Chtěl jste se vždycky stát učitelem češtiny?
Učitelem češtiny jsem chtěl být od osmé třídy základní školy. Pocházím z muzikantské rodiny, od svých pěti let hraji na klavír, takže jsem se hlásil na konzervatoř, kam jsem ale nakonec nenastoupil, a proti přání rodičů jsem šel na gymnázium. Šokovaní rodiče mě na něj sice pustili, ale kladli mi na srdce, abych svou práci dělal dobře. Moje matka byla herečka a asi jsem po ní sklony k herectví podědil. I učitel totiž musí být v prvé řadě herec. Důležitá jsou gesta, hlasová intonace a zaujetí obecenstva - studentů. Navíc pokud chcete studovat jazyk, musíte slyšet rytmus.
V Česku patříte mezi uznávané češtináře, jste autorem učebnic i metodických textů. Proč jste se rozhodl odjet učit češtinu na druhý konec světa?
Už začátkem 90. let jsem učil tři roky češtinu čínské studenty na Pekingské univerzitě, což zorganizoval Dům zahraniční spolupráce. Jejich nabídku jsem pravidelně kontroloval a před třemi lety jsem objevil pozici učitele češtiny v Austrálii. Tak jsem si řekl, že se po 37 letech, na konci své pedagogické kariéry, do konkurzu přihlásím. Měl jsem tam zůstat až do letošního srpna, ale do Česka jsem se vrátil kvůli úmrtí matky již v únoru a pak přišel koronavirus. Žáky jsem tak učil přes videohovory. I Československý klub v Adelaide museli kvůli nařízení australských úřadů uzavřít. Do konce roku to nevypadá, že by Austrálie otevřela svoje hranice, takže i moje nástupkyně nyní učí distančně.
V australském Adelaide jste měl 30 žáků, nejmladšímu bylo pět, nejstaršímu jedenáct let. Jaký je rozdíl mezi českými a australskými žáky?
Děti jsou všude stejné, jenom záleží na tom, co od nich školní systém vyžaduje a jak si to nastaví. Austrálie je mnohem benevolentnější než Česko a australské děti jsou daleko více rozjívené. Přinutit je, aby dávaly pozor při vyučování, je náročnější.
Učením potomků Čechů v Austrálii a na Novém Zélandu jste strávil tři roky, jaké zkušenosti jste si odnesl?
Ve většině případů iniciuje českou výuku dětí matka, ale není to tak vždy. Učil jsem i děti, jejichž tatínek byl Moravák a maminka Japonka. Ty chodily do australské školy, japonské školy i české školy, to byl maglajz. V české škole v Adelaide jsem měl děti, které byly v češtině úplní začátečníci, ty, které něco rozuměly a uměly pár frází, i aktivně bilingvní děti, které uměly téměř stejně česky i anglicky. Taková výuka je složitá, což mi potvrdili i další učitelé češtiny v cizině.
S dětmi, které aspoň něco česky uměly a rozuměly, jsem to zvládal dobře. Četli jsme si, vysvětlovali jsme si slovíčka, a když bylo nejhůře, přešel jsem na angličtinu. Ale učit děti, které česky nerozumí vůbec nebo sotva rozumí, je skoro nemožné. O bilingvnosti dětí se rozhoduje do sedmi let, pak už to mozek nebere. Navíc pokud takové dítě používá dominantní angličtinu od rána do večera, ve škole či školce, na hřišti i doma, nelze ho efektivně naučit česky. Všechny moje zkušenosti ukazují, že děti musí mít alespoň minimální aktivní znalost češtiny, aby se dala rozvíjet. Ty děti, které česky neumí, navíc výuka nebaví. Australští partneři Čechů častokrát říkají, k čemu bude dětem tak obskurní jazyk takové malé země. Ale neuvědomují si, že bilingvní děti jsou v řadě případů přirozeně o něco inteligentnější než jejich srovnatelní vrstevníci.
A jak je to v rodinách s bilingvními dětmi?
Takové případy byly většinou české páry žijící v Austrálii, takže na děti odmalička mluvily česky. Ale ani tak to není jednoduché. Děti hovoří ráno doma česky, celý den ve škole anglicky, na hřišti s dětmi anglicky a večer doma zase česky. Pochopí, že matka na ně mluví česky a na ostatní anglicky, jenom musí vědět, proč to tak je. Ve smíšených rodinách se dají dělat finty, třeba že se párkrát do měsíce udělá doma český den, kdy se mluví jenom česky, večer se pouští české pohádky a jí se české jídlo. Takové detaily by měl učitel vědět, aby pronikl do komunity a ujasnil si, o co přesně rodičům jde. Řada z nich chce, aby jejich děti rozuměly prarodičům a dokázaly s nimi mluvit o základních záležitostech, víc většinou nepožadují.
Česká škola v Adelaide byla založena v roce 2012, snahy udržet českou krajanskou komunitu ale sahají až do 50. let. Čím to je, že založit českou školu trvalo tak dlouho, přestože v Austrálii údajně žije přes 30 tisíc Čechů?
První pokus o založení školy byl již na začátku 90. let, tehdy do země přicházela řada ekonomických migrantů a cestovatelů. Myslím si, že snahy ztroskotaly na nedostatku učitelů, což nyní nehrozí. Navíc v Adelaide je obrovskou výhodou, že prostor české školy vlastní Československý klub. Před lety koupili a zrekonstruovali bývalý kostel, kde je místo oltáře bar, což je, řekl bych, typicky české. Na kurzy je zde samostatná místnost, takže čeština se může učit třeba každý den, všude jinde v Austrálii a na Zélandu si Češi místnost pronajímají.
Ve výroční zprávě pro Dům zahraničních služeb jste uvedl, že řada dětí se potýkala s problémy s učením nebo logopedickými vadami. Může to podle vás souviset s bilingvismem?
Podle všeho, co jsem si nastudoval a zjistil, ne. Takové děti navíc častokrát měly logopedický problém nejen v češtině, ale i v angličtině. Problémy bývají spíše u dětí s trilingvismem a vícero jazyky. Mozek třetí jazyk už nemusí vzít. Učil jsem třeba dítě, jehož maminka byla Češka, tatínek byl Řek a bydleli ve Španělsku, kde chodilo do anglické školy. Ten kluk měl v hlavě zmatek. Ano, jsou případy, kdy jsou děti talentované na jazyky a zvládnou to. Takový byl třeba Zikmund Lucemburský, který uměl plynně sedm jazyků. Ale lidský mozek pojme v přirozeném prostředí bez problému většinou jen dva jazyky.
Logopedické problémy mají děti po celém světě, jen česko-slovenská logopedie patřila vždy mezi absolutní světovou špičku. Děti s logopedickými problémy chodí v Česku ke specialistovi už od čtyř let a práce s nimi je podchycena od začátku jejich předškolní a školní docházky. V Austrálii je ale logopedická péče horší a velmi drahá, za hodinu si logopedi řeknou i sto australských dolarů (v přepočtu zhruba 1635 korun, pozn. red.), na což v řadě případů české matky neměly.
Ve zprávě jste také zmínil, že máte i dost humorných příhod souvisejících s českou a anglickou výslovností. Jednou z nich je "krtek kákal" místo "krtek cákal". Utkvěla vám v paměti ještě některá další?
No, snad můžu pustit jednu výživnější. Stalo se to při hodině, na níž hospitovali pracovníci české ambasády z Canberry včetně pana velvyslance a celá řada rodičů. Na závěr výuky jsme se pustili do opakování částí a orgánů lidského těla. Pojal jsem neblahou myšlenku zařadit i stehno. Na končetiny můžete ukazovat a děti řeknou slovíčko, ale tady jsem poněkud nešikovně zapíchl prst do nohavice a zeptal se: "Co mám tady?" "Kalhoty!" volaly ihned děti. A já to dorazil: "Hm, myslel jsem spíš, co mám pod nimi." Děti zařvaly, dospělí, včetně pana velvyslance, se skáceli a bylo po hodině.
Co dělá dětem učícím se česky v Austrálii největší problém?
Tvoření syntakticky nečeských vět a neznalost základních slovíček.
Jak vlastně probíhá výuka češtiny pro děti krajanů, když každé dítě bylo na jiné jazykové úrovni?
Protože původní rozdělení dětí na tři třídy kvůli jejich rozdílnému věku a jazykové úrovni příliš nefungovalo, to by ani Komenský nedal dohromady, nabídl jsem rodičům individuální lekce. A byl o ně obrovský zájem, učil jsem i 30 hodin týdně. Kromě toho jsem zachoval pravidelné páteční lekce v Československém klubu ve dvou třídách.
Jednu třídu tvořily děti do pěti let, v níž jsme zpívali české písničky a prováděli další aktivity v češtině. Druhá třída byla pro děti od šesti do jedenácti let, kde jsme probírali české reálie, historii a přírodu. Ve starší třídě dominovala videa a vizuální prostředky, využíval jsem seriál Dějiny udatného českého národa, Staré pověsti české a Pražské pověsti. Šemíka jsem jim pouštěl snad třikrát za sebou, byly z něj nadšené. V hodinách jsme si povídali a já jsem jim psal poznámky na tabuli. I děti, které česky moc neuměly, to pochopily a zajímalo je to.
Učil jste je i něco jiného než český jazyk a historii?
Učil jsem i matematiku, protože její úroveň je v Austrálii, mírně řečeno, zajímavá. České matky byly nešťastné z toho, že jejich jedenáctileté děti nebyly schopné vypočítat z hlavy 14 krát sedm nebo třeba 62 minus 28. Nakonec jsem učil i hru na klavír. Začínal jsem učit o půl čtvrté odpoledne a končil o půl desáté večer.
Jak často se vůbec děti českých rodičů dostanou na návštěvu do Česka?
V tom je velký rozdíl mezi Austrálií a Novým Zélandem. Jezdit z Nového Zélandu do Česka je velmi drahé, a dostanou se tak do země méně často než z Austrálie. Většina rodin se vypraví do Česka zhruba jednou za rok a jezdí na měsíc či dva. Nejlepší je, když pak děti navštěvují i pár týdnů české školy nebo školky a procvičí si jazyk.
Zjistil jste během svého pobytu, jak se většina krajanů dostala na druhý konec zeměkoule?
Většinou si našli partnera už předtím a do Austrálie či na Nový Zéland odjeli společně. Taky jsem potkal vyloženě české páry, které se rozhodly emigrovat. V posledních letech to byla především ekonomická emigrace. Ale žijí tam i starší krajané, kteří emigrovali v roce 1968 nebo 1948. Jejich děti jsou již Australané a vnuci už většinou vůbec nemluví česky. Mezi krajany jsou i rodiny, které byly v Československu utiskovány, proto utekly a rozhodly se češtinu neudržovat. Ale většina emigrantů si češtinu zachovala a dodnes mluví výborně.
Jiří Kostečka (64 let)
- Pochází z Brna
- Vystudoval češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Externě přednášel didaktiku českého jazyka na Katedře českého a slovenského jazyka FF UK, později na Pedagogické fakultě UK a na Technické univerzitě v Liberci.
- Dlouhá léta působil jako středoškolský profesor češtiny a angličtiny. Učil i na základních školách.
- Napsal čtyřdílnou řadu učebnic českého jazyka pro gymnázia, učebnici literatury pro gymnázia, dvě odborné monografie k didaktice českého jazyka, učebnici anglických frázových sloves a cvičebnici anglické gramatiky.
- Od roku 1991 je členem redakční rady časopisu Český jazyk a literatura, kde se věnuje hlavně metodám, jak vyučovat češtinu. Je zakladatelem Asociace středoškolských češtinářů.
- Podílel se na přípravě nového modelu maturitní zkoušky, zejména z českého jazyka a literatury, a byl odborným oponentem rámcového vzdělávacího programu pro gymnázia.
- Počátkem 90. let učil češtinu v Číně na Pekingské univerzitě zahraničních studií, vyučoval též starořeckou literaturu na lyceu v Aténách a působil i na gymnáziu v nizozemském Hilversumu.
Austrálie nebyla vaše první učitelská zkušenost ze zahraničí. Tři roky jste učil češtinu v Číně na Pekingské univerzitě zahraničních studií, chvíli jste taky vyučoval starořeckou literaturu na lyceu v Aténách a působil na gymnáziu v nizozemském Hilversumu. Kde se vám líbilo nejvíc?
To se těžko srovnává. V Číně jsem učil na vysoké škole, kde jsou neuvěřitelně chytré a motivované děti, protože převis poptávky o vysokou školu je obrovský. Čeština se tam sice učí již od 50. let, ale je to jazyk takzvané druhé volby. Většina studentů se hlásí na japonštinu, francouzštinu, angličtinu nebo němčinu. Ale i ti, kteří se nedostanou na nejžádanější jazyky, jsou velmi inteligentní a naučí se česky, maďarsky nebo rusky za pár měsíců. Navíc mají fenomenální paměť, pamatují si přes čtyři tisíce čínských znaků, takže pro ně není nejmenší problém naučit se během jednoho večera 40 nových slovíček. Mají velmi dobře vytrénovanou vizuální paměť. Srovnávat vysokou a střední školu nelze, ale obecně můžu říct, že mladí lidé jsou si po celém světě dost podobní.
V Nizozemsku a v Řecku jsem působil v rámci výměnného pobytu, během kterého učitelé určitou dobu vyučují na partnerských gymnáziích a vyměňují si metodické postřehy. Aténská škola byla špičková, prošel jí snad každý řecký ministerský předseda a já jsem tam učil anglicky starořeckou literaturu, což byl zážitek.
Proč se Číňané chtějí naučit česky?
Pořád jsme pro ně západní svět. A ačkoliv se Čína již otevřela světu a životní úroveň v zemi se zvedla, stále platí, že pokud někdo ovládá dobře alespoň jeden cizí jazyk, má otevřený svět. Studenti jezdí pracovat na pražskou ambasádu nebo se uchytí ve firmách, jako jsou Škodovka nebo PPF.
Máte nějakou vysněnou učitelskou pozici?
Rád bych zkusil učit češtinu v Chorvatsku, pokud bude místo. Do země se dostanete autem za 11 hodin, to není jako z Austrálie, ze které se v případě neočekávaných událostí dostává těžce a taky velmi draze. Mým velkým snem je ale dostat se do české školy při Evropské unii v Lucembursku, na kterou si hlídám konkurz. Manželka, která je lékařka, mi slíbila, že by jela se mnou, když do Austrálie kvůli práci nemohla.
