla rekonstrukci výrazně urychlit – možnost čerpat dotaci. Rodina se proto se stavební firmou rozhodla rozdělit opravy do několika etap. První schválená dotace jim dodala potřebnou energii pokračovat. Ve druhé etapě ale přišlo překvapení, které změnilo pohled na celý dům.

Stavebněhistorický průzkum, který se uskutečnil v rámci dotačního programu, ukázal, že část roubení a krovu pochází přibližně z roku 1620. Ukázalo se, že nejde jen o obyčejnou starou chalupu, kterou rodina postupně opravovala, ale o jeden z nejstarších dochovaných podstávkových domů tohoto typu v regionu. Pro Wedlicha ale přišlo ještě jedno zjištění, které mělo možná ještě větší osobní význam. Dům je podle dochovaných dokladů v držení rodiny už od roku 1721. „To mi dodalo další motivaci,“ říká.

Poškozené části se nevyhazovaly

Od té chvíle už nešlo jen o to opravit dům tak, aby se v něm dalo pohodlně bydlet. Při rekonstrukci bylo potřeba respektovat jeho historii a zachovat co nejvíce původních prvků. Odborné tesařské a stavební práce proto prováděla akreditovaná firma podle závazných stanovisek památkářů. Tam, kde to stav trámů dovolil, se poškozené části nevyhazovaly. Trámy se zkrátily a nastavily.

Renovací prošla původní okna, obnoveny byly také původní záklopy stropů a hliněné omítky. Při nátěrech vnitřních ploch se vycházelo z původních barevných odstínů. Nešlo o snahu vytvořit z domu dokonalou historickou kulisu. Cílem bylo vrátit mu funkci a zároveň mu nechat co nejvíce z toho, co v něm zůstalo po předcích.

Roubená část, která byla ještě před lety prakticky neobyvatelná, se postupně stala plnohodnotnou součástí domu. Jeho příběh dnes poznávají i lidé mimo rodinu. Dům se například zapojuje do akcí, jako je Den otevřených dveří podstávkových domů.

Desátá etapa a stále není hotovo

Rekonstrukce ale ani po letech nekončí. V současnosti probíhá už její desátá etapa a podle Wedlicha je stále co opravovat. „Je to dlouhý proces, který začal dávno předtím, než rodina zjistila přesné stáří roubení. Nejdříve šlo jednoduše o to, aby dům nespadl. Potom o to, aby se v něm dalo žít. A teprve postupně přišlo poznání, že má mnohem větší historickou hodnotu, než si rodina původně uvědomovala,“ vysvětluje.

Zobrazit
11 fotografií

Wedlich ale říká, že by dnes na svém rozhodnutí nic neměnil. „Všechno chce svůj čas. Když mi bylo 20 let, měl jsem k domu úplně jiný vztah. Dnes jsem rád, že dům je z nejhoršího venku,“ říká. K domu má ostatně vztah, který začal mnohem dřív, než se stal jeho dědicem. Jezdil sem už jako malý kluk a dodnes má v jeho okolí své oblíbené místo, kam chodí načerpat energii.

Právě tam se podle něj nejlépe ukazuje, proč má smysl v rekonstrukci pokračovat. Nejen kvůli stavbě samotné, ale kvůli tomu, co představuje pro rodinu. „Když někdy na hřbitově zapaluji svíčku, mám před svými předky čisté svědomí. A za ten pocit to myslím stojí.“ Podobný vztah má podle něj stále více lidí ke svým starým chalupám. Ví, že jejich záchrana není jednoduchá a často ani levná. Přesto považuje za důležité, že se někdo rozhodne starý dům nenechat zaniknout. „Je to dřina, ale má to smysl.“

Video: Učitelka Anna Štukhejlová provází svou chalupou

Zdroj: autorský článek