Cestovatel, soudce Eskymáků i pojídač medvědů. Osud polárníka Welzla má nové pokračování

Jan Welzl patří k největším rodákům moravského Zábřehu. Ve své době byl hvězdou celé republiky, jeho přednášky bývaly vyprodané – a přitom dodnes nikdo netuší, co všechno zažil doopravdy a co jen ve své fantazii.

Související

Zmizeli v ledu. DNA testy jejich kostí přinesly po 166 letech šokující odhalení

Rynek mu byl malý

Narodil se v roce 1868 a jako kluk nastoupil do německé měšťanské školy, kde sbíral jednu poznámku za vyrušování za druhou, jak připomíná vedoucí zábřežského muzea Jan Sitta a jak dokládá i školní katalog, který je dnes v muzeu k vidění.

Vyučil se zámečníkem, jenže Zábřeh mu byl malý, a tak vyrazil do světa. Vyzkoušel řadu povolání, toulal se po celé tehdejší monarchii a nakonec zamířil do Ruska. Cestou se podílel na stavbě transsibiřské magistrály u Irkutsku, ale zakotvil ještě mnohem dál na severu – na Novosibiřských ostrovech.

Navzdory drsným podmínkám tam strávil skoro třicet let. Podle vlastních vzpomínek lovil, obchodoval, na psím spřežení rozvážel poštu a rýžoval zlato.

Mezi tamními obyvateli si prý získal takovou vážnost, že se stal náčelníkem a nejvyšším soudcem; domorodci mu údajně říkali Mújok Ojak, tedy Pojídač medvědů, bílí polárníci zase Arctic Bismarck.

Tedy aspoň o tom všem rád vyprávěl a lidé jeho vyprávění milovali. Jestli se to skutečně stalo, nikdo neví a je to vlastně tak trochu jako s Járou Cimrmanem (jen u Welzla s jistotou víme, že opravdu žil).

Faktem ovšem zůstává, že „Eskymo“ Welzl je v české kultuře fenomén a trampský hrdina. Vzniklo o něm několik knih i dokumentů, jeho povídky byly z filmovány, jeho vyprávění mají podobu audioknih (poprvé je načetl v 50. letech Karel Höger) a jmenuje se po něm nejen zábřežský pivovar, ale taky jedna planetka.

Hrdina Lidových novin

V dnes už slavné knize Třicet let na zlatém severu vzpomíná redaktor Edvard Valenta v úvodním slově, jak do redakce brněnských Lidových novin dorazil roku 1929 nezvyklý dopis – šest aršíků popsaných tužkou, rukou zjevně klopotnou a k psaní odkojenou jen zřídka. Zněl takto:

„Jan Welzl polarňi cestovatel oznamuje: Pro moje cestovaňi co jsem ja na dalekem severu konal, prišel jsem na všelijake ostrovy, kde jsem tam všelijake jeskině po vymřelích Eskimaku našel. (...) Na zemi lezeli kosťi těch mrtvol, které už skorem s chnile bili.“

Jak je z úryvku patrné, ve škole opravdu pozor nedával, naštěstí ale zpozorněli v Lidových novinách. Welzlovo poutavé vyprávění převedl na papír nejdřív Rudolf Těsnohlídek – pod titulem Eskymo Welzl, kterému rodák vděčí za svou přezdívku – a později také Bedřich Golombek s Edvardem Valentou.

Legenda, kterou nešlo zastavit

Welzlově pouti jde uvěřit jen těžko, ačkoliv ty nejskutečnější příběhy takové někdy jsou.

Nevěřily mu ovšem ani americké úřady, když roku 1924 ztroskotal u Aljašky. Doklady neměl a tvrdil, že připlul z Novosibiřských ostrovů. Jenže Američané o těch ostrovech věděli jen tolik, že jsou nejspíš opuštěné a navíc sovětské. Valentův úvod tu chvíli líčí takto:

„Posuzován těmito hledisky byl Jan Welzl na půdě Spojených států naprosto nežádoucím cizincem. Marně vysvětloval (...), že je na Novosibiřských ostrovech náčelníkem a nejvyšším soudcem. (...) Takovým pohádkám nechtěli rozumět; tohoto podezřelého člověka se musí Spojené státy stůj co stůj zbavit.“

Když Welzl přiznal, že pochází ze Zábřehu v Rakousku-Uhersku, a je tedy vlastně Rakušan, teprve se dozvěděl, že žádné Rakousko-Uhersko už není a že je z něj Čechoslovák. Jeho věrohodnost to navíc příliš nepodpořilo a úřady ho deportovaly do Evropy.

Zobrazit
11 fotografií

Na milované sibiřské ostrovy se mu vrátit už nikdy nepodařilo. Nějaký čas pobyl v Československu, kde pořádal besedy, a nakonec odcestoval do kanadského Dawson City. Tam 19. září 1948 v osmdesáti letech zemřel a na tamním městském hřbitově leží dodnes.

Rodák, na kterého jsou hrdí

I když jeho jméno už dávno nezní tak hlasitě jako kdysi, v Zábřehu jsou na svého rodáka náležitě hrdí a v muzeu mu patří stálá expozice. „Představujeme ho jako nebojácného a vynalézavého cestovatele, jako fantastického vypravěče příběhů a zážitků i jako osamělého lovce,“ říká Jan Sitta z Muzea Zábřeh.

Zahlédnete tam i mapu severu, kterou Welzl nakreslil vlastní rukou pro přednášku v Jičíně nebo unikátní filmové záběry, jak předvádí Eskymáky.

Letos v říjnu o něm vychází první samostatný komiks, což podle Zdeňka Davida ze Zábřežské kulturní dokazuje, jakým fenoménem Welzl i nadále zůstává.

Související

Turisté našli v ledu mrtvého muže. Mysleli, že jde o horolezce, pravdu odhalili až později

„Severská rapsodie přibližuje jeho dobrodružný život komiksem, který dokázal spojit syrovost arktické krajiny, humor, napětí i Welzlovu touhu po svobodě,“ dodává.

A tak dál žije muž, u kterého se už nikdy nedozvíme, kde končila skutečnost a začínala pohádka. Welzlovi by se to ale nejspíš líbilo.

Zdroj: autorský článek, rozhlas.cz, digitalniknihovna.cz, radioteka.cz