Sulovský: Výstupy na Everest bych neomezoval, největší nebezpečí je krásné počasí

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
30. 5. 2019 11:31
Leopold Sulovský v roce 1991 jako první Čech stanul na vrcholku Mount Everestu. Tehdy tam během expedice s italskými horolezci potkali v základním táboře pouze čtyři skupiny. Během kritického roku 2007 jich tam byly již stovky. "Když jsem v roce 1991 vystoupal s italskou expedicí na vrchol, lezli jsme severní stěnou a nepotkali jsme při výstupu nikoho," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Počet povolení k výstupu na Everest by však nereguloval, situace před dvanácti lety podle něj byla mnohem horší.
Na Everestu zemřel další horolezec, 62letý Američan Christopher Kulish. Za posledních deset dní se tak stal jedenáctou obětí výstupu na nejvyšší horu. | Video: Reuters

Na Mount Everestu zemřelo během uplynulých dní jedenáct horolezců. Ti, kteří se o výstup pokoušeli, zveřejnili videa a fotky, jak to při čekání na nejvyšší horu světa vypadá. Jak celou situaci vnímáte?

Leopold Sulovský byl v Himálaji naposledy v roce 2012, na Everest by ale podle svých slov už nešel.
Leopold Sulovský byl v Himálaji naposledy v roce 2012, na Everest by ale podle svých slov už nešel. | Foto: Profimedia.cz

Je to mrzuté. Ale pamatuji si, že když jsem byl v oblasti naposledy v roce 2012, kdy jsme se pokoušeli o Lhoce (čtvrtá nejvyšší hora světa v Himálaji, pozn. red.), v základním táboře bylo tehdy 600 lidí, z toho 200 klientů a zbytek těch, kteří se o ně starali.

Jak to pod Everestem vypadalo dřív?

Poprvé jsem tam byl už v roce 1987. Je pravda, že v roce 1991 byly v základním táboře jenom čtyři expedice, takže dohromady možná 60 nebo 70 lidí. Ale na druhou stranu po roce 2007, kdy byla krize, tam jezdí pořád míň lidí. Před dvanácti lety bylo v základním táboře i tisíc lidí. A když jsem v roce 1991 vystoupal s italskou expedicí na vrchol, lezli jsme severní stěnou a nepotkali jsme tam nikoho.

Před úspěšným výstupem jste pomohl zachránit jednoho ze členů expedice Fausta de Stefaniho, kterému se udělalo zle v 8350 metrech. Společně se členy švédské skupiny jste mu tehdy zachránili život. Jak složitá je záchrana v tak vysoké nadmořské výšce?

Že mu přestaly pracovat ledviny, jsme se dozvěděli až poté, co se nám podařilo dotáhnout jej dolů k doktorovi švédské expedice. Měl taky oboustranný zápal plic. Podcenil to, myslel si, že jej bolí v zádech, ale byl to zápal plic. Doktor nám tehdy řekl, že kdyby nebyl v nemocnici do čtyř dnů, tak je po něm. Bylo to tehdy dost na hraně.

De Stefaniho se nám podařilo dostat dolů pomocí lan. Byli jsme zrovna v kuloáru Norton, kde je sklon asi 60 stupňů. Kdyby se to stalo na hřebenu, nevím, jak bychom jej dostali dolů, nebyl schopen se pohybovat. Pokud jsou na hřebenu do jižního sedla překážky, je jakákoliv záchrana velmi komplikovaná. V takové nadmořské výšce má málokdo dostatek fyzické síly na to, aby někoho zvedal a přesunoval. V této nadmořské výšce je jenom třetina kyslíku.

Neodradila vás tahle zkušenost od výstupu na Everest?

Ne. Šli jsme horolezcům naproti, měli jsme je vystřídat a nevěděli jsme, že jsou na tom tak špatně. Neodradilo mě to, cítil jsem se dobře. Dali jsme si s Battistou Bonalim (s ním lezl Sulovský na vrchol, pozn. red.) čtyřdenní odpočinek a pak jsme výstup zkusili.

Horolezectví jste se věnoval od mládí a patřil jste mezi nejlepší československé horolezce své doby. Jak dlouho jste se připravoval na nejvyšší vrchol světa?

Moc jsem se nepřipravoval, protože jsem se to dozvěděl pár dní před odjezdem. Měl jsem štěstí, že mě nabídka zastihla připraveného. Rok předtím jsem vylezl na Dhaulágirí, což je sedmá nejvyšší hora světa. Sice jsem vylezl nepříliš těžkou cestou, ale pohyboval jsem se ve výšce nad osm tisíc metrů, takže jsem prostředí znal. A prakticky od 15 let jsem lezl, první zkušenost s vysokou nadmořskou výškou pro mě byl Pamír v roce 1978 a poté Nandá Dévi.

Na nejvyšším vrcholu světa jste tehdy strávil zhruba 45 minut, jaký to byl pocit?

Prvně jsem si řekl, že jsem rád, že už nemusím stoupat. Protože vylezete na kopec a za ním je další kopec a pak ještě další. Přišel jsem na vrchol a seděl tam člověk. Myslel jsem si, že mi hrabe z nedostatku kyslíku, ale byl to člen britské expedice, který přišel ze severního sedla s kyslíkovou maskou.

Chtěl, ať ho vyfotím, tak jsem ho vyfotil. Když jsem jej o to samé poprosil já, řekl mi, že mu mrznou prsty, že to nezvládne. Nasadil si kyslíkovou masku a vydal se zase směr severní sedlo. Deset minut po mně pak přišel Battista Bonali. Šli jsme společně, ale výstup trvá dlouho, ujdete dvanáct kroků a odpočíváte. Na vrcholu jsem se tehdy cítil dobře.

Leopold Sulovský (65 let)
Autor fotografie: ČTK

Leopold Sulovský (65 let)

  • Český horolezec a politik pochází z Nového Jičina, momentálně žije v Ostravě.
  • Vystudoval pozemní stavitelství na Vysokém učení technickém v Brně.
  • Horolezectví se věnoval od mládí, mezi lety 1976 - 1980 reprezentoval Československo.
  • Zdolal mimo jiné Mount Blanc (1977), Pamír (1985), Dhaulágirí (1990) a jako první Čech i Mount Everest (1991).
  • Od roku 2006 působí v politice, nejdříve jako členem zastupitelstva Moravská Ostrava a Ostrava-Přívoz, později se stal zastupitelem celé Ostravy a od roku 2012 je senátorem.
  • Mezi jeho zájmy patří kromě horolezectví a lyžování i horská fotografie a architektura.
Zdroj: Magdaléna Daňková

Co říkáte lidem, kteří se pouští na Everest nedostatečně připraveni? Je to podle vás hazard?

Vždycky jde trochu o riziko, pohyb v horách je vždy o počasí. I chůze v Tatrách může dopadnout všelijak. Za každou cenu by se nemělo dělat asi nic, kromě záchrany vlastního dítěte. Žádný extrém není dobrý. Je to podobné, jako když se někdo po tréninku rozhodne, že se přihlásí do soutěže Železný muž, taky to na něm může zanechat následky. Někdo chce jít na hory za každou cenu, buď kvůli splnění snu, nebo proto, že má peníze a nejdražší auto už si koupil.

Jste pro omezení počtu turistů, kteří každoročně stoupají na nejvyšší vrchol světa?

Těžko říct. Ale jak už jsem říkal, v roce 2007 tam bylo i 1200 lidí. Pokus o omezení počtu lidí už tady byl, dokonce výstupy zdražili. Ale já bych to nechal tak, jak to je. Největším nebezpečím je, když je čtyři dny po sobě krásně a nahoře je najednou moc lidí. To by ale neměli dovolit organizátoři skupin, kteří se o horolezce starají, k takovým situacím by zkrátka nemělo docházet.

Hranice lidských možností se pořád posunují dál a dál, takže na Everest se dostane i víc lidí. Vědí, jak se tam pohybovat, co si vzít s sebou a jak se na výstup připravit. Navíc do základního tábora Everestu vede z čínské strany asfaltka, což mi přijde legrační.

Šel byste dneska na nejvyšší vrchol světa znovu?

Na Everest už bych nešel, pokoušel jsem se o něj dvakrát (poprvé v roce 1987, pozn. red.) a přece jenom člověk by neměl štěstí pokoušet donekonečna. Člověk vždycky potřebuje trochu štěstí a každý ho má tak akorát.

Podívejte se na fotogalerii k Mount Everestu:

 

Právě se děje

Další zprávy