Pivaři jeli po zemích, kde je Plzeň podpultovým zbožím. Podpořili autistickou dívku

Clara Zanga Clara Zanga
15. 3. 2020 20:10
Jan Šamla a Vladimír Maroušek milují pivo, vlaky a cestování. Už několik let za svým oblíbeným mokem vyjíždějí na dobrodružné cesty, hlavně do zemí bývalého Sovětského svazu. Na své 19. expedici se rozhodli nepít jen tak, ale podpořit tím devítiletou Lenku, která trpí těžkým autismem. Museli pít víno jako panáky, lovit dron na skalách u Drákulova hradu a platit plastovými mincemi v Podněstří.

Vladimír Maroušek dostojí své pověsti prvotřídního pivaře, když si před sebe nechá postavit vychlazeného Matušku o desáté ranní. Jeho kolega Jan Šamla s ním však tentokrát tempo nedrží. "Teď to bude vypadat hodně blbě, ale já si dám flat white," říká skoro omluvně číšníkovi. Po chvilce ale přiznává, že trošku lituje, že si pivo nedal.

Na svých cestách, které většinou vedou po bývalých sovětských republikách, si ale na pivu moc nepochutnají. "Naše zkušenost je, že to pivo je všude dost děsné. Bereme to spíš tak, že jedeme na pivo někam jinam než do obyčejné hospody, kam jezdíme každý týden. Nejsme takoví magoři, že bychom si vyhlídli nějaký minipivovar za Uralem," směje se Vladimír.

Dvojice vystupující pod značkou Beer with Travel miluje vlaky, tentokrát ale poprvé zvolila místo železnice rezavou Felicii. Cestovatelé dali navíc své poslední výpravě na východ hlubší smysl. Z každé značky piva, kterou vypili, věnovali Lence, která potřebuje drahé psychoterapie, 200 korun. "Kdo nás trochu zná, ví, že jich rozhodně nebude málo," uvedli cestovatelé před expedicí. Nakonec se jim podařilo ochutnat 64 značek cizokrajných piv, a Lence tak přivezli bezmála 13 tisíc korun. "Pak jsme do toho angažovali i lidé. Pokud se někomu líbí ten nápad, může přispět na transparentní účet. Teď je tam skoro 73 tisíc," říká spokojeně Jan.

Plzeň jen pod pultem

Oba kamarádi prý chtěli podniknout charitativní výjezd už dávno. Pak poznali dceru svého kamaráda Lenku, která trpí autismem druhého stupně a mentální retardací, a měli jasno. "Jmenuji se Lenka, je mi devět a věřte nevěřte, při porodu jsem dostala deset bodů z deseti. Později se to ale nějak zvrtlo a po mých druhých narozeninách jsem se začala stahovat do jiného světa. Tahle planeta mě totiž úplně přestala bavit," představuje se hlavní hrdinka Expedice Lenka 2020 na svých stránkách Lenka v říši divů. "Přijde nám to sympatické. Ne každý má v životě tolik štěstí, tak proč nepomoci jakýmkoliv způsobem," myslí si Vladimír.

V rámci Expedice Lenka navštívili sedm zemí: Slovensko, Ukrajinu, Moldávii, Podněstří, Rumunsko, Srbsko a Chorvatsko. Nejvíce cestovatele prý překvapilo Rumunsko, které je podle jejich slov krásné. "Byli jsme v české vesnici Svatá Helena, je tam socha Jana Husa, škola Jana Amose Komenského. Hospodský Štěpán nám hned sehnal ubytování, spali jsme u nějaké paní Marjánky. Ve vesnici bydlí asi 200 lidí a všichni mluví skvělou češtinou, mají malinko plzeňský akcent a relativně dodržují české zvyky. Plzeň tam měl hospodský ale jenom pod pultem," popisuje Jan zážitky z rumunského Banátu.

Cestovatelské duo v Rumunsku.
Cestovatelské duo v Rumunsku. | Foto: archiv Jana Šamly a Vladimíra Marouška

Snad jedinou komplikací na území Rumunska bylo to, že se dobrodruhům ztratil dron ve skalách u Drákulova hradu. "Drákulův hrad je na skále a proti ní je šílený kopec. Ten dron byl asi ve 110 metrech a spadl mezi stromy. Po těch skalách a kopcích jsme lezli asi tři hodiny.

Divoké je podle dua Beer with Travel separatistické Podněstří. "Přijedete na hranice a jsou tam ruské ozbrojené transportéry a frajeři s kalachama. Když máte ubytování, pustí vás na 24 hodin, když ne, tak na osm. Když chcete peníze, strhnou vám z karty dolary, aby měli valuty, ty pak vymění za své rubly, se kterými se dá platit jen v hlavním městě Triaspolu a několika dalších vesnicích. Pak vyjedete ven a ty bankovky mají nulovou hodnotu. A jako jediní na světě mají plastové mince. Celníci jsou tam ostří, takže jsme si zařídili ubytování předem," tvrdí cestovatelé.

Připravovat se s předstihem přitom nepatří mezi jejich zvyky. "Dopředu nic moc neřešíme a o destinacích si předem nic nezjišťujeme. Odjeli jsme do Kazachstánu a potom jsme zjistili, že tam je zima. Vláďa přijel v takové mikině a lehké šusťákovce a tam bylo minus deset," ukazuje Jan na svého kamaráda. Tenkou čepici, kterou si nechtěl vzít, mu prý musela vnutit přítelkyně. Pak byl za ni rád. "Jinak bych tam chcípl," říká vděčně Vladimír.

Kromě zmíněného Podněstří cestovatelé rozhodně neřeší předem ani ubytování. Vždy je u sebe nechá přespat někdo z místních, kteří jsou podle nich v bývalých sovětských republikách extrémně pohostinní. "Byli jsme u jednoho staršího pána v Moldávii a ten říkal: Já půjdu za manželkou, jenom se mnou ochutnáte víno, co jsem přinesl. Za 15 minut jsem pryč. A vychlastal s námi třílitrový demižon vína a tři flašky pálenky. Očividně se mu domů vůbec nechtělo," směje se Vladimír.

"Pijí víno z malých deci a půl skleniček, nalijí je plné a 'exují'. Víno je tak trpké, že se nedá moc vychutnávat. Vláďa na dně nechal, protože víno moc nepije, a on mu říkal: Vladimir!? Na zdraví, pijeme!" napodobuje Jan východoevropský přízvuk.

Sovětská architektura je sexy

Z vypravování Jana a Vladimíra je patrné, že neodmyslitelnou součástí východní sdílnosti je vodka. "Z jedné benzinky v Arménii vylezli nějací chlápci a ptali se, jestli už jsme jedli. Přece tady nebudete v čas oběda hladoví," říkali. "Zatáhli nás dovnitř, tam nás pohostili, každý dostal lahev vodky," vyprávějí o zastavení v Arménii.

Arménská benzínová pumpa, kde se dvojice dočkala nečekaného pohoštění.
Arménská benzínová pumpa, kde se dvojice dočkala nečekaného pohoštění. | Foto: archiv Jana Šamly a Vladimíra Marouška

Stejný průběh mělo i setkání s jedním staříkem ve vlaku. "Nešlo jinak než vzorně následovat dědova příkladu: pořádný hlt vodky na ex a pak rychle kousnout do okurky. Asi místní forma brzdy či snad variace na drink s olivou. Nutno dodat, že každý ten 'hlt' měl tak deci," píše cestovatelské duo v knize Transsibiřská magistrála. 

Pivní kultura prý ale na území bývalého sovětského svazu téměř neexistuje. "Není zvykem tam chodit do hospody na pivo. Prostě nechodí na pět piv, to je pro ně neuvěřitelný počet. Dají si třeba jedno pivo k jídlu, pak spíš karafu vodky," vysvětluje Jan. V Moldávii a Rumunsku jsou podle něj piva katastrofální. "V Srbsku je to výrazně lepší, asi tím, že bylo součástí Rakouska-Uherska," domnívá se.

Kromě obyvatel Jana a Vladimíra na území bývalého Sovětského svazu fascinuje také architektura a příroda. "Na první pohled si řeknete, že sovětská architektura není úplně cool, ale nám to cool přijde. Ten chlad, který je z toho na první pohled cítit, nám přijde sexy. Je tam taky nádherná příroda, málokdo ví, že v Kazachstánu jsou kaňony, které vypadají stejně jako Grand Canyon v Americe," říká Jan.

Oba muži jsou také fascinovaní muslimskými zeměmi, které navštívili. "Mešity jsou oázy tepla a klidu. V Kazachstánu v Astaně strašně moc fouká, po chvíli je člověk totálně promrzlý. Takže jsme se třeba na hodinu zašili v mešitě a koukali se, jak se frajeři modlí. Měli jsme z toho dobrý pocit, necítili jsme se tam tak stísněně jako v kostele. Působí to spíš jako knihovna, sedíte na koberci na zemi a je to takové lidštější," popisují.

"V Uzbekistánu jsme seděli v mešitě třeba dvě hodiny a s jedním týpkem rozebírali podobnosti islámu a křesťanství. Byl praktikující muslim, modlil se pětkrát denně, takže se vždycky odešel pomodlit a pak s námi seděl, vyprávěl různé věci z koránu a ptal se na křesťanství. Bylo to obohacující. Obě náboženství jsou si vlastně dost podobná," myslí si Jan. "Ale i na západě jsou hezké věci!" směje se.

 

Právě se děje

Další zprávy