reklama
 
 

Je lepší riskovat při cestování než umřít doma u televize, říká zakladatel závodu LowCost Race

22. 6. 2018
Jako dítě toužil po cestách do vysokých hor, které vídal v televizi. Ve skautském oddíle si vypěstoval dobrodružnou povahu a díky filmu Statečné srdce se rozhodl odjet na první výlet do Skotska. Celoživotní touha po navštěvování neznámých krajin s co nejmenším rozpočtem jej nakonec inspirovala k založení závodu LowCost Race. Jeho cílem je překonat za deset dní co největší vzdálenost bez útraty, zato s co nejvíce zážitky, na které budou účastníci vzpomínat celý život. "Lidé se díky LowCost Race naučí odhadovat a důvěřovat druhým, ale také používat selský rozum," říká Miky Škoda v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Dobrodružný závod Evropou LowCost Race děláte již pět let. Letošní ročník odstartuje v půlce srpna. Co vás k němu inspirovalo?

Pocházím z ne zrovna bohaté rodiny a dlouho jsem neznal nikoho, kdo by byl dál než na Slovensku. Odmalička jsem toužil jet do hor, které jsem vídal v televizi. Pak jsem se dostal do skautského oddílu, který na mě měl velký vliv a kde jsem se poznal s lidmi, kteří cestovali po celé Evropě, třeba i v rámci expedic. Toužil jsem zorganizovat něco podobného. A po zhlédnutí filmu Statečné srdce, ve kterém William Wallace běhá po Skotsku, jsem se rozhodl odjet se skupinou lidí právě tam. Tenhle výlet jsme plánovali rok a půl a nakonec se samozřejmě všechno odehrálo úplně jinak. Po Skotsku jsem odjel sám do Alp, což bylo samozřejmě trochu nebezpečné. Ale protože jsem neměl moc prostředků, cesty jsem si sám vymýšlel a hodně při nich improvizoval.

Po založení teambuildingové agentury jsem našetřil nějaké peníze a dal je do placených dovolených, jejich cena ale neodpovídala zážitku, a navíc mě nebavily. Když jsem se pak nedostal do závodu RedBullu po Evropě, rozhodl jsem se uspořádat svůj vlastní závod s podobnou myšlenkou - hledat způsoby, jak platit jinak než penězi.

První závod se jel v roce 2014 a byl spíše záležitostí pro fajnšmekry. Dneska je mnohem známější. Můžete pro srovnání uvést, kolik lidí jelo první závod a kolik lidí je přihlášeno do letošního ročníku?

Do prvního ročníku se přihlásily tři týmy. Vůbec nevím, proč do toho tehdy šli, myslím, že to byli pankáči. (smích) Do druhého ročníku se pak přihlásilo sedm týmů. Potom jsme začali pořádat přednášky, které pomohly závod propagovat, a počet týmů se navýšil na 37. V loňském roce už jsme měli 95 týmů a letos je jich přihlášeno přes 200.

Soutěž se ale za tu dobu trochu proměnila.

Ano, ukázalo se například, že to nemůže být závod ve stopování, protože nelze hodnotit, jaký je kdo cestovatel, a už samotné stopování bylo pro mnoho účastníků výzvou. V závodu nejde o to, projet za každou cenu co nejvíce míst, ale plnit výzvy jako stopnout letadlo nebo stát se milionářem. Závod je koncipovaný tak, aby se do něj mohl přihlásit každý, kdo chce něco podobného zažít, ale potřebuje nějakou instituci, která zážitek zaštítí. Přihlášení si mohou vybrat mezi Joypackerem, kde si cestu užívají sami pro sebe, a Racepackerem, kde závodí s dalšími devíti týmy a všechno sdílí on-line. Předtím než deset týmů vybereme, je pozveme na společný víkend, kde si prověříme, jestli na to skutečně mají.

Zaujalo mne, že se do soutěže většinou hlásí víc holek než kluků. Čím to je, jsou holky odvážnější?

Ono je to dost dané tím, že trampové, skauti nebo jiní dobrodruzi většinou nemají potřebu své zážitky sdílet na sítích, takže se do takové soutěže nehlásí. Jdou do ní spíš lidi, kteří mají chuť ostatní inspirovat nebo se pochlubit svou odvahou. A z nějakého důvodu tyhle zážitky většinou víc sdílí holky než kluci a, upřímně, holky jsou na sociálních sítích sledované víc než kluci.

Podle minulých ročníků se také zdá, že většina účastníků jsou lidi okolo dvaceti let. Kolik třeba bylo nejstaršímu účastníkovi LowCost Race?

Myslím, že okolo pětapadesáti. Typickému účastníkovi je od dvaceti do pětatřiceti let. Ale jdou do toho i starší lidi, kteří třeba chtěli cestovat, ale měli pocit, že to dříve bylo spíš pro dobrodruhy, bylo to náročné a drahé. A nyní si ve svém věku mohou dovolit zaplatit dražší dovolenou, ale chtějí vyzkoušet něco jiného. Loni se nám třeba přihlásil jeden miliardář se synem, ale tři dny před závodem mi nakonec zavolal, že se zdržel v pralese a nedojede.

Kam se vlastně dá za těch deset dní dojet?

Loňský vítězný tým byl trochu extrémní. Jednou z výzev totiž bylo dostat se na jiný kontinent. Neočekávali jsme, že to někdo splní, ale vítězové tuhle výzvu pokořili. Odjeli do severní Evropy, dostali se až do norského Lillehammeru a pak sehnali od cizích lidí peníze na letenku z Kodaně do Turecka. Z Lillehammeru stopovali přes noc do Kodaně, odkud odletěli do Turecka, a pak stopovali zase přes Balkán zpět do Česka. To byla hodně extrémní strategie.

Existuje nějaký stanovený cíl závodu, nebo si každý může vybrat svou vlastní trasu?

Závod je hodně založený na svobodě, člověk může dělat, co chce. Cílem je získat co nejvíce bodů a ty se získávají za projetí checkpointů a splněním výzev. V Evropě máme zhruba čtyřicet checkpointů. Body se ztrácí za utrácení peněz, člověk s sebou může mít maximálně dva a půl tisíce korun.

Checkpointy a výzvy se účastníci dozvídají až tři dny před závodem, aby to bylo překvapení. Jedinou povinností účastníků je vrátit se včas do Prahy a neutratit víc, než je stanoveno. Chci lidem ukázat, že když chce člověk něčeho dosáhnout, musí se o to snažit. A chci jim ukázat, že i neúspěch je běžnou součástí budoucího úspěchu.

Miky Škoda (27 let)

  • Podnikatel, lektor a cestovatel
  • Pochází z Pardubic, žije v Praze
  • Vystudoval Univerzitu Palackého v Olomouci, obor Management volného času a Karlovu univerzitu v Praze, obor Fyzioterapie.
  • Ve 22 letech založil teambuildingovou agenturu, kterou po dvou letech prodal, aby se mohl věnovat závodu LowCost Race. Od té doby založil několik projektů s cílem zlepšovat v Češích sebedůvěru a důvěru v ostatní.
  • V současnosti se mimo jiné věnuje lektorování a osobnímu mentoringu. 
  • Kromě cestování má rád horolezectví a vedení skautů.
  • Více o jeho projektech najdete na webu www.mikyskoda.cz

Účastníci závodu častokrát stopují nebo přespávají u úplně cizích lidí v různých státech. Učí LowCost Race důvěře v druhé?

Určitě. A říkají to i sami účastníci. Častokrát jsou překvapeni, kolik dobra v lidech je. I ze svých zkušeností mohu říct, že se víc vyplatí lidem důvěřovat než jim nevěřit. Lidi se díky LowCost Race naučí nejen odhadovat a důvěřovat druhým, ale také používat selský rozum. Jasně, někdy se to nemusí povést a něco se pokazí, ale přijde mi lepší zariskovat a projet Evropu, než v padesáti umřít na infarkt u televize s brambůrkami v ruce. Člověk vlastně riskuje, že se mu něco stane, už jen tím, že vyleze z baráku na ulici.

Je zajímavé, že v roce 2015, kdy v Evropě vypukla takzvaná uprchlická krize, se počet účastníků závodu zvýšil. Napsal vám třeba tehdy někdo, že jste blázen, že závod v této situaci pořádáte?

Pár negativních ohlasů bylo, ale ne nějak mnoho. Nejsem sluníčkář, jak by možná někteří řekli, naopak jsem velmi pragmatický člověk. Ale snažím se i prostřednictvím teambuildingové agentury přimět lidi k tomu, aby vystoupili ze své bubliny a nebáli se zažít něco neobvyklého. Častokrát se lidi vrátí ze závodu a vrhnou se do něčeho, co vždycky chtěli dělat, ale neměli na to odvahu. A mimochodem, mým cílem je dát jednoho dne do závodu výzvu "Najdi v Česku uprchlíka", což bude podle mě nejnáročnější výzva, kterou nikdo nesplní.

Procestoval jste 41 zemí na čtyřech kontinentech, kde se vám líbilo nejvíc?

Mám strašně rád Švýcarsko, jednak proto, že je nám kulturně pořád blízko, ale i proto, že je tam čisto a Švýcaři jsou si vědomi své zodpovědnosti vůči ostatním lidem. Kromě toho mám rád hory, které celým Švýcarskem prostupují. Kdybych byl o něco mladší, přišla by mi hodně zajímavá Tanzanie, kde jsem byl před půl rokem. Místní obyvatelé jsou taky velmi optimističtí, ačkoliv skoro nic nemají. Ale nejsou schopni plánovat, dokážou žít jen tady a teď. Na Erasmu jsem strávil devět měsíců na Kanárských ostrovech v Las Palmas a potkal jsem tam lidi, kteří třeba nikdy nevyjeli z Las Palmas, což mi přišlo neuvěřitelné… Ale přestože jsou Kanáry asi nejchudší částí Španělska, jsou tamní obyvatelé velmi skromní a spokojení.

Projezdil jste kus světa, neštve vás to v Česku?

Myslím, že Česko je nejlepší místo k životu na světě. Dřív jsem z Česka utíkal, protože po prvních cestách do zahraničí jsem měl pocit, že jinde je lépe. Ale byl to jen první pohled, myslím, že v České republice se máme velmi dobře. Jediné, co nám chybí, je optimismus a víra v cokoliv - v sebe, druhé lidi, budoucnost… Lidé častokrát u piva nadávají na nedostatky, ale neuvědomují si, že cena za pivo, které pijí, je české privilegium, někdo jiný jinde na světě si jej třeba ani nemůže dovolit.

Video: Miky Škoda v DVTV

V závodě Lowcost race se člověk dostává do tak absurdních situací, že v nich často chce zůstat, říká tvůrce závodu Milan Škoda. | Video: Martin Veselovský, DVTV |  19:01

autor: Magdaléna Daňková | 22. 6. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama