Dětská obrna ji upoutala na vozík, přesto cestuje po světě. Parťákem jí je maminka

Magdaléna Daňková Magdaléna Daňková
19. 11. 2019 10:58
Marie Harcubová se narodila předčasně a její mozek zasáhla dětská mozková obrna. Nemoc jí sice paralyzovala tělo, ale mozek zůstal plně funkční. Díky obětavé péči matky vystudovala obchodní akademii a získala práci. Dnes cestuje po světě s vozíčkem a šíří myšlenku, že ani handicap není překážkou pro to, stát se světoběžnicí.
Marie a Ludmila Harcubovy ve Švýcarsku.
Marie a Ludmila Harcubovy ve Švýcarsku. | Foto: Osobní archiv Marie Harcubové

"Když bylo Marušce deset let, byla na třech těžkých operacích, protože jí vypadl kyčelní kloub z jamky. Za čtyři měsíce pobytu v nemocnici zažila tolik bolesti, že nám skoro umřela. Bylo to nejhorší období mého života," vypráví její matka Ludmila, zatímco Marie bedlivě naslouchá. Bez její pomoci se neobejde již 35 let.

Kurážná Ludmila Harcubová se však rozhodla s postižením svojí dcery poprat a dopřát jí co nejběžnější život. Kromě obětavé péče a boje o zařazení do normální školní docházky se před dvaceti lety také rozhodla vydat se s ní na roční pobyt do některé z anglosaských zemí, aby se naučila perfektně anglicky.

"Dřív jsme jezdily s různými organizacemi k moři na rehabilitační pobyty, třeba do Chorvatska, Itálie nebo Řecka. Marušky bratr pak byl rok a půl v Londýně jako au-pair, kam nás jednou na týden pozval. Když jsem slyšela, jak dobře Tomáš mluví anglicky, přála jsem si, aby takhle mluvila a rozuměla i Maruška," vypráví usměvavá pětašedesátnice.

"Napsala jsem asi šedesát dopisů na všechny nadace a organizace, aby mi se studiem dcery pomohly, protože nejsme nikterak bohatí. Říkala jsem si, že když bude umět perfektně anglicky a zvládne práci na počítači, má šanci se sama v životě uplatnit, i když je na vozíku," dodává.

"Když člověk zvládne žít v USA, zvládne všechno"

Tehdy sedmnáctiletou dceru nakonec přihlásila na studijní pobyt do americké Virginie a v roce 2001 se do Spojených států vydala i s ní. Nasazení Mariiny matky připadalo některým jejím známým zprvu jako bláznovství. "Říkali mi, že chci jet do Ameriky, přitom neumím anglicky, co tam jako budu dělat," vzpomíná s tím, že USA byly tehdy na zájemce z řad studentů-vozíčkářů připravené mnohem lépe než například Velká Británie.

"Bylo to ze začátku strašně náročné, ale Maruška skvěle studovala, tak by bylo škoda za pár měsíců odjet. Naštěstí studovala zadarmo, protože do 18 let je ve Virginii povinná školní docházka, a Marušce bylo sedmnáct," vysvětluje Lída Harcubová. I její dcera si studium v Americe pochvaluje.

"Byla jsem ve třídě u skvělé speciální pedagožky Doris T. Hayesové, která měla se mnou obrovskou trpělivost. Ale protože jsem byla v posledním ročníku střední, studovala jsem všechny předměty, takže v angličtině dějepis, zeměpis, přírodopis, matematiku…, což ze začátku opravdu nebylo nic jednoduchého," vyjmenovává Marie. "Mamka se mnou ve třídě seděla v lavici a psala, co jsem jí diktovala. Mám kvůli obrně chromé i ruce," dodává. 

V USA zůstaly celý rok a do Česka se vrátily s pocitem, že i s vozíčkem se dá cestovat kamkoliv. "Po téhle americké zkušenosti jsme si uvědomily, že když člověk zvládne žít v USA, zvládne všechno," přesvědčuje Mariina matka. Zároveň dodává, že právě Spojené státy jsou pro handicapované cestovatele zdaleka nejsnazší destinací, a to díky bezbariérovým obchodům, památkám, kavárnám i MHD.

Matka s dcerou spolu procestovaly již pět kontinentů.
Matka s dcerou spolu procestovaly již pět kontinentů. | Foto: Osobní archiv Marie Harcubové

Handicapovaní se často bojí cestovat

Americký pobyt Marii Harcubové také otevřel cestu k ideální práci, dlouhá léta se živila překládáním motivačních knížek z angličtiny do češtiny. Když nakladatelství, pro které pracovala, uzavřeli, oslovil ji zakladatel webové stránky Disway Jiří Maule.

Ta pomáhá handicapovaným cestovatelům plánovat si trasy a aktivity, aby pro ně byly co nejschůdnější. Zároveň je administrátoři chtějí motivovat, aby se ježdění do světa nebáli.

Stránka funguje podobně jako cestovatelská platforma TripAdvisor, lidé si zde mohou nejen hledat tipy a recenze, ale také je přidávat. Marie Harcubová pro děčínskou společnost Good Sailors, jenž stránku spravuje, pracuje na plný úvazek z Harrachova, kde žije s rodiči.

"Píšu příspěvky, recenze a blogy o bezbariérových místech, vše překládám do angličtiny a spravuju i stránku jako takovou. Schvaluju příspěvky ostatních, přidávám zážitky a fotky z našich cest a vše vkládám na sociální sítě. Taky když někdo něco konkrétního hledá a na Disway se zeptá, vyhledávám informace a odpovídám," popisuje svůj pracovní den.

Na safari v Jihoafrické republice.
Na safari v Jihoafrické republice. | Foto: Osobní archiv Marie Harcubové

Handicapovaní se podle ní častokrát bojí cestovat. "Jirka Maule je vozíčkář a stránku založil proto, aby postiženým ukázal, že se toho nemusí bát. Samozřejmě takové cestování vyžaduje hodně plánování předem a dobrou přípravu, aby je něco nepřekvapilo, ale díky recenzím a blogům člověk přece jenom více ví, do čeho jde," říká s tím, že na Disway mají spousta pozitivních ohlasů.

Pět kontinentů, 37 zemí a jednou rozbitý vozíček

Sama se svou matkou navštívila již pět kontinentů a 37 zemí. Kromě řady evropských zemí a již zmiňovaných Spojených států také Austrálii, Thajsko, Jihoafrickou republiku nebo Brazílii. "Nikdy se nám nic nestalo, nikdy nás nikdo neokradl. Nikdy jsme se nedostaly do úzkých, takže nás tam nahoře hlídají," říká Ludmila Harcubová a její dcera pak dodá: "Jenom loni nám v Austrálii rozbili vozíček na letišti."

"Za dvacet let cestování se nám to stalo poprvé, byly jsme fakt vyděšené. Marušku si prostě přes rameno nepřehodím. Ale při vší smůle - klika. Asi po hodině jednání nám jedna mladá manažerka řekla, že má bratra na vozíku a chápe, jak nám asi je. Ať se ale nebojíme, vezmeme si zatím letištní vozík a jedeme se ubytovat na hotel. Slíbila, že nám ten náš během dvou tří dnů nechá opravit," vypráví Mariina matka.

"Co čtu blogy ostatních postižených cestovatelů, třeba i v zahraničí, je to běžnější, než jsem si myslela. O vozíky se na letištích moc nestarají. Moc nechápou, že jsou to něčí nohy," myslí si Marie, která na něm absolvovala i 300 kilometrů dlouhou Svatojakubskou cestu nebo setkání s dalajlámou.

300 kilometrů Svatojakubské cesty zvládly také dohromady.
300 kilometrů Svatojakubské cesty zvládly také dohromady. | Foto: Osobní archiv Marie Harcubové

Přestože od jejich první cesty za hranice Evropy již uplynulo téměř dvacet let, podle obou žen se aerolinky na handicapované cestovatele, kromě existence letištních asistentů, více neohlížejí.

"Dřív bylo možné sedět v letadle v první řadě, kam vozíčkáře dávali. Manipulace tak byla mnohem jednodušší, bylo to blízko ke vchodu i k záchodu. Teď ji začali prodávat za vyšší částky, a to není to pár korun, vyjde to stejně jako další letenka," ilustruje Ludmila Harcubová.

A dodává, že problémem bývá toaleta, která je příliš malá na to, aby se do ní vešel vozíčkář i s asistentem. Marie se situaci přizpůsobuje tak, že příliš nepije a nejí, aby na toaletu ani během dlouhých letů nemusela.

Harcubovy naopak nedají dopustit na mezinárodní řetězce občerstvení, jako je McDonald's, KFC nebo Starbucks, všude na světě v nich totiž mají právě bezbariérové WC. "Takže když jsme byly v Bangkoku nebo třeba v Rio de Janeiru a zahlídly KFC nebo McDonald's, potěšilo nás to. Ne, že bychom milovaly hambáče, Maruška je vegetariánka, ale bylo hned jasné, že budu mít možnost dát Marušku na záchod," tvrdí Ludmila Harcubová.

Safari, Tádž Mahal i Copacabana

Historky matky a dcery jsou plné vtipných příběhů, nezvyklých setkání i blahosklonnosti lidí. Kromě thajských chrámů, kam Marii vynesli ochotní místní, nebo jihoafrického safari za sebou mají návštěvu Tádž Mahalu nebo brazilského Rio de Janeira.

V Riu se Harcubovým velmi líbilo.
V Riu se Harcubovým velmi líbilo. | Foto: Osobní archiv Marie Harcubové

"Hlavní památky, metro i pláže v Rio de Janeiru mají relativní dobrý přístup pro vozíčkáře, jsou tam na mnoha místech i pomocníci," říká Marie a dává k dobrou historku o tom, jak ji u pláže Copacabana jeden z místních kluků políval nohy a ruce vodou z oceánu, protože mu bylo líto, že nemohla do vody. "Řekl jí, že když nemůže do moře, musí moře za ní," směje se její matka.

V brazilském městě se jim líbilo i přesto, že nemá příliš dobrou pověst. "Rio má nálepku nebezpečného města, ale z lidí jsme to necítili, naopak nám byli velmi nápomocní," říká Marie. 

Země, která se jim naopak vůbec nelíbila, byla Indie. "Tádž Mahal je nádherný a bezbariérový, taky Lotosový chrám, stavby observatoře Jantar Mantar i další památky jsou udržované a to je moc velká krása. Ale jinak to bylo pro nás opravdu fyzicky a hlavně psychicky náročné," tvrdí Marie. "Je to mentalitou lidí, snaží se vás neustále natáhnout a musíte být pořád ve střehu," dodává její matka.

V Česku cestu vlakem musíte dopředu hlásit

A jak je na tom podle nich Česko s bezbariérovostí? "Bezbariérovost je lepší ve velkých městech, MHD už má nízkopodlažní autobusy i tramvaje. Ale čím menší město, tím je to horší. Pořád se to ale zlepšuje," říká Marie.

Její matka však namítá, že zlepšit by se měla především přístupnost dálkové autobusové dopravy pro vozíčkáře, o vlakové ani nemluvě. Když se totiž například chce matka s dcerou vypravit někam vlakem, musí dát vlakovým přepravcům dopředu vědět, že pojedou. Pokud nedají, nemůžou jet.

"Musíte se nahlásit alespoň 48 hodin předem, aby na zastávkách měli plošinu. Všude ji totiž nemají a taky musí nasadit bezbariérový vagón," popisuje cestování Harcubová starší.

"Chtěly jsme třeba z Harrachova do Prostějova, protože se nám porouchalo auto. Bylo nemožné dát dohromady bezbariérovou trasu, abychom se tam dopravily během jednoho dne," uvádí příklad Marie. "Když jsme byly ve Švýcarsku, mohly jsme jednoduše dojít na nádraží a jet, což tady všude nejde," dodává zklamaně.

A kam se vydá matka s dcerou příště? "Je tolik krásných míst, spoustu z nich jsme ještě neviděly," říká Marie s tím, že v nejbližší době by rády jely do Mexika a do Japonska. "Velké vzdálenosti musíme absolvovat, dokud jsem mladá a svěží," říká se smíchem Ludmila Harcubová.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Španělský král pověřil premiéra Sáncheze sestavením další vlády

Úřadující španělský premiér a šéf socialistů Pedro Sánchez ve středu po jednání se španělským králem Felipem VI. oznámil, že od panovníka přijímá pověření k pokusu o sestavení nové vlády. Upozornil však, že celý proces pravděpodobně potrvá ještě týdny.

Sánchez uvedl, že od příštího týdne se pokusí získat na svou stranu další politické subjekty ve značně fragmentovaném parlamentu. "Žádná jiná alternativa není možná," zdůraznil socialistický politik. Hlasování o důvěře nové vládě v parlamentu však budou podle Sáncheze pravděpodobně předcházet ještě týdny jednání.

Socialisté (PSOE) zvítězili v listopadových předčasných volbách, ale nepodařilo se jim získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Ze 350 poslanců jich mají pouze 120.

Zdroj: ČTK
před 4 hodinami

V 88 letech zemřela filozofka Eva Formánková. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77

Ve věku 88 let zemřela filozofka a redaktorka Eva Formánková. V 60. letech stála u vzniku edice Váhy, která se věnovala nemarxistické filozofii. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Formánková zemřela v neděli v Praze, poslední rozloučení se uskuteční v pátek od 14:30 na olšanském hřbitově. ČTK o tom dnes informoval její syn Jaroslav Formánek.

Zdroj: ČTK
Další zprávy