Chalupová: Ze sňatků homosexuálů se dělá kulturní válka. Jednání poslanců jsou fraška

Tomáš Maca Tomáš Maca
31. 7. 2021 10:42
Sňatky homosexuálů podle průzkumů podporují dvě třetiny Čechů. Poslancům přitom trvalo skoro tři roky, než o návrhu na jejich uzákonění poprvé hlasovali. Režisérka Barbora Chalupová v časosběrném dokumentu Zákon lásky mapuje bouřlivou společenskou debatu, jež se kolem manželství stejnopohlavních párů strhla. V rozhovoru pro Aktuálně.cz upozorňuje, že odpůrci novely často vycházejí z dezinformací.
"Vůbec jsem nečekala, že poslanci budou homosexuály přirovnávat k praktikujícím pedofilům a zoofilům. Myslela jsem, že tyhle otázky už má společnost vyřešené," říká režisérka dokumentu Zákon lásky.
"Vůbec jsem nečekala, že poslanci budou homosexuály přirovnávat k praktikujícím pedofilům a zoofilům. Myslela jsem, že tyhle otázky už má společnost vyřešené," říká režisérka dokumentu Zákon lásky. | Foto: Radek Vebr

Točit dokument na téma zákona o stejnopohlavním manželství jste se rozhodla ve chvíli, kdy vás s žádostí o podpis petice oslovili lidé z iniciativy Jsme fér, kteří se ho snaží prosadit. Tehdy jste podle svých slov nevěděla, že je mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím nějaký zásadní rozdíl. V čem se tedy po právní stránce liší?

Těch rozdílů je snad stovka. Jedna z hlavních odlišností samozřejmě spočívá v tom, že si lidé žijící v registrovaném partnerství nemohou společně osvojit dítě. Přitom spolu často děti vychovávají, mají je například ze svých předchozích manželství. A kdyby se biologickému rodiči dítěte něco stalo, jeho partner, který s ním potomka dlouhé roky vychovával, nebude mít podle současného českého zákona na dítě žádná práva. Dítě v takové situaci buď dostanou do péče prarodiče, nebo o jeho osudu rozhodne soud.

Lidé žijící v registrovaném partnerství taky nemají nárok na informace o zdravotním stavu svého partnera nebo na vdovský či vdovecký důchod. Nemohou si dát stejná příjmení ani se jim formálně nerozšiřuje rodina na tchány, tchýně, švagry a švagrové. V covidové době se pak projevil ještě další problém, a to u homosexuálů, kteří žijí s partnery ze zahraničí. Tyhle páry se teď třeba víc než rok neviděly, a to právě proto, že se nemohou vzít.

Znamená to, že registrované partnerství má spíš symbolickou hodnotu, než že by z něj plynula konkrétní práva?

Ano, registrované partnerství de facto nic neznamená. Sama ho vnímám tak, že jeho prostřednictvím homosexuální páry dostávají od společnosti svolení, aby spolu žily. Žádná praktická práva ani povinnosti se s ním ale nepojí.

S jakým záměrem jste se vlastně na začátku do Zákona lásky pustila? Slibovala jste si od něj nějakou společenskou změnu, jako například v případě loňského dokumentu V síti, který jste natočila s Vítem Klusákem?

Hodně kolegů a přátel mě od tématu odrazovalo. Říkali: "Báro, přece nebudeš v roce 2018 točit dokument o homosexuálech! Není to už trochu passé?" Bohužel se ukázalo, že to passé není. Debata kolem stejnopohlavních manželství je stále bouřlivá a zároveň tady panuje velká neinformovanost. Stejně jako jsem já nevěděla, jaký je rozdíl mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím, netuší to ani spousta jiných lidí, kterých se problém osobně netýká.

Zároveň se veřejným prostorem šíří dezinformace, které vytvářejí dojem, že by uzákonění manželství pro všechny mohlo heterosexuální rodiny zničit, že by jim to mohlo něco vzít. Spousta takových předsudků se dá zbořit ve chvíli, kdy heterosexuálové sami poznají nějaký homosexuální pár a zjistí, že řeší úplně stejné problémy jako oni. Ambicí mého dokumentu tedy je, aby se společnost o možnosti stejnopohlavních manželství bavila, když už ji ignorují naši zákonodárci. Chápu, že téma vzbuzuje obrovské vášně. To ale přece není důvod, abychom ho zametli pod koberec.

Svůj film sama popisujete jako tragikomickou dokumentární roadmovie a navzdory vážnosti tématu se v něm snažíte pracovat s humorem. Narazila jste na druhou stranu během natáčení na situace, kdy vám do smíchu nebylo a měla jste třeba i tendenci do dění před kamerou nějak angažovaněji zasáhnout?

Z některých situací před kamerou jsem určitě byla frustrovaná. Současně jsem ale věděla, že pokud do nich nevstoupím, budu je jen pozorovat, ve střižně je nebudu příliš zkracovat a nechám řečníky déle promlouvat, tak dokument bude mít větší váhu, než kdybych do něj vnesla vlastní názor. Natáčeli jsme většinou dlouhé hodiny bez toho, abych do děje nějak zasahovala, a myslím, že právě díky tomu jsou scény autentické a živé.

Zmínila jste pocity frustrace. Co vás během těch třech let, kdy jste dokument točila, frustrovalo nejvíc?

Největší frustrací pro mě jako pro občana bylo, když jsem viděla, že poslanci nepracují. Zkuste si místo zákona o stejnopohlavním manželství dosadit jakýkoliv jiný, který se vás týká, a věřím, že pocítíte úplně stejnou frustraci jako homosexuální páry. Ve filmu ukazuju, jakou fraškou u nás legislativní proces kolikrát je.

Návrh zákona před třemi lety předložila skupina poslanců v čele s Radkou Maxovou, ale prvním čtením prošel až letos. Proč zákonodárci proces hlasování tak zdržují?

Myslím, že je to z jejich strany čistý alibismus. Řada z nich se nechtěla rozhodnout, jestli novelu podpoří, nebo ne, bála se o svoje křesla, takže raději dlouho mlčela. A když letos na jaře sněmovna poslala zákon do druhého čtení, odhlasovali si poslanci, aby déle ležel ve výborech. To znamená, že se do konce volebního období nestihne projednat, velká část poslanců si oddychne a rozhodování zůstane na další sněmovně, kde celý proces začne nanovo. Veškerá dosavadní snaha tak padá pod stůl.

Právnička Adéla Horáková z iniciativy Jsme fér v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekla, že mezi poslanci zdržujícími hlasování jsou i zákonodárci, kteří nejsou nijak homofobní, jen se snaží nahnat body u voličů. Vnímáte to podobně?

Ano, myslím, že se najdou poslanci, kteří by s manželstvím pro všechny sami neměli problém, ale zároveň se bojí, jestli je na něj česká společnost připravená.

Podle průzkumu agentury Median přitom uzákonění manželství mezi lidmi stejného pohlaví podporuje 67 procent obyvatel.

Ano, průzkumy naznačují, že společnost na manželství homosexuálů připravená je a že vyložených odpůrců zákona mezi Čechy tolik není. Jenom jsou poměrně hlasití a taky se kolem tématu, jak už jsem zmínila, objevuje řada dezinformací. Třeba teď v dubnu, kdy poslanci hlasovali v prvním čtení, kolovaly řetězové e-maily, které manželství pro všechny přirovnávaly k obchodu s dětmi. Když si člověk v dnešní roztěkané době něco podobného přečte, může si na téma rychle vytvořit negativní názor, aniž by o něm cokoliv věděl. Ze sňatků homosexuálů se pak dělá kulturní válka, a to je přitom manželství velmi konzervativní, tradiční hodnota.

"Chápu, že je tu spousta lidí, kteří mají špatnou práci, hrozí jim exekuce, bojují s vysokými nájmy, a poslední, co je drží, je jejich manželství."
"Chápu, že je tu spousta lidí, kteří mají špatnou práci, hrozí jim exekuce, bojují s vysokými nájmy, a poslední, co je drží, je jejich manželství." | Foto: Radek Vebr

Čekala jste, že některé zcestné argumenty proti manželství homosexuálů uslyšíte i z úst zákonodárců?

Nepřekvapily mě vulgární nadávky neonacistů, kteří proti homosexuálům demonstrovali na nábřeží, ani slovní útoky některých občanů. Na rétoriku, se kterou někteří naši zákonodárci vystupují ve sněmovně, jsem ale připravená nebyla. Vůbec jsem nečekala, že budou poslanci homosexuály přirovnávat k praktikujícím pedofilům a zoofilům. Myslela jsem, že tyhle otázky už má společnost vyřešené.

Ve filmu necháváte promlouvat nejen poslance a aktivisty z řad homosexuálů usilující o změnu, ale i patrně nejhlasitější odpůrce stejnopohlavních manželství, kterými jsou lidé z organizace Aliance pro rodinu. Ty ale sledujete spíš zpovzdálí, zatímco iniciativu Jsme fér zachycujete taky v zákulisí, mimo veřejné akce. Nechtěla jste blíže proniknout i do druhého tábora?

Na začátku jsem uvažovala o tom, že bych z předsedkyně Aliance pro rodinu Jany Jochové udělala jednu z hlavních hrdinek filmu. Chtěla jsem se dovědět, proč si myslí, že by v situaci, kdy by se homosexuálové mohli brát, došlo k zániku civilizace. Pak ale s paní Jochovou vyšlo několik problematických rozhovorů, hlavně ten v pořadu Rozstřel na iDnes.cz, kde polemizovala nad otázkou, jestli homosexualita není nemoc. Taky tam říkala, že kdyby byl její syn gay, tak by mu doporučila, aby radši žil sám.

V tu chvíli mi bylo jasné, že mnoho diváků, kteří manželství stejnopohlavních párů nepodporují, by se s takovými výroky neztotožnilo. Zjistila jsem, že je Aliance pro rodinu ve svých názorech příliš extrémní, a tak jsem ve filmu protistranu raději vytvořila z více názorových skupin. Nechala jsem vedle ní promlouvat taky představitele církve, řadové občany nebo už zmíněné poslance.

Nesnažili se přesto lidé z Aliance pro rodinu dostat v dokumentu větší prostor?

Chtěli, abych s nimi udělala rozhovor, což jsem ale odmítla. Film totiž není postavený na rozhovorech, ale na situacích, které jsem jen zaznamenávala, a nijak je nerežírovala. Stejně tak bych ale v rámci dokumentu odmítla dělat rozhovor s kýmkoliv jiným, kdo by mi ho nabízel.

Říkáte, že vám Aliance pro rodinu připadala názorově příliš vyhraněná. I váš dokument na druhou stranu ukazuje, že má docela velký dosah. Její představitelé jsou vidět v médiích a také často dostávají slovo na křesťanských bohoslužbách.

Ano, Alianci pro rodinu finančně podporuje katolická církev, takže její akce často začínají právě na mších a oslavách křesťanských svátků. Tam také představitelé organizace sbírali podpisy na svou vlastní petici, ve které navrhují, aby se do české ústavy zavedlo, že manželství vždycky tvoří muž a žena. Pokud by taková ústavní změna prošla, znamenalo by to pro LGBT aktivisty třeba dalších patnáct let práce. Museli by totiž nejdřív zrušit ústavní novelu a pak teprve znovu usilovat o svůj "zákon lásky".

Setkala jste se během natáčení s nějakým argumentem proti zavedení stejnopohlavního manželství, u kterého jste si sama řekla, že stojí za to ho vzít v úvahu?

Sama jsem se zamýšlela třeba nad argumentem, že dítě při výchově potřebuje mateřský i otcovský vzor a v homosexuálním páru by mu jeden z nich mohl scházet. Vzhledem k tomu, že v Česku máme padesátiprocentní rozvodovost, mi ale nakonec ani tenhle argument nepřijde dostatečně silný. Vzorem se navíc dítěti mohou stát například i učitelé, trenéři nebo rodiče jeho spolužáků.

Dokážete se vžít do člověka, který není žádný extremista, jenom je přesvědčený, že se tradiční podoba manželství nedá měnit, a má pocit, že mu ji homosexuálové berou?

Určitě. Chápu, že je tu spousta lidí, kteří mají špatnou práci, hrozí jim exekuce, bojují s vysokými nájmy, a jediné, co jim v jejich frustrující životní situaci zbývá, je jejich manželství. Poslední, co je drží, je fakt, že na ně doma čeká člověk, kterého milují, takže se bojí, že by jim to někdo mohl vzít. Těmto lidem je potřeba vysvětlit, že jim nikdo nic nebere, jenom se jejich práva mají rozšířit i na homosexuály, kteří kolikrát prožívají úplně stejnou frustraci jako oni.

Averze vůči zavedení stejnopohlavního manželství tedy podle vás pramení hlavně z neuspokojivé životní situace?

Když to řeknu nadneseně, tak si myslím, že kdyby někteří lidi vydělávali víc peněz, tak by měli možnost se nad tématem víc zamyslet, méně by propadali předsudkům a neutvářeli by si názor na základě novinových titulků.

Barbora Chalupová (28)

Režisérka Barbora Chalupová
  • I když po maturitě chtěla původně studovat animaci, skončila na Katedře dokumentární tvorby na FAMU. V jednom ze svých prvních studentských filmů Do zbraně (2016) vyzpovídala držitele zbrojního průkazu a lidi, kteří o něj mají zájem.
  • Kontroverzní témata, která hýbou společností, ale sledovala i v další tvorbě. Pro televizní cyklus Český žurnál natočila dokument Teorie rovnosti (2017) o ženských právech a ve filmu V síti (2020) společně s Vítem Klusákem pronikla mezi sexuální predátory, kteří zneužívají děti na internetu.
  • Na začátku srpna do kin uvede svůj zatím poslední dokument Zákon lásky, ve kterém zachytila vývoj společenské debaty ohledně manželství homosexuálních párů. Poté plánuje natočit dva hrané filmy - komediální drama o komunitě plochozemců a dobrodružný příběh o vynálezci z 18. století.

Momentálně máte, pokud se nepletu, už roztočený další dokument, ve kterém se zaměřujete na zastánce teorie o tom, že Země je placatá.

Je to trochu složitější. Ještě před koronavirovou pandemií jsem se seznámila s českou komunitou plochozemců. V roce 2019 jsem se podívala i na mezinárodní konferenci v Dallasu, kde se sešli plochozemci z různých zemí, a plánovala jsem se zúčastnit jejich "plavby ke konci světa", tedy na Antarktidu. Přála jsem si společně s nimi podniknout cestu za pravdou a zjistit, jaký tvar má naše planeta.

Tím, že se ale všechno mělo odehrávat v zahraničí, museli jsme natáčení na rok a půl přerušit, dokument nakonec pravděpodobně nevznikne a já jsem se téma místo toho rozhodla zpracovat jako scénář hraného filmu. Spolu se scenáristkou Veronikou Dvorskou jsme napsaly fikční příběh, který je díky přípravám dokumentu založený na poctivé rešerši.

Jaký jste zvolila žánr?

Bude to drama s komediálními prvky.

A jaký typ lidí se mezi plochozemci vlastně pohybuje?

Sama jsem se v plochozemecké komunitě setkala s lidmi napříč věkovými skupinami i sociálními vrstvami, s vysokoškoláky i lidmi bez vzdělání. Spojovala je nedůvěra v systém a touha po hledání alternativních pravd. Není to o tom, že se jednou ráno probudíte a uvěříte, že Země je placatá. Plochozemci ke svému přesvědčení obvykle dospěli na základě vlastních experimentů, které jim vyšly jinak, než tvrdí věda. To byl i případ hlavního protagonisty mého nedokončeného dokumentu, který si na základě svých pokusů začal na internetu hledat nejrůznější alternativní teorie a v přemíře informací uvěřil názorům, které jsou vůči zavedeným pohledům v opozici.

Měli k vám plochozemci důvěru?

Ano, absolutní. Hned na začátku jsem jim na rovinu řekla, že v placatou Zemi nevěřím, ale že je za jejich přesvědčení neodsuzuju a že mě jejich pohled na svět zajímá. Taky jsem jim slíbila, že v mém dokumentu nebudou vystupovat vědci, kteří by prezentovali oficiální pravdu, a že nechám promlouvat jenom plochozemce samotné.

Co vás k tomuto tématu přivedlo?

Dnešní postfaktická doba. Film totiž nemá být primárně o plochozemcích. Jen bych jejich prostřednictvím chtěla vykreslit svět, ve kterém lidé čelí obrovskému nánosu informací a různými způsoby na ten přetlak reagují.

Zároveň se ale chystáte natáčet rodinný film, který se má odehrávat v 18. století a objevují se v něm technologie. Kde se vzal tento námět?

Dostala jsem nabídku, jestli bych nechtěla napsat dobrodružný film pro děti a rodiče, a ráda jsem ji přijala. Mám totiž pocit, že v české kinematografii rodinný žánr citelně chybí. Je jen málo domácích titulů, u kterých by rodiče nezůstali na baru, zatímco mají děti v sále, a místo toho si projekci užili s nimi. Rodiny chodí společně do kina na americké animáky, ale kromě nich snad už jen na tradiční vánoční pohádky, což je podle mě škoda. Film, který chystám, vypráví o mladém vynálezci, jehož postava je inspirovaná jednou známou osobností z doby 18. století, a hlavním tématem je otevřenost společnosti vůči novinkám.

To bude na české poměry asi dost nákladné.

Bude to šíleně nákladné. Teď nás právě čeká shánění financí, tak doufám, že to s filmem dobře dopadne.

Mohlo by vás zajímat: Z horníka programátorem. Podívejte se na rozhovor o dokumentu Nová šichta

Po první hodině kurzu jsem si říkal, proč jsem sem lezl, říká Tomáš Hisem. Skončil jako horník a po rekvalifikačnímu kurzu se z něj stal programátor. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy