Vyrůstali v Beskydech, teď žijí a surfují na Islandu. Ostrov nás naučil samotě, tvrdí

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
10. 10. 2020 15:18
Narodili se sice v podhůří moravskoslezských Beskyd, už pět let ale sjíždějí ledové vlny na pomezí Atlantiku a Severního ledového oceánu nebo krkolomné ledovce na Islandu. Bratři Polachovi přijeli na ostrov před šesti lety a okamžitě si jej zamilovali. O jejich životě snů mezi fjordy natočili čeští dokumentaristé film Between Fjords.
Bratři Polachovi surfují po celý rok.
Bratři Polachovi surfují po celý rok. | Foto: Between Fjords

Dvojčata Lukáš a Filip Polachovi vyrostla ve Frýdlantu nad Ostravicí, dětství a dospívání trávila na horách freestylovým lyžováním. "Vyrůstali jsme mezi snowboarďáky v Beskydech a o surfování se hodně mluvilo. Od 12 let jsme taky rádi jezdili na skateboardu, takže k těmhle všem sportům jsme měli blízko," vysvětluje Filip.

Ten se dostal na Island před šesti lety, když začínal jako profesionální fotograf. Do tajemného ostrova na severní výspě Evropy, obklopeného dvěma studenými oceány, se podle svých slov hned zamiloval. "Považoval jsem jej za takové druhé Grónsko. A hned po příletu na mě velmi zapůsobil. Zjistil jsem, že tady můžu surfovat a lyžovat v jeden den a že jsou tady jedny z nejlepších spotů na světě. Tři dny od příletu jsem se rozhodl, že na Islandu zůstanu, sekl jsem s vysokou školou a zůstal tady," vypráví ze svého islandského domova přes aplikaci WhatsApp.

Jeho brácha Lukáš přiletěl na Island rok nato, aby během letních prázdnin objevoval ostrovní krásy. "S kámoši jsme chodili na výpravy do islandské vysočiny, šplhali jsme na ledovce a užívali si to. Pak jsem se vrátil zpět do své české rutiny. Studoval jsem vysokou školu, ale po zimním semestru a měsíční dovolené v Gruzii jsem si uvědomil, že chci raději svůj život trávit v horách a u oceánu," líčí. Procházel se po Ostravě kolem paneláků a v té betonové džungli vzpomínal na krásnou islandskou přírodu. "Na horská pásma, hřebeny hor a oceán… Bral jsem to jako signál, že mám odjet za bráchou," dodává.

Zatímco Filip se zabydlel v Stykkishólmuru na západě Islandu a pracoval v malém islandském Muzeu vulkánů, jeho brácha Lukáš se usídlil o pár desítek kilometrů dál a živil se jako lyžařský a kajakový instruktor a začínající horský vůdce. "Kurzy jsem si udělal v průběhu let v Alpách. Zabralo to nějaký čas. A v mezičase jsem pracoval v restauraci a podobně. Ale na Islandu je vlastně celkem jedno, co člověk dělá, protože je všechno dobře placené," tvrdí Lukáš.

Filip se později přestěhoval s přítelkyní do Reykjavíku, kde vypomáhal v prodejně s lyžařským vybavením. Dnes ale oba dva žijí na severu ostrova, v malém městečku Siglufjörður. "Objevujeme tady nový terén a vidíme tady větší potenciál než na místě, kde jsme žili předchozích pět let," dodává Lukáš.

"Procházel jsem se po Ostravě kolem paneláků a v té betonové džungli jsem vzpomínal na krásnou islandskou přírodu."
"Procházel jsem se po Ostravě kolem paneláků a v té betonové džungli jsem vzpomínal na krásnou islandskou přírodu." | Foto: Between Fjords

Surfování a lyžování v jeden den

Podle bratrů měli v začátcích štěstí na dobré lidi a příležitosti. "Teď je situace jiná a najít si práci v turismu je v podstatě nereálné, 90 procent lidí ze zahraničí odjelo z Islandu pryč. Práce v turismu tady teď není a možná ani dlouho nebude," přesvědčují 25letí bratři. "I my sami si musíme teď najít práci v jiném odvětví. Máme pár projektů, třeba naši značku oblečení nebo stavbu tělocvičny s horolezeckou stěnou uvnitř, aby měli lidi kam chodit v zimě sportovat," říkají Polachovi.

Bratři na Islandu mají rádi především možnost být neustále v pohybu a sportovat. V autě s sebou vždycky vozí surfy, lyže a horolezecké vybavení. "Naučili jsme se tahat všechny 'hračky', co máme, včetně horolezeckých věcí a lan. Většinou to využijeme všechno. S lany chodíme do hor skoro vždycky, některé sekce jsou dost nebezpečné a je důležité mít základy lezení po ledu," dodává Filip. Za vlnami a svahy přitom jezdí po celém ostrově.

"Je potřeba si nastudovat počasí a to, jak reaguje oceán. Nejsou tady žádné surfové obchody ani školy a není tady ani moc surfařů, všechno si člověk musí zařídit sám. Nám trvalo pět let se naučit aspoň trochu číst počasí a předpovídat, kde budou vlny a za jak dlouho tam budou. Když přijedou profesionální surfaři třeba na 15 dní, jezdí kolem celého ostrova, ale kolikrát se nedostanou ani do vody. Když tady chce člověk surfovat, musí tady žít, aby rozuměl místnímu počasí," říkají bratři.

"Když tady chce člověk surfovat, musí tady žít, aby rozuměl místnímu počasí."
"Když tady chce člověk surfovat, musí tady žít, aby rozuměl místnímu počasí." | Foto: Between Fjords

Pozorovat zasněžené vrcholky hor při čekání na vlnu

Do surfování pronikl jako první Filip, který po maturitě v Česku vyrazil do francouzského Hossegoru, kam jezdí i české surfové cestovky. "To samé léto jsem pak odjel na Island," vzpomíná Filip. "Koupil jsem si surf a ve vodě jsem byl, co nejvíc to šlo, bylo to těžké, ale postupně jsem se to naučil. Zima mi nevadila. Bavilo mě dívat se z oceánu na zasněžené hory, zatímco jsem čekal na vlnu a přemýšlel, který vrcholek sjedu potom na lyžích," dodává.

Bratři jezdí surfovat během celého roku a o jejich životě nedávno český režisér Martin Smékal natočil dokumentární snímek Between Fjords. Film měl premiéru na konci září a autoři na jeho uvedení vybírali peníze také v rámci crowdfundingové kampaně na Hithitu.

"Surfování v zimě na Islandu není tak hrozné, jak si lidi představují, vždyť lidi surfují i v Norsku, na Aljašce, v Kanadě nebo v Japonsku. Navíc tam je často stejná teplota vody jako na Islandu," říká Filip. V zimě má přitom voda maximálně pět stupňů Celsia a v létě maximálně 12 stupňů Celsia. "Voda je temná, studená, takže trochu strašidelná, ale my moc velký rozdíl ve vlnách v létě a v zimě nepociťujeme," tvrdí bratři.

"Spíš je nepříjemné, když se nám voda dostane za krk a na hlavu, je to hrozný šok. Ale jinak máme šestimilimetrové neopreny a ty nás nadnáší a hřejí," dodávají. 

"Naučili jsme se číst počasí"

Surfy se ale od těch pro surfování v teplých vodách nikterak neliší. Bratři jich vlastní hned devět různých velikostí. Surfování na Islandu se kromě teploty vody liší taky tím, že je potřeba umět detailně předpovídat počasí a najít si svá surfová místa.

"Surfování je tady hodně o předpovídání počasí."
"Surfování je tady hodně o předpovídání počasí." | Foto: Between Fjords

"Sledujeme pět různých meteorologických stránek. Navíc sledujeme příliv a odliv a tohle všechno se musí zkombinovat v jeden moment na nějakém místě. Počasí kontrolujeme dvacetkrát denně. Jsem pořád na telefonu, ale ne na Instagramu, ale třeba na Windy nebo na dalších appkách o počasí," říká Filip.

Islandští surfaři musí mít podle nich spoustu trpělivosti. "Tolikrát se nám stalo, že jsme jeli desetkrát na stejné místo a nesurfovali jsme, pak jsme se tam vypravili znovu a jezdili jsme. Rozdíly mezi přílivem a odlivem bývají velké a člověk musí natrefit správnou dobu a naučit se rozumět oceánu," tvrdí Lukáš.

"Před třiceti lety měli tady lidi strach chodit do hor nebo skákat do oceánu. Surfování a lyžování na Islandu se naplno rozvíjí posledních třeba deset let. Islanďanů zimních sportovců není tolik jako třeba Čechů, kteří vyrůstají na lyžích," říká Lukáš. Přesto si bratři z Beskyd našli svou islandskou surfařskou komunitu.

"V Reykjavíku máme surfovou skupinu a je nás asi 15 až 20 lidí, z toho polovina jsou holky. Tady je to hodně genderově vyvážené. Většina lidí s námi chodí i na lyže, ale do hor jezdíme jenom s lidmi, kterým opravdu věříme. V horách totiž musíte mít dobré parťáky, na které se můžete stoprocentně spolehnout a dokážou vás vytáhnout z laviny," přesvědčuje Filip. Ani po pěti letech nemají bratři ostrov zcela probádaný a islandská místa na lyžování budou podle svých slov objevovat snad celý život.

"Jezdíme často na východ a přes zimu dělám i ve skiareálu na severu ostrova."
"Jezdíme často na východ a přes zimu dělám i ve skiareálu na severu ostrova." | Foto: Between Fjords

"Ale máme svoje místa. Jezdíme často na východ a přes zimu dělám i ve skiareálu na severu ostrova. A na severu Islandu, kolem Siglufjörðuru, taky lyžujeme nejčastěji," říká Lukáš Polach. "Hledání míst se taky odvíjí od toho, že jsme si zvykli na určitý typ svahu a prudkosti a dostáváme se do technického lyžování. Lyžujeme hlavně takzvané kuloáry (úzké strmé svahy mezi skalisky hor, pozn. red.), kde je důležité technické lyžování. Nejprudší svah měl 40 stupňů," popisuje Filip Polach s tím, že občas kombinují i lyžování s horolezectvím, jak je patrné také ve filmu.

"Ale třeba na západě jsou úplně jiné typy hor. Vrcholek začíná alpským svahem, pak je kuloár a pak je zase mírnější svah, a to všechno v průběhu tří kilometrů," tvrdí Filip.

"Člověk tady má dost času sám pro sebe"

Kromě ježdění v nepřístupném horském terénu a ledovém oceánu je dosavadní život na Islandu naučil taky pokoře k přírodě. "Člověk tady má dost času sám pro sebe. A může se soustředit na svoje koníčky a věci, které vždycky chtěl dělat. Naučil nás otevřenosti nebo tomu, jak být sám," říká Lukáš. "Taky jsem se dostal k různým pracovním příležitostem, které bych asi v Česku neměl," dodává Filip.

Oba se shodují na tom, že život na Islandu je pomalejší a odnaučil je být mezi spoustou lidí. "Když se vracíme do Česka, nemůžu ani řídit na dálnicích, protože jsem z toho prvních pár dní vystresovaný, jak je všude kolem plno lidí. Tady na Islandu je život mnohem, mnohem pomalejší, nikam se tady mimo Reykjavík nespěchá," říká Filip.

Na Islandu hodlají bratři Polachovi zůstat, bez zasněžených špiček hor a pohledu na oceán si totiž už nedokážou představit svůj život. Na západě ostrova si navíc staví svůj dům. "Je to kousek od malého městečka, uprostřed přírody, máme minimalistický projekt. Rozhodli jsme se, že nepotřebujeme velký barák, chtěli jsme spíš menší dům, místo, kde se člověk zahřeje, udělá si jídlo a vyspí se. Trávíme totiž spoustu času venku a snažíme se žít udržitelně a ekologicky, takže nepotřebujeme velký dům. Můžeš žít s minimálním množstvím věcí," popisuje Filip.

Získat pozemek na Islandu přitom nebylo vůbec jednoduché. "Byl to boj, ale tím, že už jsme tady dlouho a máme štěstí na kámoše, to šlo," říká Lukáš. "Dva roky trvalo, než nám byrokrati dali povolení ke stavbě, a to ještě nejsme ani v jejich národním registru. Místní byrokracie je tak desetkrát pomalejší než v Česku," doplňuje jej Filip.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Robert Svoboda rezignoval na funkci trenéra hokejistů Zlína

Hokejisté Zlína jsou bez trenéra. Robert Svoboda rezignoval po nedělní porážce s Kladnem a kvůli výkonům v úvodu extraligy, v níž jsou Berani poslední. V osmi zápasech získali pět bodů. Klub o změnách informoval v tiskové zprávě.

"Po duelu v Kladně bylo jasné, že týmu může pomoci změna trenéra. Myslím, že je to momentálně neodkladně správná věc, která může ještě vše obrátit k lepšímu,“ uvedl Svoboda s tím, že chce z mužstva sejmout tlak okolí, který je vyvíjen na něj osobně a mužstva se negativně dotýká.

Berany v zápase na ledě Olomouce povede asistent Martin Hamrlík společně s koučem zlínské juniorky Lubošem Jenáčkem.

Další zprávy