"Těžko se k nám dostává, ale ještě obtížnější může být dostat se odtud," upozorňuje nás hned při příjezdu do městečka Puerto Williams přátelská Cecilie.
Na chilský ostrov Isla Navarino, nejjižnější trvale osídlené místo světa, jsme dorazili před pár dny malým vrtulovým letadlem. Existuje-li nějaký imaginární konec světa, právě jsme ho našli - mix divoké přírody, drsného klimatu a přátelských lidí dodává ostrovu specifickou atmosféru.
Za městem se tyčí dramatické pohoří Dientes de Navarino. Pěti- až šestidenní túra okolo "navarinských zubů" je považována za nejjižnější značený trek světa. Turistické značky nás nakonec dovedou až k jezeru Windhond. Existuje-li rybářský ráj, měl by podle místních být u břehů tohoto jezera. Kupujeme jídlo na dvoudenní cestu k jezeru a zpátky.
S rybářským prutem v batohu máme v plánu živit se ulovenými rybami. Nic jiného nám nakonec ani nezbyde.
Léto na samotě u jezera
Pavel Svoboda (32)
- Geograf a fotograf na volné noze. Autor cestopisných přednášek, které již během stovek repríz spatřily tisícovky diváků. Pravidelně publikuje reportáže z cest v českých médiích. Fotograf svou tvorbou vyobrazuje pestrost světa, radost ze života a souznění s přírodou. Najdete jej také na Facebooku.
- Nedávno vydal cestopisnou knížku Napříč Jižní Amerikou, která je k zakoupení na jeho přednáškách a webových stránkách.
U jezera stojí velká dřevěná bouda postavená v roce 1962 chilskou armádou. Na statném pabuku svítí žluto-červená značka. To by měla být ona - nejjižnější turistická značka světa! V refugiu, starém stylovém srubu, už ale někdo je.
Léto zde tráví Francouz Pascal, který topí v kamnech a z dřevěného hrnku v klidu usrkává oblíbené maté. Občas rybaří nebo loví bobry prakem. Jednou za 14 dnů vyrazí s batohem přes hory pro zásoby potravin do města. Samota mu zřejmě vyhovuje, vypadá spokojeně.
Do velké písčité zátoky, kam jsme právě dorazili, ústí několik potoků. Po pár švihnutích prutem se chytá náš první pstruh - krásně vybarvený s výraznými tečkami skáče divoce nad hladinu. Za chvíli zabírá další a další.
Nad hlavami nám visí těžké mraky a pofukuje vítr. Nám to ale nevadí, v zátoce nakonec nachytáme snad deset velkých pstruhů a sivenů, které si upečeme nadivoko na ohni.
Čerstvě upečenému rybímu masu se nic nepodobá
Sehnat naporcované, suché dřevo do ohniště není problém kvůli přemnoženým bobrům kanadským. Do nedaleké Ohňové země byli převezeni ze Severní Ameriky v polovině 20. století a ve zdejší krajině plné vodních ploch a lesů se jim nadmíru daří, bobří hráze lze vidět téměř na každém mokrém kroku. Cestovali jsme přes půlku světa do opravdové divočiny, zarývat se až nad kotníky do bahna je však i pro nás silné kafe.
Slunce klesá za obzor a my se zahříváme ve večerním chladu u plápolajícího ohně. Čerstvě upečené rybí maso pronikavě voní a jeho chuť se ničemu nepodobá. Klesá na nás příjemná únava uplynulého dne a já si z celého srdce přeji, aby tyhle okamžiky nikdy neskončily.
Den v ...
Přinášíme vám exkluzivní cestovatelské zážitky Čechů z různých koutů světa. Ve stovce slov se vám pokusí přiblížit atmosféru místa, na které rádi vzpomínají. Vydejte se s nimi na cestu. Pokud se vám příběh líbí, podělte se o něj se svými přáteli na sociálních sítích přidáním #cestujisaktualne
Ráno rybařit, upéct na ohni oběd, odpoledne rybařit, upéct na ohni večeři. Den za dnem. Můj sen se splnil - kolem dokola jsou desítky kilometrů panenské přírody, které jsme překonali i přes bahnitou rašelinu a popadané kmeny, a ve zdejších chladných vodách sebou mrskají prvotřídní pstruzi a siveni.
Ačkoliv rybařím snad od šesti let, toho největšího, půlmetrového pstruha nakonec zkušeně vytáhla partnerka Vendula. Odpustil jsem jí to, vždyť jsme během těch čtyř dnů nachytali 65 kousků.
Snědli jsme jich ale jen polovinu, druhou půlku jsme pustili zpět do patagonských vod, aby si mohli dále užívat svoje volání divočiny.
