reklama
 
 

Ať zkrachují všechny cestovky, říká český dobrodruh, který jezdí po světě za pakatel

3. 8. 2018
Slávek Král pochází ze Sušice, většinu roku ale tráví na cestách. Projezdil 71 zemí světa, nastopoval 111 tisíc kilometrů a navíc si přitom vyzkoušel i řadu neobvyklých zaměstnání od dojení krav přes produkci piva až po práci na rýžových polích. A kde na to všechno bere peníze? "Pracuji v bohatých zemích a utrácím v chudých," vysvětluje. Kromě toho pomáhá jako dobrovolník za jídlo a bydlení, stopuje nebo spí venku. Svými zážitky chce inspirovat také ostatní.

Na cesty kolem světa se dneska vydává spousta lidí. Proč by se ostatní měli zajímat zrovna o vás?

Radím lidem, jak lze cestovat i bez peněz, nebo jak si je naopak vydělat v zahraničí a co všechno při svých výpravách můžou zažít. Sám si svoje cesty rád zpestřuji neobvyklými výzvami. Mým cílem je motivovat hlavně mladé Čechy, aby se nebáli a vycestovali kamkoliv samotní alespoň na rok. Nabyté zkušenosti jim podle mě dají mnohem více než škola, už jen tím, že se naučí jazyk, začnou lépe chápat cizí kultury, někomu třeba pomůžou a ještě zjistí, že svět je bezpečné místo. A mým druhým cílem je, aby zkrachovaly všechny cestovky.

To není úplně jednoduchý úkol.

Cíle musí být vysoké. (směje se)

Vaše první cesty vedly na sever. V roce 2006 jste v devatenácti letech poprvé stopoval například do Norska nebo Polska. V letech 2013 a 2015 jste absolvoval cestu kolem světa. Kde na to berete peníze?

Když jsem jel na svou první cestu kolem světa, která začínala v Japonsku, vsadil jsem se s kamarádem o basu piv, že tam za dva týdny utratím méně než dva tisíce korun. No a vyhrál jsem, protože jsem utratil přesně 1300 korun. Stopoval jsem, týden jsem dobrovolničil a na pár nocí jsem využil Couchsurfing (cestovatelská komunita a platforma, na které lidé v daném místě nabízí cizincům přespání u nich na gauči, pozn. red.). Jediné, za co jsem utrácel, bylo pivo a lístky na tokijské metro. Roční cesta kolem světa mě vyšla zhruba na sto tisíc korun, vydělal jsem si na ni předtím na Novém Zélandu, kde jsem pracoval téměř rok.

Jak se vám v Japonsku stopovalo, když japonsky nemluvíte?

Fantasticky. Nikdo nechápal, co a proč jsem dělal, ale bylo to skvělé. Přiznávám, že jsem byl trochu nepřipravený, protože jsem předpokládal, že v tak vyspělé zemi budou umět všichni anglicky. Což se ukázalo jako špatná domněnka, protože mimo Tokio anglicky nikdo ani nepípl. Takže když jsem pak dorazil na rýžovou farmu, kde jsem dělal týden dobrovolníka, nechal jsem si napsat v japonštině pár základních údajů a taky jednu písničku. Po cestě zpátky jsem v každém autě zpíval dětskou skladbu o žabičce, což místním udělalo neskutečnou radost.

Dobrovolnictví v zahraničí

Oblíbeným prostředkem, jak snížit náklady na cestování, je dobrovolnická práce za ubytování a stravu. Slávek Král radí platformy workaway.info a helpx.net, kde se stačí zaregistrovat za poplatek a vybírat z nabídky.

Uvádíte, že při svých cestách jste si vyzkoušel čtyřicet různých brigád. Co jste ještě kromě obdělávání rýžových polí dělal?

Na Novém Zélandu jsem pracoval v organickém pivovaru. Dojil jsem krávy nebo myl auta. V Austrálii jsem dělal včelaře, malíře, pracoval na farmě s kuřaty, v Tasmánii jsem myl nádobí a dělal zahradníka jedné starší paní. V Brazílii jsem dobrovolničil v džungli na kusu území, který si koupili Němec s Brazilkou, kde vedli organickou farmu. V Kolumbii jsem pomáhal na festivalu náboženství, v USA na pivním festivalu, v Kanadě na organické farmě, na Islandu na farmě s koníky, v Keni a Tanzanii jsem učil angličtinu a matiku, v Jižní Koreji jsem byl manažer hostelu nebo v Mozambiku v luxusním hotelu. Ale práce na rýžových polích pro mě byl jeden z největších zážitků, přestože to mnoha lidem musí znít divně, že letím přes půl světa, abych se rýpal v bahně. Podle mě je dobrovolnictví nejlepší způsob, jak poznat místní kulturu a vidět, jak lidi žijí.

Na dlouhé dobrodružné výpravy vyrážíte již sedm let. Bez čeho se na cestách neobejdete?

Jezdím se takzvaným žďárákem - takovým nepromokavým spacákem, díky kterému můžu složit hlavu prakticky kdekoliv. Taky s sebou vozím věci na kempování - nafukovací matraci, spacák, polštářek, moskytiéru. Potom nějaké oblečení, vozím notebook, což je nejtěžší věc, a techniku, jako je foťák. Jídlo si beru vždycky na jeden až dva dny, ale naopak vodu s sebou nikdy netahám. Nosím prázdnou lahev.

Slávek Král (31 let)

Slávek Král (31 let)

  • Český dobrodruh,cestovatel a bloger
  • Pochází ze Sušice, žije v Plzni a taky po celém světě
  • Vystudoval Západočeskou univerzitu v Plzni, obor strojírenství.
  • Prožil půlroku na studijním pobytu v Turecku, rok na Novém Zélandu, půl roku v Austrálii, půl roku v Africe a má za sebou dvě cesty kolem světa a zkušenosti s desítkami brigád a dobrovolnických prací.
  • Společně s Mikym Škodou spolupořádá závod LowCost Race a cestovatelský festival Sraz českých bohémů.

Což je údajně váš neotřelý způsob seznamování. Funguje?

Funguje úplně skvěle. Vodu najdete všude. Jednou jsem se ztratil v poušti Atacama v Chile a byl jsem devět hodin bez vody. Snažil jsem se udržet v dobrém psychickém stavu, říkal jsem si, že najdu cestu zpět i někoho s vodou. A nakonec to vyšlo, první lidi, které jsem potkal, mi dali napít a za pár hodin jsem našel i zdroj vody.

Nezradila vás někdy tahle strategie?

Vlastně nikdy, občas mám chvíli žízeň, ale umět se zeptat na základní potřeby, jako je třeba voda, je to, co vás cestování má naučit.

Před půl rokem jste stopoval Afrikou a přitom absolvoval několik výzev, jako stopnout si letadlo, koně nebo zajít na svatbu. Proč si už tak dobrodružné cesty ještě vylepšujete?

Spolupořádám závod LowCost Race, nechal jsem si od účastníků minulého ročníku sepsat výzvy, které jsem měl splnit sám. Dost často šlo o věci, které měli při závodě splnit oni sami. Většinu z nich se mi splnit podařilo. Důležité je vysvětlit lidem, které potkávám, co dělám a proč to dělám. Pokud jim to srozumitelně vysvětlím a pochopí to, většinou mi chtějí pomoci a je to zážitek i pro ně.

Setkal jste se při svých putováních někdy s lidmi, kteří vám naopak nebyli ochotní pomoci?

Samozřejmě, že pokud někdo nemá čas, nežádám ho, aby mě někam odvezl nebo mě pozval na jídlo. Jinak jsou lidi skvělí. Domluvil jsem se vždycky všude se všemi, jenom němečtí policajti jsou velmi striktní a nemají pochopení. Z těch mám respekt. Ale lidi by se neměli bát cestovat, ve světě se není čeho bát.

Pokud se někdo rozhodne vyrazit na podobnou cestu jako vy, na co všechno by měl pamatovat?

Jak cestovat za co nejméně peněz?

Kromě dobrovolnických prací lze využít například komunity Couchsurfing nebo se zkrátka zeptat místních, jestli vás u sebe nenechají přespat. Nejlepším způsob, jak ušetřit za dopravu, je stopování, případně lze využít placenou spolujízdu (v Česku pod názvem BlaBlaCar). Na platformě pro spolujízdu si lze vybrat nejen destinaci, ale také řidiče podle hodnocení.

Většinou plánuji jen to, kolik měsíců kde budu. Dobrovolnické práce řeším často až na místě, pokud se ale člověk chce dostat k nějakému zajímavém dobrovolnickém programu, měl by si místo zarezervovat minimálně půl roku dopředu. Ale když člověk chce, práci si vždycky najde. Zásadní je "umět se dobře prodat", aby zaujal. Já třeba vždycky píšu, že cestuji dlouhodobě kolem světa, u toho píšu blog a hrozně si chci vyzkoušet zrovna pozici, na kterou píšu, a většinou to zabere. Ale samozřejmě by neměl třeba zapomenout zajistit si víza do té či oné země. 

Cestujete, přednášíte, spolupořádáte LowCost Race, obcházíte rozhovory… Co plánujete do budoucna?

Rád bych pokračoval v psaní blogu a dostal se k takové práci, kterou budu moci propojit s cestováním. Na podzim navíc chystám cestovatelský festival v Plzni, který jsem nazval Sraz českých bohémů.

autor: Magdaléna Daňková | 3. 8. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama