Na cestu kolem světa jste se vydávala až po čtyřicítce, v Česku máte dvě děti. Bylo pro vás jednoduché opustit zázemí?
Vůbec to nebylo jednoduché rozhodnutí, i když oběma mým dětem už je přes dvacet let. Vlastně jsem ze začátku dělala všechno pro to, abych tuhle variantu nemusela uskutečnit. Prošla jsem těžkým rozvodem a měla v sobě traumata, která jsem potřebovala vyřešit. Ale v Česku se mi to nedařilo, zkoušela jsem studovat koučink, byla jsem jako dobrovolník v zařízení pro seniory… Ale nic nepomohlo v tom, aby mi bylo dobře a necítila jsem prázdnotu a velkou bolest. Potřebovala jsem začít nový život.
Proto jste se rozhodla pro pouť kolem světa?
Ano. Iniciátory byly moje děti, dcera studovala rok v Mexiku a pak tam nějakou dobu i žila. Oba dva viděli, že potřebuji velikou změnu. Po dvou letech, co jsem se plácala v Česku, jsem si tedy díky nim koupila letenku do Turecka. A pak už jsem prostě musela jet. 1. března to bylo 888 dní, co cestuji po světě, a jsem teď díky tomu spokojená.
V zemích pořizujete fotografie sebe v tradičních oblecích jednotlivých národů. Pro tenhle projekt jste byla rozhodnutá, už když jste vyjížděla z Česka?
To ne, ale vždycky jsem chtěla, aby moje cesta měla nějakou přidanou hodnotu. Ze začátku jsem se fotila v bílých šatech. Ty jsem si s sebou vezla z domova, měly symbolizovat nový začátek a velkou změnu. Ale postupně mě začaly fascinovat různé střihy, barvy a zdobení jednotlivých krojů z celého světa. Impulzem bylo také to, že mi někdo přeposlal jeden německý článek o mně. V něm se psalo, že ty fotky v bílých šatech nedělám během cest, ale že sedím doma a vytvářím je ve Photoshopu. To mě naštvalo! Věděla jsem, že focení v krojích bude náročnější, protože si budu muset vždy oblečení sehnat, ale zase mi to dává možnost ukázat díky fotkám zemi i její tradici.
Jak obtížné je sehnat tradiční oblečení od místních?
Když jsem ubytovaná u nějaké rodiny a sdělím jejím členům svůj záměr, většinou jsou nadšení a pátrají po šatech společně se mnou. Shánějí třeba u svých známých a příbuzných. Nebo se vydám rovnou do ulic, obchodů a na tržiště a ptám se. Někteří lidé jsou ochotní, ale někdo samozřejmě svoje šaty půjčit nechce. Ovšem už se mi stalo i to, že jsem oblečení dostala, a to od úplně cizí paní v Mexiku. Dala mi na výběr, a když jsem jí chtěla zaplatit, řekla mi: Ty jsou ode mě pro tebe jako dárek. To bylo až neuvěřitelné.
Stalo se vám, že jste někde šaty nesehnala?
Popravdě jsem je ani nesháněla v Americe, protože je taková "evropštější" než třeba Asie. V Americe je jen málo oblastí, kde lidé ty kroje opravdu nosí a jsou součástí jejich normálního života. V Asii je to běžnější. I když i v Americe bych ty šaty nakonec sehnala od paní, kterou jsem potkala na jedné přednášce v kostele, ale další den už jsem odjížděla pryč a nestihla bych fotografii pořídit.
Díky focení jste si už vyzkoušela desítky krojů z celého světa. Dokážete si představit, že byste se do nějakého běžně oblékala?
Já bych chtěla nosit šaty z Vietnamu, z horské oblasti na severu jménem Sapa. To jsou šaty, které jsou velmi podobné těm, jež mohly kdysi dávno nosit naše "babičky". Od začátku do konce jsou vyrobené ručně těmi ženami, které je nosí - tkají látku, barví ji, vyšívají… Vlastně na těch šatech není nic bombastického, jsou jen přírodně krásné. A pokud bych měla zmínit nějaké oblečení, ve kterém jsem se cítila opravdu krásně, řekla bych indické sárí. Nebylo by moc pohodlné na běžné nošení, ale cítila jsem se v něm jako žena. Už jenom díky tomu, že jsem musela změnit postoj a napřímit se, abych ho vůbec mohla mít na sobě, jsem se cítila jako královna.
V jedněch indonéských šatech jste se fotila pod vodou, a to i když jste byla nemocná. Proč jste se do focení vrhala, když vám nebylo dobře?
Nevěděla jsem, jaké to bude mít následky. V Indonésii jsem si vytipovala umělé jezero, kde se dá fotit pod vodou. Jenže v době, kdy jsem tam byla, zrovna probíhal islámský svátek ramadán, takže veškeré atrakce pro turisty byly zavřené. Byla jsem z toho smutná. Ale jeden můj kamarád nějak přes známého zařídil, že kvůli mně na hodinu otevřou a budu v jezeře moct fotit. Měla jsem v té době potíže se zády, takže jízda na motorce na místo a pak focení v příšerně ledové vodě mi jen uškodily. Navíc to bylo dost fyzicky náročné, stát ve vodě není jednoduché, neustále vás to nadnáší a nutí si lehnout… Měla jsem pak velké problémy, ale naštěstí to všechno dobře dopadlo.
Měla jste vůbec s focením nějaké zkušenosti, než jste odjela do světa?
Fotila jsem asi jako každý jiný, pořizovala jsem hlavně rodinné fotky. Nejsem profesionál, vlastně se s tím dost peru. Jsem samouk, k focení používám kameru s rybím okem, takže musím dobře vybírat lokalitu, kde se vyfotím. Tento typ snímku ukazuje 180°, takže na focení jsou nejlepší nějaká krásná otevřená místa.
Nebylo by jednodušší fotit se s běžným fotoaparátem?
To možná ano, ale já jsem sháněla něco hodně lehkého. A taky jsem potřebovala, aby šel k tomu fotoaparátu připojit tablet, pomocí něhož vidím, jak snímek bude vypadat - vzhledem k tomu, že fotím sama sebe, nemám jinak možnost zkontrolovat kompozici a postoj.
Na fotografiích opakujete tutéž pózu - stojíte otočená zády s napřaženou rukou. Proč jste zvolila právě tento postoj?
Nechtěla jsem, aby na fotografiích bylo primárně znát, že jsem to já, že je to focení o mé osobě. Na snímcích má být někdo anonymní s poselstvím, že ho lidé mohou následovat. Chtěla bych inspirovat i jiné ženy, kterým je doma těžko a necítí se tam dobře, ať se nebojí vystoupit ze svých zvyků a udělat velkou změnu.
Jako jste udělala vy. Máte naplánováno, jak dlouho ještě chcete na cestách zůstat?
Nemám, s plánováním jsem skončila. Ale určitě se jednou chci vrátit do České republiky, je to nádherná země. Nevím ale, jestli to bude natrvalo. Většina lidí z Česka cestuje za teplem, sluncem a oceánem. Já miluji moře, miluji oceán i teplo, takže si umím představit, že bych se usadila i jinde. Ale plán žádný nemám, nechávám teď život plynout.
