reklama
 
 

Mladí lidé nepotřebují k cestování skoro žádné peníze, my jsme vybírali kašny, říká učitel z Plzně

2. 1. 2018
Antonín Kolář sedmnáct let učil na Masarykově gymnáziu v Plzni český jazyk a dějepis. Kromě samotného vzdělávání ve škole se snažil své studenty motivovat i k různým mimoškolním aktivitám, zapojoval je do rozličných dobročinných činností a rád s nimi podnikal výlety a expedice. Vloni vstoupil do povědomí nejen plzeňské veřejnosti díky svému přivítání prváků, kdy si na sebe oblékl muslimský oděv. Po rozporech s vedením školy nakonec odešel a nyní učí na soukromém gymnáziu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz hovoří nejen o této zkušenosti, ale také o svých cestovatelských začátcích.

Tvrdíte, že by si studenti měli rok po maturitě vzít volno a cestovat, aby našli sami sebe a měli větší rozhled, jak jste k tomu došel?

Tvrdil to už Jan Amos Komenský, který byl moderně smýšlejícím člověkem. Píše, že po každém dokončeném stupni vzdělání by člověk měl cestovat. Zjistí tím, zda to, co mu někdo říkal, je platné i v konfrontaci s jinou kulturou a jiným prostředím. Žijeme v ustálených příbězích, které považujeme za dobré, protože jsou naše, ale existují i jiné příběhy, jiná společenská paradigmata a je potřebné je poznávat, přemýšlet o nich a brát si z nich poučení. Cestování je ohromná učebnice života, rád v ní čítám a myslím si, že by to svým způsobem měla být povinná četba pro studenty.

Kolik vašich studentů vlastně nakonec po střední škole odjelo na cesty?

To se dá těžko spočítat, musel bych se zeptat každého zvlášť. Mám radost, když se dozvím, že dělají zajímavou práci a nebojí se cestovat. Bylo mi líto, když mi říkali, jak by rádi někam jeli, ale rodiče je z nějakého důvodu nepodporovali. V ten moment jsem si uvědomil, že když se student stane partnerem učiteli na cestách, vzniká velmi dobrá synergie pro realizaci různých aktivit. Společně se studenty jsme točili filmy, pořádali výstavy a benefice.

Studenti často říkají, že nemohou cestovat, protože… Ale dneska už k cestování nepotřebují žádné velké peníze. Možností, jak cestovat, je tolik, mohou využívat Couchsurfing nebo dobrovolnické aktivity. Rád bych, aby si studenti uvědomili krásu nezávislého cestování, kdy si sami od A do Z cestu připraví a zároveň za vše, co se na cestě děje, přebírají vlastní odpovědnost.

Kdy jste vy sám začal cestovat?

Když se otevřely hranice, tehdy jsme také neměli žádné peníze. Vzpomínky na to, jak jsme po večerech vybírali drobné z kašny, jak jsem hrál na ulici ve Vídni na flétnu, vyřezával nožíkem na trhu z prodeje vyřazenou zeleninu a ovoce, jsou dnes úsměvnými historkami. (smích)

Antonín Kolář (44 let)

Antonín Kolář (44 let)

  • Pochází z Domažlic, žije v Plzni.
  • Vystudoval Pedagogickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni. V současné době studuje Karlovu univerzitu.
  • 18 let působí jako učitel dějepisu a českého jazyka.
  • Rád cestuje, fotí, chodí po horách a čte.

To bylo na začátku revolučních 90. let. Kam jste tehdy jel?

Po maturitě jsem vyrazil za kamarády do Berlína, kde jsem chvíli pobýval. Pak jsme navštívili Rainbow festival v Polsku a pak jsem ještě půl roku pracoval v Německu, což byla velice cenná zkušenost, vyráběl jsem fotoalba, dojil jsem krávy, jezdil s traktorem i s vysokozdvižným vozíkem.

Získal jsem důležitou sebereflexi a jiný úhel pohledu na různé věci. Například jsem si uvědomil, jaký máme rozdílný vztah k půdě, který je u nás narušený komunistickou devastací tradice selských rodů. V Německu jsem si odplivl při práci na pole a ten sedlák, který pochází ze statku s tradicí z 18. století, mi povídá: "Proč pliveš na tu zem, ta nás živí." To bylo v době, kdy u nás frčela Mládkova píseň, jak vrabci zobou na polích igelitové obaly. To si potom člověk velmi výrazně uvědomí sílu tradice a historické zkušenosti.

Ovlivnilo vás cestování ve výběru povolání, nebo jste vždy věděl, že budete učitelem?

Už od začátku třetího ročníku na gymnáziu jsem věděl, že bych rád jednou na gymnáziu učil. Myslím si, že učitel je mnoho povolání v jednom. Cestovatelem je učitel třeba proto, že se svými studenty putuje po rozličných krajinách, třeba i jejich duší, pomáhá jim různé krajiny zřít, soustředit se na detaily, pomáhá jim překonávat všelijaké nástrahy a učí je se s nimi vypořádat. Učitel je v podstatě taková energie ve formě větru, je nutné, aby foukal, do plachet i proti nim. Oboje je potřebné, aby studenti zvládli samostatnou plavbu na oceánu života, naučili se pevně držet kormidlo a především aby studenti naprosto přirozeně chápali, že i když jsou kapitány svých korábů, škunerů i kocábek, mají odpovědnost za posádku, která s nimi pluje.

Využíváte různé vzdělávací metody, zapojil jste studenty plzeňského Masarykova gymnázia do Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu, díky které si například jedna vaše studentka splnila sen a odjela studovat hudbu do Dánska. Oceňují to žáci a vedení školy?

Teď na soukromém gymnáziu, kde učím, umožňuje vedení školy realizaci jakýchkoliv nápadů a činností. Ale paradox zde vidím v tom, že studenty to zase tolik nezajímá, mám dojem, že mají jiné potřeby než na gymnáziu státním. Učím zde ale krátce, nerad bych, aby to znělo jako nějaký kategorický pocit, je to prostě momentální dojem, který mám.

Studentům říkám, že čas je největší devíza, kterou mají a mohou investovat. A často si to ani neuvědomují. Myslím si, že pro současné studenty je hodně náročné najít vnitřní disciplínu. Ke každém výkonu, ať už je to sport, malování, nebo věda, musí mít člověk disciplínu. Taky mám rád principy a synergii. Baví mě propojovat studenty a posouvat je směrem, který by je mohl zajímat. Třešničkou na dortu jsou potom expedice, které dle mého soudu studentům dávají cenné životní impulzy.

Tím se dostáváme k vašemu loňskému červnovému výjezdu se studenty do Himálaje. Jak vás napadl?

Když je člověk otevřený, vidí hodně možností, do kterých se může zapojit. Udělali jsme pro studenty přípravný "základní tábor", kam jsme pozvali všech patnáct studentů, kteří o expedici projevili zájem. Sjeli jsme se na faru v Domaslavi a řekli jsme jim, čím vším si budou muset projít. Že budou muset komunikovat s novináři, vytvářet PR, fundraising, budou muset sehnat nějaké peníze, projít zdravovědnou přípravou, pořídit si vybavení. Učili jsme je principům týmové spolupráce, tak aby skupinová psychohygiena nedopustila žádné ponorky a krize.

Studentům jsme vysvětlili, že budou v náročných podmínkách, zodpovědní sami za sebe, budou muset řešit krizové situace nebo si sami opravovat věci a vařit si. V Himálaji jsme byli téměř měsíc, z toho čtyři dny měli studenti zcela ve své režii. Procházeli údolím řeky Zanskar v nadmořské výšce cca 4000 metrů. Kontrolovali jsme je vždy ráno a na domluveném místě večer. Vše ostatní si zařizovali sami.

Jak vzali nápad studenti a jejich rodiče?

Většina studentů se rozhodla, že do toho půjdou. Informace jsme předali rodičům, pro které jsme udělali ještě zvláštní setkání, kam přišli s konkrétními dotazy. Většinu školního roku jsme pak věnovali různorodé přípravě, které jsem dal svůj veškerý volný čas. Ti studenti nebyli žádní horalé, minimum z nich mělo nějakou zkušenost s čundry po horách, ale všichni to dokázali, protože když je dobře vedete, dokážou leccos. Myslím, že je důležité vybudovat ve studentech pocit pevné víry v to, že co dokázat chtějí, to dokážou, pokud budou mít dostatek vůle, píle a budou pracovití. Učitel by je v tomto měl motivovat.

Kde všude jste se studenty cestoval?

Těch destinací je opravdu hodně. Nepočítám-li expedice, často i zimní u nás a na Slovensku, potom jsme prošli Ukrajinu, rumunské hory, byli jsme na Pirinu a Rile v Bulharsku, měsíc jsme točili film v Arménii a pět týdnů jsme cestovali po místech v Sýrii, která dnes již neexistují. Nejdál jsem byl se studenty ve Vietnamu, Mongolsku, Číně a na Bajkalu, projeli jsme bajkalsko-amurskou magistrálu a přecházeli pohoří Chamar Daban. Dalo by se o tom mluvit velmi dlouho, co cesta, to hodně zážitků.

Na svých cestách jste potkal spoustu lidí a kultur, kde jsou podle vás lidi nejpřátelštější?

Všude jsou přátelští svým vlastním způsobem. Nejdůležitějším způsobem komunikace je srdce. Tím komunikuji, když neznám místní jazyk, je to univerzální jazyk laskavosti, vlídnosti, kterému lidé všude na světě rozumějí, a když takto s nimi mluvíte a jednáte, mluví a jednají i oni takto s vámi. Nikdy nemám z lidí strach a nesetkal jsem se s otevřeně agresivním jednáním. Když se někam chystám, předem si o daných zemích čtu, z čehož se pak vykrystalizují určitá zajímavá témata, která mě na cestě zajímají a jimž se chci věnovat a poznat je.

Každá cesta nějak vznikne, pak už stačí sehnat levnou letenku a zařídit si ubytování po příletu u místních lidí, kamarádů, v hostelu. Víte, některé moje kolegyně se diví, že pořád někam jezdím, a myslí si, že jsem milionář. Za týden v Chorvatsku přitom utratí víc než já za pět týdnů v Kyrgyzstánu. Jsem totiž schopen se o všechno postarat sám a domluvit se kdekoliv s kýmkoliv. A to může každý, pokud tedy chce a podaří se mu vystoupit ze zóny vlastního komfortu a stereotypů. Letos jsem byl například se synem měsíc v Kazachstánu, v éře Sovětského svazu se na semipalatinském jaderném polygonu testovaly jaderné zbraně, tak jsme tu oblast navštívili, je to krajina duchů.

Proč vlastně rád jezdíte do středoasijských republik?

Zajímá mě to tam, ten pestrobarevný náboženský a kulturní mix. Postsovětské republiky mi přijdou zajímavé tím, že si stejně jako Česko prošly martyriem komunismu, každá ta země se s tím dědictvím vyrovnává jinak. Arménie tíhne k Rusku, v Gruzii je velmi citelný příklon k Evropě a Evropské unii, Kazaši byli ohromným kočovným národem, ale jurty už zde moc nestavějí, to spíše hypermoderní stavby v jednom z nejmladších hlavních měst světa, v Astaně.

Kyrgyzové si kočovnou tradici ještě uchovávají zřetelněji. No a myslím, že pokud mi něco dalo v životě šířku a hloubku a pocit krásy, byly to knihy a lidé, kteří mě obklopují, ale především také hory, které miluji. Cestovat po horách je moje životní potřeba no a právě těch kopců je zde spousta. Vylezete na kopec, rozhlédnete se do kraje a víte všechno, co vědět v ten daný čas potřebujete. Miluji ten pocit. No a je třeba zajímavé, jak tyto národy vnímají Čechy a Československo, Česko, třeba v Kazachstánu jsme nesmírně populární mezi mladými lidmi.

Jak jste na to přišel?

V Česku jsem se před nějakou dobou seznámil se studentkou, která byla původem z Kazachstánu. A když jsem se svým synem zašel do první restaurace v Almaty, oslovil nás mladý číšník krásnou češtinou: "Mohu vám něco nabídnout?" Řekl, že v Česku nějakou dobu žil, v Praze měl podnik na Hradčanské, ale byl vyhoštěn, protože propásl termín přihlášení se k pobytu.
Taky se nám několikrát stalo, že jsme šli po ulici, bavili jsme se česky a někdo nás česky pozdravil. V Semipalatinsku, na severovýchodě Kazachstánu, jsme se bavili s paní, jejíž dcera chtěla studovat v Česku. Kazašským úředníkům zaplatili 70 tisíc korun, protože zde vládne velká korupce, a pak z odjezdu stejně sešlo. Hodně mladých lidí jezdí k nám do země studovat na vysoké školy.

O hlubším poznávání lidí z jiných kultur jste mluvil i vloni na podzim, když jste žáky prvního ročníku Masarykova gymnázia v Plzni přivítal v muslimském oděvu. Neobvyklé pojetí jejich prvního dne vás však nakonec stálo místo, proč jste to tehdy udělal?

Už o tom nerad mluvím, myslím, že člověk by měl jít dále a ne se neustále vracet. Ptáte-li se, stručně odpovím. Každou věc jde dělat fádně, nebo zajímavě, netradičně. Různé věci se dají říct různým způsobem. Každý člověk má jiné vnímání světa a někdy se kvůli tomu dostává do konfliktů s jinými lidmi, což je naprosto v pořádku. Vedení školy po mně chtělo, abych stáhl video, o jehož natočení jsem studenty poprosil poprvé v životě, jelikož paní ředitelka mi tvrdila, že když mě studenti uvidí v galábiji, budou mít strach.

Nechal jsem to video natočit, aby byl někde důkaz, co jsem říkal a jak jsem to říkal. Uvědomil jsem si, že pokud bych vyhověl přání vedení školy a video bych na svém osobním účtu smazal, dostal bych se do rozporu s tím, co jsem studentům v hodině říkal. Bylo mi vytýkáno, že může přijít inspekce, že kazím dobré jméno školy, a další věci. Myslím si, že zvláště u vyučujícího humanitních předmětů by nikdy neměl nastat účelový rozpor mezi slovy a skutky, protože v ten daný moment by se učitel zpronevěřil hodnotovému rámci.

Udělal byste to znovu?

To je těžká otázka. (zamyslí se) Když něco opustíte, vždycky tím taky něco získáte. Máte vždy na výběr, buď věci udržet tak, jak jsou, a snažit se o změnu a nápravu toho, co vám nevyhovuje, nebo věci pustíte a jdete jinou cestou. Takže mě moc mrzí, že jsem ztratil svou kontinuitu práce a určitý typ studentů. Ale zase jsem získal jiný náhled na to, jak to taky ve školství může fungovat.

Ale jestli se mi po něčem stýská, jsou to mnozí bývalí studenti. Jediné, co bych udělal jinak, by bylo to, že bych se se školou soudil, neodcházel bych dobrovolně. Bohužel to ale bylo několik dní před odjezdem do Himálaje a já měl na starosti tolik věcí, že jsem se tomuto více nemohl věnovat. To mě mrzí a vím, že toto jsem udělal špatně, měl jsem dovést vedení školy k otevřené a veřejné argumentaci, ta by totiž byla pro podstatu řešení sporu daleko podstatnější než následná šuškanda a úroda klepů a dezinformací.

Na Masarykově gymnáziu jste působil sedmnáct let. Myslíte si, že kdybyste to udělal třeba před pěti lety, kdy se o žádné vlně migrace nemluvilo, někdo by to řešil?

Myslím, že ne. Před několika lety jsem takto odučil celou hodinu o islámu a arabském světě. Podle mě je to jen ukázka toho, jak zkratkovitě a mainstreamově přemýšlíme. V diskusích pod články mě třeba chtěli lidi vykastrovat nebo oběsit. Tohle je v lidech zakořeněno a drží to pod pokličkou. Ale jakmile dojde k nějaké krizi, všechny frustrace vyjdou najevo.

Video: Antonín Kolář v DVTV

Studentům jsem chtěl cosi sdělit o hodnotě vzdělání a porozumění, nemyslel jsem si, že to vzbudí negativní reakci, říká učitel Antonín Kolář. | Video: Martin Veselovský |  21:29

autor: Magdaléna Daňková | 2. 1. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama