Juračka pobíhá mezi nerosty v Muzeu Dinosaurů kousek za Prahou, kam si ho pozvali už poněkolikáté, aby pro ně uspořádal workshop. Zrovna pracuje na velmi detailní fotografii jednoho z kamenů, kterou upravuje a konzultuje to se svými kolegy.
Energický muž ze sebe chrlí zajímavosti, ačkoliv jak říká, "šutry" nejsou vůbec jeho parketa - na fakultě se zabývá korýši, sám dokonce jeden druh popsal. Ke kamenům, které Juračka přinesl, se podle něj "jen tak někdo nedostane" - podobně jako k vrcholkům hor, které poslední tři roky zdolával.
Ještě v pubertě nenáviděl zimu a měl dvojku z tělocviku. Postupně si ale zamiloval práci v extrémních podmínkách, proto také začal vystupovat pod značkou "extrémní fotograf". "V extrému si člověk váží toho, že 'je celej' a má potřebu to zachytit, předat dál, ať už fotkou, příběhem nebo filmem. Ve vyhraněných situacích se navíc obvykle odehrávají zajímavější příběhy než ty v obýváku," vysvětluje.
Z gauče na K2
Začínal fotit v Orlických horách, po nějaké době se pak účastnil vysněné expedice na K2. "Tam se to ve mně zlomilo definitivně a sport se stal součástí mého života," říká. S nadsázkou by se dalo říct, že na K2 do pohoří Karákóram vyrazil rovnou z gauče, i když to není úplně pravda. "Trénoval jsem půl roku, ale tehdy mi to stačilo, protože jsem stejně nesměl výš než do prvního výškového tábora. Od té doby jsem trénink až na malé výjimky nevynechal," říká s tím, že mu vedle svého zaměstnání věnuje 12 hodin týdně.
S předním českým horolezcem Honzou Trávníčkem se do Himálaje vypravil celkem třikrát. V rámci třech expedic se vypravil na Ama Dablam (6 812 m) a Manáslu (8 163 m), které jsou podle něj jedněmi z nekrásnějších na planetě. "Nádherné jsou také Alpy, stejně jako spousta jiných hor, ale ta výška Himálaje je prostě opojná. Možná svou roli hraje i úbytek kyslíku, těžko říct. Nicméně v Alpách to máte vždycky kousek do hospody nebo do špitálu. V Himálaji, nebo ještě lépe v Karákóramu nic takového není. Pokud nemáte štěstí na vrtulník, jste dny chůze od nejbližší silnice," vysvětluje.
To, co Juračka v Himálaji zažil, viděl a vyfotil, popsal v knize Něha Himálaje, která vyjde v listopadu u nakladatelství BWT Books. Obsahuje mimo jiné více než 70 autorských fotografií, pro jejichž pořízení často riskuje vlastní zdraví - posledně se vrátil s omrzlinami a poškozeným zrakem. S okem měl problémy už dříve a lékaři stále nepřišli na to, co je na výpravě zhoršilo. Juračka má ale jasno. "Ty fotky a příběhy za to stojí," je přesvědčený.
Připadá mu navíc, že zdravotní následky nejsou až tak vážné. "Omrzlé prsty mi jistě už zůstanou, to jo. Ale oči se relativně srovnaly a mozek to nejspíš zvládl taky. Uvidíme s věkem. Každopádně to, co jsem fotil a zažil tam nahoře, to už mi nikdo nevezme. Výhled na Tibet, probuzení nad mraky. Himálaj je magický," popisuje.
Vedle nás se umíralo
Jak vyplývá z názvu chystané knihy, považuje nejvyšší pohoří světa zároveň za něžné. "Protože jsem se vrátil vždy domů, a to s bebíčky přijatelného rázu. Hodně lidí tohle štěstí nemělo a zůstali tam. Zejména teď, během poslední expedice. Přímo vedle nás se umíralo. Jsem velmi vděčný za to, že našemu týmu se to vyhnulo," říká.
Přitom překvapivě dodává, že přes svou lásku k práci v extrémních podmínkách a focení míst, do nichž se jiní nedostanou, není milovník adrenalinu. "Ten mi na tom vadí vlastně ze všeho nejvíc. Jsem spíše opatrnější a nepotřebuju se vždycky dostat na vrchol. Fotka bude stejná, pokud zůstanu 200 metrů pod ním, jen mi bude chybět vrcholové selfie," říká. Na část fotografií, které budou k vidění v knize, se podívejte v galerii.
Video: "Prý ať se seberu a táhnu." Začátky v rozhlasu jsem obrečela, přiznává Výborná
