Haiti patří dlouhodobě k nejchudším zemím světa a cestování do země se spíš nedoporučuje. Proč jste se tam přesto vypravil?
Loni v červnu mi kamarád navrhl, jestli bych nechtěl jet na Haiti natáčet dokument a fotit pro charitu. Sešel jsem se s Klárou Lőffelmannovou z Arcidiecézní charity v Olomouci, která se na Haiti stará především o adopce na dálku. Plácli jsme si a já se rozhodl s sebou vzít ještě kamaráda. Po pravdě jsem do té doby neměl o Haiti žádné povědomí, takže když jsem si před cestou začal zjišťovat další informace, polilo mě horko. Řekl jsem si ale, že už není cesty zpět a že do toho jdu.
Musím říct, že jsem se vrátil úplně jiný. Vážím si mnohem víc základních věcí, jako je rodina, zdraví, to, že si můžu doma napustit čistou vodu nebo se osprchovat. Mám taky mnohem větší radost z maličkostí.
Na ostrově jste strávil 35 dní. Co všechno jste během té doby stihl?
Kromě natáčení dokumentu jsme byli na pěti různých školách, každému dítěti jsme zde odevzdali balíček, který mu poslal adoptivní rodič z Česka. Jezdili jsme po klášterech, komunikovali s dětmi, od kterých jsme pak sbírali dopisy adoptivním rodičům do Česka, objevovali ostrov a poznávali Haiťany.
Země byla v posledních osmi letech těžce postižena přírodními katastrofami. Bojuje také s korupcí, chudobou a četnými nemocemi, jako je tuberkulóza, malárie nebo HIV. Jaké to bylo přiletět z Evropy na Haiti?
Koordinátorka charity Klára nás předem varovala, abychom neodcházeli z letiště, protože by nás mohli okrást nebo i zabít. Kriminalita je tam velmi vysoká. Ale my jsme si říkali, že to zvládneme, a po dvou hodinách jsme vylezli ven z letiště. Téměř okamžitě se na nás sesypali místní, tahali nás za kufry a chtěli po nás peníze. Vrátili jsme se proto raději zpět do příletové haly. Na Haiti nesnáší turisty a bělochy vidí jako chodící dolary.
Když jsme pak nastupovali do přistaveného auta z letiště, řidič nás upozornil, abychom zavřeli okna, zamkli dveře a rozhodně nikam nevystupovali. Po pravdě jsem si po prvních 14 dnech řekl, že na Haiti jako jeden z asi pěti nemístních bělochů nemám šanci přežít. Vypadalo to tam jako po válce - rozbořené město, všude smog, absolutně nefungující doprava, neustálé demonstrace proti politikům, pálení odpadků na ulici a podobně. Podle mě každý, kdo se ocitne ve svém životě na rozcestí, by měl odjet na Haiti srovnat si priority. Lidi tam bydlí na minimálním prostoru bez oken, kde mají pár kusů plesnivého nábytku a místo střechy mají plachtu. V takových podmínkách žije třeba sedmičlenná rodina.
Ptal jste se místních na to, proč nesnáší turisty a bělochy?
Ptali jsme se na to řádových sester. Řekly nám, že kromě toho, že je vnímají jako chodící dolary, je také vidí jako vykořisťovatele země. Nemají je rádi i kvůli objevitelům, kteří vytvářeli kolonie, místní vyhubili a dovezli na ostrovy otroky, které mučili. Haiťané se pořád hrabou v tom, co kdysi bylo, a ne všichni chápou význam charity. Ale ti, se kterými jsme se setkali my, byli velmi příjemní a vážili si nás.
Takže se vám nakonec nic špatného nestalo.
Začal jsem nevěřit tomu, co si přečtu na internetu, a hlavně nevěřit povídačkám lidí, kteří tam v životě nebyli. Ano, je tam nebezpečno, je tam vysoká kriminalita, bělochy tam nemají rádi a divím se, že Haiti jako stát ještě stále existuje. Ale nakonec se nám nic nestalo, navíc když jsme potkali slušného Haiťana, předal nám takové množství energie, že si to nelze ani představit. Navíc slovo děkuji tam má tisíckrát větší význam než v Česku. Když vidí, že jim chcete pomoct, rozzáří se jim oči a jsou neskutečně vděční.
Stala se nám jen jedna kuriozita. Když jsme byli v klášteře v městečku Gonaives, který koupily indické sestry a vzaly děti do adopce, natáčeli jsme areál dronem a místní si mysleli, že provozujeme černou magii, a zavolali na nás policisty. Ale všechno se v klidu vyřešilo.
Pomáhal jste v charitě, která zajišťuje adopci dětí na dálku. Jak to přesně funguje?
Funguje to tak, že lidé, kteří si haitské dítě adoptují na dálku, mu posílají ročně příspěvek. Z toho je dítěti zaplaceno školné, učebnice, uniforma a každodenní strava. Peníze se nedávají rodičům, protože by je nedali dítěti, ale koupili by si za ně nesmyslně drahý internet nebo telefon. Takže se posílají do dané fary, která pak finance rozděluje. Olomoucká charita má vytyčen příspěvek
6500 korun ročně. Podle mě je to na rok docela směšná částka, když si vzpomenu na to, že někteří lidé jsou schopni za jeden večer utratit až tři tisíce korun v Ostravě na Stodolní (ulice vyhlášená velkým množstvím klubů a barů - pozn. red.).
Může to znít zvláštně, ale aby se člověk mohl stát alespoň baličem tašek v obchodě, musí vystudovat vysokou školu. A protože univerzita stojí 10 tisíc gourdů ročně (zhruba 3200 korun, pozn. red.), musí si každý sehnat sponzora.
Jak si ale můžou být lidé jistí, že peníze skutečně dorazí dětem, když je rozděluje nějaká organizace?
Můžou mi zavolat a já jim pošlu důkazy o tom, že se peníze dostanou dětem. Mám fotky, videa, rozhovory s dětmi, viděl jsem samotnou organizaci a vím, jak pracuje. Byl jsem u toho, jak děti psaly svým adoptivním rodičům dopisy, smály se u toho a přikládaly k nim fotky. Já jsem je pak osobně vezl do Česka. Takže kdokoliv bude mít problém tomu uvěřit, může mě kontaktovat a já mu pošlu důkazní materiál.
Adoptoval jste si vy nějaké haitské dítě na dálku?
Jo, rozhodl jsem se adoptovat si jednu holčičku, se kterou jsem se seznámil při focení v Baie‑de‑Henne. Pořizovali jsme snímky do databáze pro adopci na dálku a jednu kudrnatou princeznu jsem si oblíbil. Neřekl jsem, že bych si ji chtěl adoptovat, navíc adoptivní rodiče a děti na dálku se nevídají. Když po pár minutách odcházela, měl jsem na krajíčku, ale zároveň jsem byl pyšný na to, že někomu skutečně pomůžu. Že i díky mně bude mít každý den jídlo, čisté oblečení, učebnice a školné. Až jí budu posílat dopis, přiložím k němu naši společnou fotku a třeba si na ten moment vzpomene.
Co dělají Haiťané, kteří nemají vysokou školu?
Myslím, že víc než zaměstnání tam funguje výměnný obchod - já ti opravím motorku, ty mi dáš najíst. Pokud už místní práci sežene, je nejlepší být v politice, stát se baličem tašek v obchodě, odkud se může vypracovat za kasu, živit se rybolovem nebo autoservisem. Na ostrově je spousta aut a motorek a každý dopravní prostředek, včetně zvířat, funguje jako taxík. Tím se dají vydělat i relativně dobré peníze.
Dobré je taky dostat se do některé školy sponzorované zahraničními organizacemi, kandidáti ze začátku pomáhají řádovým sestrám a postupně se vypracují. Navíc mají místo ke spaní, pravidelnou stravu, čisté oblečení a hlavně zázemí. Učitelé jsou na tom docela dobře, zatímco automechanik nebo pouliční prodejce si vydělá třeba kolem 500 korun měsíčně, učitel si vydělá zhruba 1600 korun měsíčně a ředitel takové školy až 2200 korun měsíčně.
500 korun měsíčně? A tím se dá na Haiti uživit?
Ani moc ne. Ačkoliv pro nás je tam levno, pro Haiťany je tam všechno drahé. Jediné, co si mohou místní koupit, pokud vydělávají v průměru 500 korun měsíčně, je 25kilový pytel rýže, který tam ale stojí dva tisíce gourdů, což je v přepočtu zhruba 635 korun.Většina lidí ani nechodí do obchodu, jelikož na to nemá.
Navíc místní vláda neustále zvyšuje daně, což je doprovázeno demonstracemi. Při našich cestách po zemi nám pomáhal Haiťan Stanley, kterému charita platila univerzitu. V jednom resortu jsme mu zaplatili jídlo, noc a pod talířem jsme mu nechali 200 amerických dolarů (v přepočtu 4040 korun, pozn. red.) za jeho pomoc. 200 amerických dolarů je průměrný roční plat Haiťana. Stanleyho to dojalo a řekl nám, že za ty peníze chce své matce koupit novou matraci, která na Haiti stojí třeba přes 100 dolarů, jelikož se musí dovézt z Ameriky.
Zaujala mne jedna věc. Na Haiti není čistá voda nebo dostatek kvalitních potravin, ale místní jezdí auty a na motorkách. Kde berou benzin?
Fungují tam benzinky, surovina se stejně jako další věci dováží z USA. Stojí okolo 23 korun za litr, což je pro místní dost. Taky jediní, kdo na něj mají peníze, jsou taxikáři.
Touží Haiťané emigrovat do jiné země?
Každý Haiťan si přeje utéct. Kdysi byla vysněná země USA, dnes je to Chile. Netuším, proč zrovna Chile. Myslím si, že Haiťanům by bylo určitě líp jinde. Ale charity si stojí za tím, aby na ostrově zůstali a aby mohli v budoucnu zemi změnit. Jenže člověk tam podle mě momentálně vůbec nemá šanci dosáhnout nějakého svého snu nebo se věnovat svému koníčku.
Na začátku jste zmiňoval, že vás pobyt na Haiti změnil. Myslíte si, že byl přes to všechno, co jste viděl a slyšel, pozitivní?
Určitě, odnesl jsem si pozitivní energii, kterou mi předali místní. I když je to tam "na pytel" a celé moje povídání je asi depresivní, Haiťané dokážou být šťastní jako málokdo. Mají se rádi, váží si maličkostí a jsou k sobě navzájem přátelští. Díky pobytu jsem se odpoutal od zbytečných každodenních stresů a taky třeba neřeším, že teď tady sedím ve starém, trochu potrhaném tričku. Člověk si uvědomí, že jsou daleko důležitější věci.
