reklama
 
 

Připadáte si jako na Marsu a vesmír je tu na dosah. Čech fotil naši Galaxii z pouště Atacama

1. 7. 2016
Astronom a první český foto ambasador Evropské jižní observatoře Petr Horálek se vrátil z pobytu v místě, kde je člověk k hvězdám nejblíže. Nahlédl do samotného centra naší Galaxie a pozoroval oblohu čtyřmiliardkrát výkonnějšími dalekohledy než lidské oko. To místo se nachází na observatoři Paranal v chilské horské poušti Atacama. Nekonečná rudá pustina připomíná Mars a proháněl se tu také James Bond. Mléčná dráha tu je jako na dlani, stejně i mlhoviny, hvězdné porodnice s narozenými hvězdami nebo jižní nebeský pól. "Ještě štěstí, že je to na jihu, protože my na severu bychom to přes ten náš světelný smog stejně neviděli," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Proč byla za sídlo Evropské jižní observatoře vybrána právě suchá a nekonečná chilská poušť Atacama? 

Především právě proto, že je to suchá poušť a tím pádem se tam nedostává moc vlhkosti, která značně ovlivňuje pozorování. Jedná se o vysokohorskou poušť, observatoře se nacházejí mezi dvěma až pěti tisíci metry nad mořem, takže je tam mnohem průzračnější vzduch. Atacama navíc leží na dobrém místě, kde od západu ani od východu nepřicházejí žádné významnější srážky, mívají tu ročně kolem 350 dní jasno. Jelikož se poušť nenachází daleko od rovníku, observatoře jsou schopné pozorovat velký kus oblohy a věnovat se například výzkumu naší Galaxie v celé její šíři.

Petr Horálek

Petr Horálek

  • Vystudoval Teoretickou fyziku a astrofyziku na Masarykově univerzitě v Brně. Pracoval na Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici.
  • V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy.
  • Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. V roce 2009 se stal vedoucím redaktorem webu astro.cz.
  • Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO).
  • Je autorem populární knihy Tajemná zatmění (2015). V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek.

Zdroj: astro.cz

Když jsem si prohlížela vaše fotky pořízené z pouště Atacama, působilo to na mě, jako by hvězdy byly úplně na dosah ruky, místo nezřetelných světelných bodů šlo o "3D útvary".

Drtivá většina lidí takovou oblohu s tak jasnými hvězdami nikdy neviděla. Proto jim přijde, že je tu "nebe blíže". Je to ale tím, že tu nikoho netrápí světelné znečištění a málokdo si uvědomuje, o jak moc nás přemíra umělého osvětlení připravuje. Města bývají přesvětlená, stále se instalují špatné lampy, které nesvítí dolů a světlo se rozptyluje do vzduchu. Čili pokaždé, když je člověk stovky či tisíce kilometrů daleko od tohoto světelného smogu, přijde mu, že jsou hvězdy blíž. Navíc hvězdy je vidět jednolitě až k obzoru jako obrovský hvězdný koberec. U nás a obecně v Evropě či USA, i když jste za městem, vidíte i za dobrých podmínek hvězdy jen nad hlavou. Směrem k obzoru je obloha kvůli světelnému znečištění hodně světlá.

Mléčná dráha na vašich snímcích pořízených v poušti Atacama působí velmi plasticky. Čím je to způsobené?

To proto, že z tohoto koutu světa se můžete dívat směrem přímo do centra naší Galaxie. Snímek je panoramatický, zabírá přes půlku oblohy. Projekce je udělána tak, aby se na ní objevila celá Mléčná dráha od obzoru k obzoru. Tím pádem je na fotce zakřivená, i když v reálu jde o rovný pás. Kdybychom tento hvězdný ostrov viděli seshora, tak ho spatříme jako obrovský vír, z boku vypadá jako úzký disk s výraznou centrální výdutí. A tak ji vnímáme i na noční obloze.

Říkal jste, že se díváme do centra naší Galaxie. Můžete ho nějak blíže popsat?

Nachází se zde nejvýraznější část, takzvaná galaktická výduť, kde je největší množství hvězd, zároveň jde často o nejsvítivější, nejstarší a nejhmotnější hvězdy. Když bychom cestovali do samotného centra, objeví se i velká černá díra, která jinak zůstává skryta a nepřímo - interakcemi s blízkými hvězdami - ji odhalí jen  největší dalekohledy. Třeba právě ty na observatoři Paranal, jež je součástí Evropské jižní observatoře.

Předpokládám, že tato galaktická výduť zůstává Čechům skryta. Odkud bychom ji mohli vidět, nechceme-li cestovat až do Chile?

U nás v České republice se tato výduť nachází na části oblohy, která vychází ani ne deset stupňů nad obzor, kde navíc ruší světlo z měst, takže ji nikdo pořádně nezná. Čím blíže jste k rovníku, tím lépe je tato výduť vidět. Cestuje se za ní nejsnáze do jižního Chorvatska, ale nejlépe ještě dál, třeba na Kanárské ostrovy. Výduť se tu dostane již mnohem výš nad obzor. Když doputujete až pod rovník, ať již do Chile, jižní Afriky, do Austrálie, na Nový Zéland, nebo do jižního Tichomoří, výduť se tam dostává prakticky až k nadhlavníku.

Nepřipadáte si na Atacamě jako Marťan? Některé vaše záběry mi připomínaly ty ze slavného filmu Marťan s Mattem Damonem.

Mimochodem, fantastický film a ještě lepší původní kniha. Když pomineme, že na Marsu se nedá dýchat, zatímco tady jo, tak je to hodně podobný pocit. Cestoval jsem mezi dvěma nižšími observatořemi, které jsou od sebe vzdálené asi 650 kilometrů. Ve dvou třetinách cesty od jihu na sever jsem zastavil a přespal jsem v pustině. Popojel jsem asi dvacet kilometrů od dálnice, ocitl jsem se v obrovském údolí, kde široko daleko nebylo nic, jen absolutní ticho, žádný štěkot psa z dálky, jak jsme zvyklí od nás. Věděl jsem, že kdyby se mi něco stalo, tak je to pouze na mně se z toho dostat. Krajina je červenorudá, obrovské pláně, pohoří na obzoru, občas na vás navane písek. Především poslední část cesty na sever k observatoři Paranal máte opravdu pocit, že jste na Marsu.

To musí být velmi působivé scenérie.

Ano, ostatně jich taky využil štáb Jamese Bonda ve filmu Quantum of Solace. Závěrečnou scénu natáčeli právě v poušti Atacama v hotelu u observatoře Paranal. Když tam Bond nechá padoucha v poušti svému osudu, tak je to úplně reálné. Kdyby tam někdo někoho zanechal, tak nemá šanci.

V čem je jižní obloha zásadně jiná než ta, na kterou jsme zvyklí?

Nejpodstatnější rozdíl je právě v tom, že na severní obloze nemáme tak pěkný výhled k nejkrásnější části Mléčné dráhy, k oné galaktické výduti. My ji můžeme vidět v té nejjasnější části pouze od souhvězdí Labutě po souhvězdí Štíra, což je  mimochodem často označováno jako nejkrásnější souhvězdí vůbec. U nás ale vychází Štír jen z půlky, na jižní obloze se vše odkryje, navíc vidíme i okolí jižního nebeského pólu.

My zase máme severní nebeský pól…

U nás je nebeský severní pól v okolí hvězdy Polárky, kde jsou hvězdy kromě Velkého vozu nevýrazné. Na jižním nebeském pólu sice žádná hvězda není, oproti tomu jsou však v okolí vidět nádherné kosmické útvary, ať již temné mlhoviny, hvězdné porodnice, či trpasličí galaxie známé jako Magellanova mračna. A to vše pouhýma očima! Ještě štěstí, že je to na jihu, protože my na severu bychom to přes ten náš světelný smog stejně neviděli. USA a celá Evropa příšerně svítí.

Použil jste termín "hvězdná porodnice", tedy místo, kde vznikají hvězdy. Jak to v takové porodnici probíhá?

Hvězdy vznikají tak, že se v prostoru, zpravidla v rameni galaxie, rozkládá objemná masa plynu a prachu, která je obrovská i několik tisícovek světelných roků a sama o sobě nesvítí. Pokud dojde nedaleko například k výbuchu supernovy či nějakému jinému impulsu, udělá tlakovou vlnu a ta se opře o tento prachoplynný útvar. Začnou v něm mezi sebou narážet a interagovat jednotlivé shluky tohoto materiálu, a když je nějaký shluk dostatečně velký a hmotný, zažehne v něm za vysokého tlaku a teploty termonukleární reakce a vodík se  začne přeměňovat na helium.

A narodí se nová hvězda.

Ano. Energie této reakce pak rozzáří novou hvězdu, která z nashromážděného vodíku z původního mlhovinného shluku žije díky svému reaktoru v jejím centru miliardy roků, než v ní dojde k výraznějším chemickým proměnám.

Jak byste charakterizoval hvězdné porodnice?

Hvězdné porodnice jsou místa, kde je tohoto materiálu spousta a kde vzniká nejvíc hvězd, celá oblast je velmi aktivní. Kdybyste se koukla do růžové mlhoviny na snímku, zjistíte, že je tam spousta malých hvězdiček, které právě vznikly - no tedy ne právě, ale před několika desítkami či stovkami milionů let.

Desítky milionů let je tedy z hlediska vesmíru krátké období?

To je z hlediska vesmíru v podstatě jako včera, taková hvězda je vlastně batole.

Co patří mezi vaše nejlepší fotografické úlovky a mezi vaše nejhezčí astronomické zážitky z pobytu v Evropské jižní observatoři?

Kromě zmiňovaného focení centra naší Galaxie to bylo vycestování do absolutní pustiny pouště Atacama. Druhým velkým zážitkem byla cesta na observatoř ALMA, která je více jak 5000 metrů nad mořem. S člověkem, který není zvyklý na takové výšky, to pořádně zamává - je tam přibližně poloviční koncentrace kyslíku oproti vzduchu v našich nížinných nadmořských výškách. Navíc se fotilo celou noc, což u rovníku v době rovnodennosti znamená dvanáct hodin.

Takže v podstatě fuška. Zadýchal jste se?

Byl jsem sice kdysi pod vrcholem Mount Everestu, ale stejně to byl velký úder. Rozbušilo se mi srdce, příšerně mě bolela hlava, navíc nám pořádně nenatlakovali kyslíkové lahve, které jsme povinně dostali, takže kyslík brzy došel. A oči nejsou schopné při takto malém množství kyslíku ve vzduchu pořádně vnímat světlo, vidíte před sebou spíše zrnění.

Jak jde v takových podmínkách fotit?

Na fotkách to jsou krásné záběry, ale v reálu jsem toho moc neviděl. Když jsem dělal selfie přes samospoušť, musel jsem vyběhnout patnáct metrů za deset vteřin, než cvakne foťák, což byl obrovský sportovní výkon. Dalších patnáct vteřin, než proběhne expozice, jsem se nesměl hýbat, přitom mě chytaly šílené křeče. Kamarádi mi říkali, že přede mnou smekají, neboť bez aklimatizace je to čirá sebevražda. Pak jsem si ale doběhl pro náhradní kyslíkovou lahev a ve vteřině se mi rozjasnilo před očima, s náhlým přísunem kyslíku jsem překonal tu slepotu a viděl fantastickou Mléčnou dráhu. Nádhera, v životě jsem takovou neviděl.

Být astrofotografem může být tedy i značně nebezpečné?

Někdy ano. Fotil jsem před časem v Ugandě. Je to ideální země pro fotografy hvězd. Oni totiž nemají úplně dobře udělané rozvody vysokého napětí, takže když přijde větší bouřka a udeří do vedení, tak vyhodí na čas proud v půlce Ugandy. V takové chvíli místní nadávají, zatímco astronom vyběhne a nadšeně fotí. Kempoval jsem kousek od Bílého Nilu, postával jsem u foťáku a pořizoval sekvenci snímků, na uších jsem měl sluchátka a poslouchal svou oblíbenou skladbu. Když písnička skončila, uslyšel jsem za sebou duté cvaknutí. Za mnou hnízdili čápi marabu, tak jsem myslel, že to jsou oni. Jsou sice obrovští, ale ne masožraví, takže jsem dál v klidu pozoroval oblohu. Otáčel jsem se při tom kolem své osy. Když jsem se otočil o 180 stupňů, tak jsem za sebou spatřil hrocha.

Ježkovy voči…

No jo, ale jakého! Byl obrovský a stál skoro u mě. Kdybych natáhl pěst, má ji ve frňáku. Hrozně jsem se vyděsil, klepal jsem se a nebyl schopný se v tom šoku hnout. A možná to mě zachránilo. Hroch si mě taky prohlížel, pak si prohlížel foťák a pak naštěstí zaplul zpátky do křoví. Kolem kempu hlídali chlapi s kalašnikovy.  Myslel jsem, že je to proto, že tam má dorazit na úplné zatmění slunce ugandský prezident. Pak jsem od nich pochopil, že nehlídají prezidenta, ale kemp před podobnými zvířátky.

Vraťme se z Ugandy do pouště Atacama. Jak špičkové má chilská observatoř vybavení?

Patří k nejlepším na světě. Jedny z nejvýkonnějších přístrojů světa jsou právě na observatoři Paranal. Jedná se o čtveřici dalekohledů VLT (Very Large Telescope), každý o průměru 8,2 metru, občas pracují i spolu, takže se jejich průměry sčítají. Jsou schopny zaznamenat hvězdy, které jsou čtyřmiliardkrát slabší než ty, které jsme schopni vidět očima!

Může tyto přístroje něco překonat?

Byl jsem u toho, když se zrovna 25. května v Německu podepisovala smlouva o stavbě Extrémně Velkého Evropského Dalekohledu (E-ELT). Měl by být hotový někdy kolem roku 2024. Už jen ta kopule by měla být vysoká skoro jako věž Ještědu. Zrcadlo dalekohledu velikostí překoná basketbalové hřiště.

Jaké postavení mají v Evropské jižní observatoři (ESO) Češi a proč jsou její součástí až od roku 2007?

Vedlo k tomu několik věcí. Jednak v roce 2004 Česko vstoupilo do Evropské unie a tento akt nám otevřel dveře k ESO mnohem snáze. Samozřejmě dalším faktem je, že členský příspěvek není zanedbatelný, takže naše účast musela být schválena v rámci vládního rozpočtu. Postavení Čechů se za těch pár let stalo velmi významným. Například pracovníci Astronomického ústavu Akademie věd ČR produkují mimořádné výsledky ve výzkumu obrovské černé díry uprostřed naší Galaxie. Pozorují právě obrovskými dalekohledy na Paranalu a jejich role je tu opravdu nezanedbatelná.

Nahlédněte do nekonečné pouště Atacama, kde se skrývají tři supermoderní observatoře. Ty jsou pro lidi celého světa důležitým oknem do vesmíru. | Video: |  07:08

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama