Pavol Kurucár pochází ze západoslovenského okresu Bytča nedaleko hranic s Českou republikou. Na horách tak vyrostl a první lyže vyzkoušel chvíli poté, co se naučil mluvit.
"Poprvé jsem lyžoval někdy ve třech letech, bylo to u babičky na chalupě. Měl jsem nějaké plastové lyže s takovým zvláštním vázáním. Byl to klasický československý začátek," směje se při vzpomínce 37letý instruktor a aspirující horský záchranář.
Jeho cesta do rakouského Tyrolska, kde žije šestým rokem, vedla přes studium ochrany přírody v Tatranské Javorině, kde je jeden z ústavů Žilinské univerzity, a dále magisterské obory ekologie a environmentalistiky v Nitře. První instruktorský kurz si udělal v roce 2004.
"Když mi bylo patnáct let, byl strašně populární snowboarding, tak jsem začal jezdit na snowboardu a pár let nato jsem si udělal instruktorský kurz, původní hobby se tak proměnilo v práci," popisuje. Vedle hlavní práce a studia tak učil snowboarding a později i lyžování ve středisku Vrátná nedaleko Žiliny nebo v Tatrách.
Do Alp se poprvé dostal před patnácti lety, láska na první pohled to ale nebyla. "Jel jsem tehdy s partou turistů ze Slovenska do národního parku Vysoké Taury, šli jsme výstup na třítisícový vrchol Sharek v oblasti Mölltalského ledovce. Byla to moje první alpská túra a část se odehrávala i na ledovci. Říkal jsem si tehdy: 'Bože, kam se hrabou naše Tatry'." Středisko obklopovala jenom příroda, ale na druhou stranu ho zklamalo, že lidi se nahoru vozili lanovkou. "Že bych z toho výletu ale byl úplně paf, to se říct nedá, bral jsem to jako pěknou zkušenost," dodává.
Jako instruktor pravidelně na konci zimní sezony na Slovensku jezdil na týdenní pobyty spojené s výukou lyžování do rakouských i italských Alp. A při jedné takové cestě na něj zapůsobil tyrolský Seefeld. "Měl dobrou atmosféru, potkal jsem tam fajn lidi a i městečko mi přišlo sympatické. Takže když jsem se pak rozhodl odjet ze Slovenska, řekl jsem si, že zkusím tuhle část Rakouska," říká.
Ve stínu třítisícovek
V Rakousku původně plánoval zůstat jeden rok, ten se však nakonec prodloužil na neurčito. "V létě jsem se ze Seefeldu posunul do Alpenparku Karwendel, což je největší přírodní alpský park v Rakousku, kde jsem se účastnil spousty aktivit a získával další zkušenosti," popisuje. V roce 2014 pak odjel do lyžařského střediska Hintertux v Zillertalských Alpách, kde chtěl strávit podzim do další zimní sezony. Nakonec se však díky výhodné pracovní nabídce usadil v tyrolské vesnici Tux, obklopené řadou třítisícovek a ledovců.
Tyrolské středisko Zillertal se nachází pět hodin autem od Prahy a sestává celkem ze čtyř areálů (Hochzillertal-Hochfügen-Spieljoch, Zillertal Arena, Mayrhofner Bergbahnen, Ski- & Gletscherwelt Zillertal 3000). Jezdit se zde dá na 535 kilometrech sjezdovek všech úrovní a díky ledovci Hintertux jsou zajištěny ideální sněhové podmínky během celé zimy. Lyžařská sezona tak zde trvá až pět měsíců.
Právě okolí ledovce Pavola Kurucára okouzlilo. "Přestěhoval jsem se sem hlavně kvůli přírodě a možnosti se učit, jak funguje celý turistický ruch v Alpách, a rozšířit si poznatky z glaciologie. Je tady výborná infrastruktura a všechny procesy," pochvaluje si rakouský systém.
Kurucár je již dva roky ve výcviku na horského záchranáře a k týmu alpské horské služby by se měl připojit příští rok po absolvování letních a zimních zkoušek.
"Mám sice velmi málo času a musím všechny aktivity pořádně plánovat, ale baví mě to, součástí kurzů je třeba i geologická přednáška," vypráví ve své pauze mezi kurzy. Kromě teoretické výuky musel zvládnout pravidelná cvičení a zásahy, do kterých je povolal velitel. Jakmile zvládne závěrečné zkoušky, stane se jediným Slovákem v zillertalské horské službě.
Ve volném čase se navíc věnuje focení, které si oblíbil již na střední škole. Na jeho snímcích hraje prim především ledovec a okolní příroda. "První sezonu jsem rád hledal nějaká nová místa a inspirace, ale vyloženě oblíbená místa na focení nemám. Foťák si občas beru s sebou na túry, ale ne vždycky. Poslední roky jsem na túrách ulovil pár snímků, a dva z nich se dokonce dostaly do Evropského regionálního kalendáře na tento rok, jeden byl ze skialpové túry a druhý z ledovce tady v okolí Tuxu," říká.
"Čeští a slovenští lyžaři jsou bezproblémoví"
Zatímco v zimě piluje s klienty lyžařskou techniku na sjezdovkách, bere je na skialpové túry nebo je učí jezdit ve volném terénu, v létě vyráží na organizované horské výstupy na okolní vrcholky a pro zájemce vede také botanické túry zaměřené právě na regionální flóru a ledovce.
V souvislosti s globálními změnami klimatu se však mění také alpské ledovce a jejich okolí. Kurucár si toho je velmi dobře vědom a sám vnímá i pětiletý rozdíl.
"Mám klienty, kteří do Tuxu jezdí 30 nebo 40 let, a ti říkají, že se ledovec změnil. Ale i za těch pět let, kdy tady bydlím a chodím, jsou místa, která se rychle mění. V zimě se tady rolbami snaží upravovat povrch tak, aby sníh na ledovci zůstával, v létě se zase přikrývají bílou plachtou. To je projekt, který se dělá v Alpách posledních 15 let a proces tání trochu zpomaluje," popisuje s tím, že udržení ledovce je nesmírně důležité kvůli zdejšímu turistickému ruchu. "Je jasné, že když sníh na ledovci roztaje, můžou areály zavřít, protože na skalnatém povrchu se lyžovat nedá," vysvětluje.
Do Tyrolska jezdí každým rokem okolo půl milionu českých turistů. S českými klienty má zkušenost také Pavol Kurucár a Češi jsou také další členové instruktorského týmu, kde působí. On sám učí lyžovat nejčastěji celé rodiny nebo náročnější klienty. Jsou mezi nimi i cizinci z velmi vzdálených zemí, jako je Jihoafrická republika.
Disciplína lyžařů v Zillertalských Alpách je podle něj velmi dobrá. "Nikdy jsem nezaznamenal žádný problém s českými nebo slovenskými lyžaři. Občas s ruskými turisty, ale to je jiná kapitola," tvrdí.
Na otázku, zda by doporučil lyžování na ledovci v Zillertalu i začátečníkům, odpovídá, že sportovně nadaný člověk to zvládne, pokud odloží svůj strach. "Když je člověk sportovně nadaný a na lyžích začíná, může klidně lyžovat v okolí Hintertuxu, ale 'strachoprdové' by si to měli rozmyslet. Tihle lidé se bojí ostatních na sjezdovce, mají strach, že jsou vysoko a hory kolem jsou velké, přestože je lyžování na ledovci velmi příjemné i pro začátečníky. Dá se tady navíc vždy najít alternativní trasa pro každého lyžaře," říká.
Na freeride musíte mít fyzičku, velkou roli hraje i psychika
Náročnější lyžaři a snowboardisté mohou vyzkoušet například černou "harakiri" sjezdovku se sklonem 78 procent nebo jízdu ve volném terénu. Ve středisku Zillertal se jich nachází hned 65, nejtěžší z nich na hoře Wanglspitz v Horberg Mayrhofenu klesá z 2420 do 1700 metrů.
Jízdu ve volném terénu učí jezdit také Pavol Kurucár, a jak sám říká, nejdůležitější je předem určit, zda na to daný člověk má fyzicky i psychicky.
Na prvním setkání se lyžař naučí pár cviků a zásad, instruktor však musí zájemce o freeride vidět také při jízdě na sjezdovce. "Po letech se člověk naučí lidi lépe číst, podle jejich chování, mluvení, postoje… Je důležité mít člověka proklepnutého, než s ním jdete do terénu. Musím vidět, jak se chová a jezdí na sjezdovce, abych mohl posoudit, že to zvládne. Důležitý je i jeho věk, fyzická kondice a velkou roli hraje také psychika. Člověk může být motivovaný, jak chce, ale pokud není vyrovnaný, může to být problém," tvrdí.
Sám se v začátcích freeridových workshopů párkrát v lidech spletl, a jak sám přiznává, ve volném terénu to byl velký problém.
"Někdo bezvadně lyžuje na sjezdovce, ale neřekne, že je unavený. Takže si vyjde túru na vrchol, protože si ji zaplatil, a najednou někde v polovině sjezdu vidíte, že to ten člověk nezvládne. A pak je problém mu vymluvit, že by neměl jezdit, přestože chce. Minulý rok jsem měl 63letého lyžaře z Jihoafrické republiky, který byl velmi motivovaný, hrozně si přál sjíždět volný terén. Ale byl nerozvážný a pustil se do terénu, ve kterém pak přehlédl nerovnost, a spadl," uvádí jeden z příkladů. Od té doby si však na podobné případy dává pozor.
Když má Kurucár vyjmenovat svá oblíbená místa v zimě, převažují u něj především skialpové cíle, jako je nedaleký Rastkogel nebo Tuxer Hauptkamm. V okolí Tuxu je podle jeho slov spousta terénů od lehkých až po těžké a lze si tak vybrat podle nálady.
"V Zillertalských Alpách pak mám rád taky Gerlos, to je moje oblíbené místo klidu, nebo Zemmgrund a hlavní hřeben Zillertalských Alp. A na lezení jezdíme do Ginzlingu," vyjmenovává.
Přestože se stále vrací několikrát ročně na rodné Slovensko, z Rakouska se zatím stěhovat nehodlá. "Vyhovuje mi vracet se domů na dovolenou párkrát do roka. Ale uvidíme, co přijde, třeba se jednoho dne sbalím a přestěhuju se zpátky na Slovensko," uzavírá horal.
