Co vás přitahovalo na jihovýchodní Asii, že jste se do ní stále vracel a nakonec jste v ní zůstal?
Abych se přiznal, nevím úplně přesně, ale pamatuju si, že se to ve mně ozývalo už v útlém mládí. Po první cestě bylo rozhodnuto. Je to kombinace mnoha faktorů, z nichž některé nedokážu přesně definovat.
Proč jste se usídlil právě v Thajsku?
V době, kdy jsem do oblasti přišel, v podstatě moc jiných možností nebylo. Barma byla uzavřená, v Laosu chyběla naprosto veškerá infrastruktura a tuhý režim v tehdejším Vietnamu usazení cizinců také zrovna moc nepřál, v Kambodži byla spousta nelegálních zbraní. Thajsko tedy byla z praktického hlediska jediná rozumná volba, která mi umožnila snadno cestovat po celém regionu. Samozřejmě to je ale také velmi příjemná, rozmanitá a pozoruhodná země.
Jak se vám tato oblast jevila v roce 1998, kdy jste do ní zavítal poprvé, v porovnání s dneškem?
Oblast v roce 1998 a dnes je doslova naprosto jiná planeta, tehdy do Thajska jezdili odvážní západní turisté, ve Vietnamu se vyskytovalo pár turistů, většinou organizovaných. V Laosu nebyl téměř nikdo, v celé zemi byla v podstatě jedna asfaltová silnice, na jihu místo autobusů jezdily upravené náklaďáky, protože neexistovaly silnice, jinak se jezdilo loděmi.
Jan Styblík
- Profesionální průvodce, překladatel, fotograf.
- Na jaře roku 1998 se vydal na svoji první několikaměsíční cestu po jihovýchodní Asii a od té doby se do oblasti vracel stále častěji, až si tam vybudoval svůj druhý domov.
- Z Thajska, kde žije, opakovaně navštěvuje země celého regionu. Na svých cestách se snaží poznávat a dokumentovat tradiční způsob života obyvatel, zejména v odlehlých etnických oblastech.
- Své fotografie prezentuje na výstavách a při promítáních a nabízí jejich prodej.
- Od roku 2000 připravil a vedl desítky zájezdů do zemí jihovýchodní Asie (Barma, Kambodža, Vietnam, Laos, Malajsie, Indonésie) i dalších oblastí, kompletně zajišťuje poznávací cesty pro malé skupinky, připravené podle individuálních přání klientů.
Zdroj: janstyblikphotography.com
Hlavně tedy ve Vietnamu, Kambodži a Laosu se změnilo téměř naprosto vše, přibývá infrastruktura, staví se silnice, továrny, hotely, rozšiřují se města. Zásadně se změnila životní úroveň.
A turistů přibývá...
Ano, kromě hospodářského rozvoje přišel masový turismus, dnes je celý region velmi vyhledávanou destinací, kam jezdí lidé z mnohem více zemí než kdysi, a například čínských návštěvníků přibývá doslova raketově – tím se celá oblast ještě o to víc mění, podle jejich vkusu.
Jste profesionálním průvodcem i obyvatelem v jižní Asii. Důkladně znáte Thajsko, Barmu, Kambodžu, Vietnam, Laos, Malajsii či Indonésii. Jak moc se tyto země liší z pohledu turistů a jejich bedekrů a z pohledu člověka, jenž se jim dostal pod povrch?
To, myslím, neplatí jenom o jihovýchodní Asii, obecně i v mnoha jiných oblastech zažijete něco úplně jiného, pokud vystoupíte z "turistického dopravníkového pásu", a někdy překvapivě není třeba chodit moc daleko. Jihovýchod Asie je pod povrchem zcela jiný. Dojem turistů z návštěvy ale hodně záleží na tom, co kdo opravdu chce zažít. Často si podle mých zkušeností lidé kazí cestu, poznání a zážitky tím, že přijíždějí svázáni spoustou očekávání a předsudků. Mnozí si jen chtějí svá očekávání potvrdit, což je škoda. Cestování je výborný způsob, jak se otevřít novému. Jihovýchodní Asie to umožňuje velmi nekonfliktními způsoby.
Jak to myslíte?
Ve všech těchto zemích se velmi snadno cestuje, místní lidé jsou obecně velmi příjemní a nekonfliktní, jsou to také v naprosté většině velmi bezpečné země. A dostat se mimo místa plná turistů není ani třeba ve velmi navštěvovaném Thajsku velký problém.
Vy jste ostatně známý tím, že své klienty coby průvodce berete i na jiná než turistická místa. Jak to třeba probíhá?
Tyto cesty připravuju na zakázku, a záleží tedy na domluvě s každou konkrétní skupinkou. Snažím se dávat důraz hlavně na místní život, tedy vystoupit z pozice turisty a podívat se, jak místní lidé bydlí, jak sklízejí a sází rýži, jak vyrábějí předměty každodenní potřeby – to je velmi dobře možné v Barmě, relativně méně pak v Kambodži a Vietnamu. Hlavně Barma je zatím výbornou ukázkou tradičního života jihovýchodní Asie, který v okolních zemích zanikl. Velmi brzy ale i tam zanikne.
Najdeme tuto skutečnou tvář zemí hned za památkami obklopenými turisty?
Ano, nemusí se jednat o nějaké "tajné" a odlehlé lokality, ale opět stačí zajít na to správné místo pár minut od turistické atrakce a pak, trochu dál od chrámů či paláců obležených turisty, můžete nahlédnout do místního života. Pokud je však možnost a zájem, jsou nesmírně zajímavé právě různé odlehlé oblasti, především hornaté pohraničí obydlené etnickými menšinami, které jsou jedním z mých hlavních zájmů.
Často se vydáváte na motorce do odlehlých míst v horách, kde sídlí tyto etnické menšiny. Jaký život jste zde našel?
V horských etnických oblastech jsem za spoustu let najezdil desítky tisíc kilometrů a našel jsem život do značné míry ještě hodně tradiční, nesmírně vzdálený tomu ve městech většinové společnosti. Jsou to místa, kde si lidé stále ručně tkají a barví látky na oblečení, v malých kovárnách si vyrábějí nástroje, do velké míry žijí soběstačně, neovlivněni moderním životem. Opět i zde platí, že změny jsou nezadržitelné a stále se zrychlují. V drtivé většině se jedná také o život nesmírně chudý, často na hraně přežití, a je zcela jednoznačné, že mnohé změny jsou naprosto žádoucí. Realita je však taková, že se místních lidí nikdo neptá na to, co by změnit a zlepšit chtěli.
Mnozí turisté po návštěvě podobných oblastí s pohoršením říkají: "Tam ještě vládne středověk." Jsou ale věci, které bychom se od nich mohli učit?
Tady je třeba zmínit, že tito lidé si chudobu dobrovolně nevybrali, ale jsou k ní donuceni. Navíc jednotlivé etnické skupiny do oblasti dnešních zemí jihovýchodní Asie přicházely v různých dobách, hlavně před útlakem z Číny, kde často mívaly rozvinutá království. Na poslední příchozí už zbyly jenom nejvyšší části hor a ani nemají šanci na lepší život.
Osobně mě fascinuje, jak jsou ti lidé schopní žít podle určitých pravidel a principů, jak si cení stáří a zkušeností, jak neodsouvají nejstarší generaci na okraj, i přes svou často značnou chudobu si neustále nestěžují a pokoru neberou jako něco negativního.
Rozhodně by si v životě přáli mít víc, ale jsou vděční za to, co mají. Je u nich zřetelná skromnost, pokora, tolerance, snaha vyhýbat se konfliktům a řešit nedorozumění nenásilně. Neuvidíte projevy zákeřnosti, naschvály, zlobu, slovní a už vůbec ne fyzickou agresi. Fascinuje mě také soudržnost komunity, ke které přispívá společná práce, společná účast na rituálech a slavnostech, a to vše lidem potvrzuje jejich místo ve společnosti.
Jak se za poslední roky změnily bezpečnostní podmínky v zemích jihovýchodní Asie?
Situace se velmi vyvíjí a kromě několika málo oblastí se jedná o velmi bezpečné země. Ještě před pár lety bylo nebezpečné vyjít v Phnom Penhu (hlavní město Kambodži - pozn. red.) po setmění na boční ulici, v severním Laosu byla na mostech a u vjezdů do měst vojenská stanoviště a autobusy na některých úsecích doprovázeli ozbrojení vojáci. To vše je ale dnes historie.
Nikdy jsem neměl strach například při procházení chudinských oblastí Ho Či Minova Města, Bangkoku či Rangúnu, do podobných míst bych si ale ve Střední či Jižní Americe rozhodně netroufl. Na druhou stranu na mnoha místech Barmy stále probíhají ozbrojené konflikty a velká část země je z tohoto důvodu nepřístupná a rozhodně se nejedná o bezpečné oblasti. Přístupné a turistické lokality jsou naopak velmi bezpečné.
Jak se změnila vyspělost těchto zemí?
Co se týká hospodářské vyspělosti, i zde jde vývoj nesmírně rychle dopředu, například při mé první návštěvě Vietnamu byla téměř veškerá osobní auta vojenská nebo policejní, pár boháčů mělo motorku, jinak drtivá většina lidí jezdila na kole. Dnes není například Bentley v Hanoji či Ho Či Minově Městě až taková vzácnost. A 18 let od té doby není až tak závratně dlouho. Podobně to je i s dostupností služeb a zboží a samozřejmě se zvyšuje i obecná úroveň života. Konkrétně ve Vietnamu jde hospodářský rozvoj strmě vzhůru, podporován neuvěřitelnou pílí a ochotou místních lidí se vzdělávat.
Jak populární jsou Češi ve Vietnamu, vzhledem k desítky let trvající "družbě"?
Je to nesmírně ovlivněné generací, se kterou se setkáte. Mladým lidem už "Tiệp Khắc", tedy Československo, až tak moc neřekne, ale někteří budou vědět víc díky rodičům. Odkazů na zmiňovanou družbu můžete najít relativně dost, ale spíš při pečlivém pátrání než při zběžném pohledu. Je třeba si uvědomit, že jsme tento nesmírně lukrativní trh velmi ochotně opustili už před značnou dobou a ihned na naše místo s radostí přišly jiné země. Střední generace si bude pamatovat spoustu výrobků, o kterých však většina lidí často vůbec netuší, že pocházely od nás. Někteří starší lidé mohou vědět, kterou nemocnici či továrnu Češi postavili.
Jiná kapitola jsou potom samozřejmě lidé, kteří u nás pracovali a studovali, ti obvykle vzpomínají rádi, i přesto, že mnoho z nich nemělo jenom ty nejlepší zážitky. Obecně tedy Češi známí jsou, povědomí o bývalé družbě ale rychle mizí a jsme bráni spíš jako jedni z mnoha dalších cizinců, kteří se v zemi snaží působit.
Jaká je situace v Kambodži? Vzpamatovala se už z teroru Rudých Khmerů, nebo je tato historická jizva v zemi ještě stále patrná?
Nevzpamatovala a zřejmě nikdy nevzpamatuje. Khmerové, tedy obyvatelé Kambodže, jsou nesmírně milí a slušní lidé a nechci, aby to vyznělo necitlivě, ale je potřeba si uvědomit, že maoistické hnutí Rudí Khmerové při svém teroru zlikvidovalo genofond celého národa, kdy byli nejprve cíleně vyvražďováni ti nejvzdělanější a nejschopnější a v dalších vlnách ti vzdělaní a schopní, a kromě toho byl nenávratně ztracen bezpočet znalostí, zkušeností, dovedností a tradic. Lidé navíc dnes a denně stále potkávají své bývalé mučitele, kterým nehrozí žádný soud a už vůbec ne trest, což je nejbrutálnější výsměch všem obětem a přeživším.
Tiká v některém ze států "časovaná bomba" v podobě politického vývoje země za neznalého přihlížení západního světa?
V současnosti moc nerozumím tomu, že západní svět téměř nereaguje na velmocenské a stále více agresivní chování jedné velké země severně od jihovýchodní Asie, která postupně podniká velmi dobře připravené a naplánované kroky na obsazení Jihočínského moře, stavbou přehrad zabírá ostatním zemím vodu a vyvolává pohraniční třenice snad s každým sousedním státem a kromě toho velmi usilovně posiluje nacionalismus. Tato země svým vlivem velmi zásadně ovlivňuje a stále více bude ovlivňovat celý region, přestože leží mimo něj.
Jaké další jevy by měly západní svět znepokojovat?
Těžko lze například předvídat postupnou a nezadržitelnou islamizaci Malajsie a Indonésie, kde je v mnoha oblastech zaváděna šaría a je snaha o zavedení islámských trestů hudúd. Dříve převážně umírněný islám se stále více radikalizuje a hlavně v Malajsii za přímé podpory vládní strany. Ještě před pár lety Západ podporoval některé místní diktátory jako "demokraty". A tato podpora "demokraticky" volených diktátorů je další velmi reálný zdroj vážných nepokojů a násilných konfliktů v již tak polarizovaných zemích. Vzrůstá politický vliv zmiňované Číny, drasticky se zhoršuje ekologická situace, v neposlední řadě také probíhá tuhý boj o vodu.
Zaujaly mě vaše fotky z Čjinského státu v Barmě – v obličeji potetované babičky kouřící velké dýmky, ušní boltec namotaný do válečku . Ve tvářích se jim zračí spokojenost, klid a vyrovnanost. Jak na vás tito lidé působili?
Podobně jako v jiných chudých oblastech, kde neznají turisty a kam nedorazil válec globalizace, tedy přesně tak, jak říkáte, klidní a vyrovnaní. Spokojenost má u nich nesmírně zajímavou podobu. Není v tom žádné trpné odevzdání se nebo rezignace, působí to na mě jako přijetí toho, co nemohou změnit, smíření a v rámci toho radost ze života. Právě v Čjinském státě mě velmi zaujalo, jak se tito lidé dokážou srdečně smát. Stalo se mi to opakovaně při návštěvách různých vesnic, při sezení s místními na zápraží a při focení, kdy tito lidé měli úžasnou radost ze života, kterou velmi otevřeně projevovali.
Co vás na Česku láká vracet se a co vás naopak žene odsud pryč?
Naštěstí nemám pocit, že mě něco odněkud žene, i když jsou pochopitelně určité aspekty, od kterých bych byl rád co nejdál. V České republice jako velké pozitivum vidím spousty drobností, které tady většina lidí bere jako naprostou samozřejmost, i když za hranicemi Evropy se často jedná jenom o sci-fi. Jako třeba to, že můžete přejít silnici nebo jet na kole s minimálním strachem, že vás sejme první auto. Každodenní možnosti kultury i přesto, že je nemám šanci využít. Dokumenty a artové filmy v televizi, přestože na televizi už naprosto vůbec nemám čas. Záruka na zakoupené zboží. Kvalitní lékařské ošetření od doktorů, kteří většinou svou práci zatím berou jako poslání, nebo aspoň tak to někdy vnímám. Kontrola zdravotní nezávadnosti potravin. To jsou naprosto fantastické výdobytky.
Plánujete, že byste se někdy natrvalo vrátil do Česka?
Zatím se mi daří jezdit sem na několik měsíců každým rokem, je samozřejmě otázka, jak to bude v budoucnu nejenom s těmito návštěvami, ale i s tím, kde se budu víc zdržovat. Zatím si pevné plány nevytvářím.
